5.1.: Keri Keri (den 10.)

Trasu Pukenui - Awanui jsme zmakly za par chvil s kiwi rodinou, matka s dvema syny na prazdninach. Matka stale sledovala signal sveho S4. Celou cestu byl opravdu bidny, takze nasledovala hlaska: Jak tady ti lide muzou zit?

V Awanui jsme se ani neobtezovaly stopovat a v poklidu se obcerstovaly a i tak zastavil par jedouci do Mangonui, coz uz bylo celkem kousek od ciloveho Keri Keri.

Do vychodniho pobrezi Severniho ostrova je zakousnuta spousta zalivu a plaze vypadaji privetive. At vyberete jakouliv v zalivu, neudelate chybu. Hebke pisky, mala mestecka s hezkymi vyhledy a azurovy ocean, ktery je v zatokach krotky jako beranek, takze si lze i zaplavat.

Cestu do Keri Keri jsem celou prospala, takze si nejsem jista, co presne mel nas sofer co do cineni s Italii, ale slo o neco typu: italska zena, zivot v ItaliiUz si nevzpominam. Chudaci ridici. Ani to malo, co si rekneme, si nejsem schopna zapamatovat.

Keri Keri je proslule mnozstvim sadu s mandarinkami, avokady a kiwi, takze nas napadlo zkusit pracovni hostel a na par dni zakotvit. Bohuzel byl vzhledem k zacinajici sezone plne obsazeny, takze jsme ostrouhaly. Skoda, ze jsme si nevzpomneli driv. Keri Keri dychalo pohodovou atmosferou a v hostelu meli bazen.

Stravily jsme tedy drahnou chvili u knihovny na wifine, nakoupily v Countdownu (udelala jsem si Vanoce a poridila si vsechny mozne drahe pochutiny, mnam) a zase vyrazily na cestu.

Zastavil korejsky par matka - dcera. Jejich anglictina byla jeste horsi nez moje, takze jsme se toho moc nedozvedely. Jen, ze dcera chodi na stredni a je trochu sprtka.

Vyhodily nas na krizivatce smer Paihia, kde jsme si  presedly k chiropraktikovi Seanovi. Zil v Australii, v Britanii a buhvi, kde jeste, aby se nakonec vratil na svuj ostrov. Jel az do Aucklandu, takze jsme zmenily plany a puvodni Whangarei protahly az dale na pobrezi do kempu v Ruakace. Tamejsi plaz v zalivu, ktere predchazel maly mokrad, prijemne prekvapila.

6.1.: Auckland crossing vol.2 (den 11.)

Ve sportovni hantyrce by se dalo rict, ze jsme dnes ponekud prepalily start a ve stredni casti trati zvadly, ale finis nam necekane vysel a je z toho bedna.

Ruakaka - Kaiwaka s dvemi sympatickymi Maory (jeden z nich se jmenival Anthony). Sestileta dcera druheho z nich vcera zvladla svuj prvni ponor. Pani pracovali jako tiraci a dokonce jsme dostaly kontakt na bratra druheho z nich, ktery dela supervizora v sadech v Hastings, coz se hodi.

Kaiwaka - Wellsford s typkem, co vlastnil obchod s nahradnimi dily (mel radoby vytuneneho nissana podivneho vzezreni) a podle svych slov vzal stopare poprve v zivote.

Wellsford - Waitakere. Pohodova potetovana mlada Maorka zijici dlouhodobe v Alice Springs v Australii se syny (pet let a deset mesicu), se kterymi Zebra sdilela zadni sedadlo, coz byla samozrejme situace k popukani. Vysadila nas ve Waitakere, coz je mesto na predmesti, takze vyzva: prejet Auckland opet neakceptovana. Chvili jsme zkousely mavat, ale uz predem Byly jsme nucene vyuzit socku. Tentokrat vsak vlak a to na trase Henderson - Papakura, ve kterem jsme s prestupem stravily dve hodiny. Omg. Vzpominala jsem na klasickou hlasku: Ukoncete prosim vystup a nastup, dvere se zaviraji. V Aucklandu maji jen suche: Doors's closing.

Papakura se neukazala byt dobrou volbou, opet jen shluk nakupnich center. Vydaly jsme se na pochod na vypadovku, behem nehoz jsme se ptaly jednoho domorodce na cestu. Ochotne nam poradil (predtim ve Waitakere a ve vlaku nam kiwiove radili bez vyzvani, jsou bajecni) a za par minut se k nam vracel s tim, ze kolega jede z prace a ze na nas hodi na spravne misto, ackoliv slo zhruba o patnact minut chuze. Neuveritelne.

Misto vsak nestalo za nic. Hlavni silnice se napojovala na dalnici a stopare vyhaneli znacky zakaz vstupu. Vzhledem k tomu, ze mesto neustale krizovalo policejni auto, netroufly jsme si tam a byly nuceny mavat na naprosto obludnem miste. Postupne zastavili dva podivni Maori, hippie rodina otec, tri deti a pes s privesem s konem a konecne Tonga Guy. Stejne jako ostatni nemiril do Hamiltonu, ale zpet do centra Aucklandu, ovsem nejakym zahadnym zpusobem jsem ho presvedcila, aby nas hodil do vedlejsiho mesta Drury, ackoliv to pro nej znamenalo zajizdku.

Z Drury jsme se pohnuly zase jen o par dalsich kilometru do Bombaje (opravdu), kde jsme konecne chytly solidni stop - kravataka miriciho smer Coromandel. 

Vyhodil nas na krizovatce uprostred niceho. Pripozdivalo se a rikaly jsme si, ze do Coromandelu to nemame sanci stihnout. Posleze vsak zastavily hned dve auta a v kazdem jedna zena. Prvni nejela nasim smerem, ale druha uz ano.

Jmenovala se Christie. Pry nas v sedm vecer nemohla nechat na silnici. S Christie jsme to vyhraly. Mirila do mesta Whitianga. Cerstve rozvedena cca padesatnice, ktera planovala cestovani po Evrope a Svatojakubskou pout. Podelily jsme se s ni o backpaperske zazitky a daly ji nekolik evropskych tipu. Kam jet, kam nejet, co si zabalit atd. 

Ve Whitianze nas vyvezla na vyhlidku, odkud jsme mely cele mesto jak na dlani. Bohuzel se rychle stmivalo, takze to nebyla takova parada. Hostely byly plne, a tak nabidla nocleh. Luxus. Diky, Christie!

Dnes jsme toho sice moc nestihly, za to mame spoustu zazitku ze stopu. Kiwi jsou zlaticka.

4.1.: Konec sveta (den 9.)

Ranni koupacka v mori s vyhledy na pisecnou dunu nemela chybu. Pote jsme si stoply dva kiwi a prejely na hlavni silnici, kde rychle zastavil dalsi kiwi. Byl to opet farmar delajici do krav, takze Sara zjistovala informace pro sveho tatu. Kolik za kravu, jaky druh je na Zelande nejrozsirenejsi, kolik nadoji, proste vsechno. Sara pochazi z Lombardie z hor kousek od Mont Blanc a jeji rodice tam maji male hospodarstvi. Tenhle farmar byl pro ziskavani informaci jako stvoreny. Polozili jste mu otazku a mluvil dalsich deset minut. Vylozil nas v Kaikohe, kde jsem nasla knihovnu kvuli wifine. V novozelandskych knihovnach je totiz wifi zdarma a samozrejme se da chytit i v blizkem okoli, coz se hodi.

Tretim stopem se stala kiwi Kara s malou dcerou (spravny priklad pro mladou generaci). Celou cestu nas strasila tim, jak je stopovani nebezpecne. Mozna je, ale ma neco do sebe. 

Vyhodila nas na peknem miste na hlavnim tahu, protoze pokracovala na druhou stranu do Keri Keri. Do peti minut uz u nas brzdil Maor Bruce, typ, pred kterym na Kara tolik varovala. Jeho cilovou destinaci mela byt Kaitaia, ovsem natolik jsme ho zaujaly, ze nas odvezl az na Cape Reinga a pote nas vyhodil v kempu u Pukenui a po ceste jsme se jeste zastavili u obrich pisecnych dun Te Paki (turisticka atrakce nejhrubsiho zrna: pujcovna sandboardu a parky), ktere jsou nazyvany pousti Noveho Zelandu. Huste.

Cape Reinga (Te Rerenga Wairua) je posvatne maorske misto, odkud se duse zemrelych vydavaji do podsveti. Samotna rana do sveta mrtvych je pak ukryta na strmem skalisku v korenech osm set let stareho stromu Pohutukawa. S geografickeho hlediska se na mysu Reinga setkava Tichy ocean s Tasmanovym morem, coz Maorove pojali opet mnohem poeticteji. Podle nich se tu potkava muzske more Te Moana Tapokopoko a Tawhaki s zenskym morem Te Tai o Whitirela. Vodni viry pod mysem, ktere tvori i vice nez desetimetrove vlny, pak symbolizuji stretavani techto dvou svetu a vznik zivota.

Dnesni noc tedy opet v kempu, radeji uz to nepocitam. Kazdopadne do wild punk expedice mame daleko.

3.1.: Duna (den 8.)

Dnes jsme toho moc neujeli. Dopoledne nas sice Sarah hodila do Dargaville, ale tam jsme se zasekaly na hodinu, nez nas vzal kiwi-maor do Kaihu, kde jsme se opet zasekaly, pote se svezly vzadu v karavanu s kiwi duchodcem a z nejakeho zahadneho duvodu (spala jsem) minuly vsechna hlavni mista se strimy kauri a videly jen Tane Mahuta - nadherneho, dvatisice let stareho krale lesa, ktery meri pres padesat metru a kmen ma siroky skoro ctrnact metru.

Pote jsme se horko tezko doplacaly k pisecne dune u Opononi v zalivu Hokianga a opet se ubytovaly v kempu, ach jo.

2.1.: Na mlecne farme (den 7.)

Ackoliv jsme vcera Yvonne a Royovi tvrdily, ze budeme vstavat nejdele v osm, zaspaly jsme az skoro do pul 11. Ostuda. Ale v klidu dzungle se spalo tak sladce.

Posnidaly jsme toasty a kavicku a Yvroy nas pote hodili na hlavni tah, aby se nam na sever stopovalo snadneji. Proste masnaci.

Stopovaci misto, ktere nam vybrali, bylo samozrejme uplne pitome. Zustaly jsme na nem, dokud nam z dalky naposledy nezamavali, nemely jsme to srdce jim kazit radost. Pote jsme se presunuli na peknou rovinku a minuli starsi taktez stopujici hippie par velmi podivneho vzezreni. Nepredstavovali pro nas zadnou konkurenci.

Po dlouhem pulhodinovem cekani (to se nam jeste nestalo) zastavil Liam, ktereho opustila zena. Jel az do Whangarei, coz jsme odmitly a nechaly se vyhodit na krizovatce u Brynderwynu. Nahoru na sever totiz chceme jet po zapadnim pobrezi a nazpet po vychodnim.

Na krizovatce jsme si daly vybornou kavu, udelaly nejake stoparske fotky jako spravni flashpackers a uz nam zastavovalo auto s konskym privesem. Sarah se svou kamaradkou se vracely z plaze, kde byly plavit kone.

U Sarah jsme se nakonec i ubytovaly. Nabidla nam stanovani u nich na farme, ale nakonec jsme dostaly kazda vlastni pokoj s dvojluzkem, na dvojluzku jsem nespala, co jsem na Zelande, uzasne.

Sarah se svym manzelem Peterem maji pet deti, mlecnou farmu a dum plny vsech moznych zvirat (zivych, nakreslenych, vytesanych). Skvely par, skvely den, skvely all inclusive. Krmeni a hrebelcovani koni (ma alergie na tyto uslechtile tvory pretrvava), mechanizovane dojeni krav, splhani na Toka Toka, nejvyssi vrchol v okoli, vynikajici vecere (steik), prijemny pokec (Sarah stiha asi tak miliardu veci), proste luxus jako prase.

1.1.2014: Soukroma dzungle (den 6.)

Kiwi na Novy rok evidentne nemaji kocovinu, cely kemp byl na nohou velmi casne. Divne.

Raglan - Whatawhata s mladym sympatakem, jehoz jmeno jsem zapomnela. Nasledovala Maorka s dvemi detmi, Chicken Lady Loretta, ktera nas vyhodila v centru Auclandu, o coz jsme vubec nestaly. Nezbyvalo, nez se popovezt mestskou nekam na periferii (Orewa) a zkusit mavat tam. Ridicka z autobusu byla jak z Forresta Gumpa a ackoliv nemusela, svezla nas jeste kousek za konecnou.

Nasledovala kiwi s dcerou jedouci do Warkworthu, kde s nami obkrouzila cele mesto a teprve pak nas odvezla na stopa. Chvili jsme se rozhodovaly, jestli stopovat dal, nebo zustat - pripozdivalo se a nakonec jsme se rozhodly zustat. Vsechny ubytovaci kapacity byly plne (nastesti) a tak Sara oslovila starsi par, jestli v okoli o necem nevi. Dali nam par tipu a rozloucili se zhruba po dvaceti minutach, kdy ja laxne poptavala ubytka a Sara cekala u veci. Pak se vsak vratili a nabidli nam, ze nas bud hodi do kempu, nebo muzeme k nim. Jednoduche rozhodnuti.

Jmenovali se Yvonne and Roy a vlastnili nevelky pozemek, kde zacinali stavet drevenou chatu a ktery zahrnoval kus louky, kus buse a potok. Taky bych chtela mit svoji soukromou dzungli.

Jeste predtim nas vsak vzali na obhlidku okoli. Solidni Omaha Beach a stejnojmenne mestecko, spousta vinic, podobalo se to Hawkes Bay.

Nakonec jsme ani nemusely stavet stany, Yvonne nam pridelila jeden ze dvou velkych loznicovych, ve kterem bydliva dcera Hannah.

Skvele misto pro obcasne uteky z Aucklandu. Pesinka vinouci se dzungli, zpev ptaku, huceni potoka, proste dokonaly balzam na dusi.

Ranni navsteva

Prislo me rano vyburcovat kote, asi abych nezaspala.