Welly Tour

Tak jedu woofovat nekam ke Queenstown. A ti z vas, kterym se nelibi me stopovaci moresy, si muzou dat pohov. Dnes rano jsem si dopisovala s wooferkou Mary a nejak se ji nelibila varianta, ze bych prijela "nekdy pristi tyden", pry potrebuje nekoho hned, takze mi zaplatila letenku z Wellingtonu do Queenstownu a zitra rano letim. Husty. Jsem sice posmutnela, ze prijdu o pomalou jizdu po Westcoast, ale tahle nabidka se nedala odmitnout.

Vzhledem k tomu, ze o Wellingtonu se rika, ze tu neustale prsi a fouka neprijemny vichr, mam zrejme pekelnou kliku, cely den me provazelo nadherne azuro a jen obcas foukl lehky vetrik. Takze toto je dukaz, ze nejsem kazimir pocasi. Ja kdyz nekam jedu, je hezky!

Wellington je nejjizneji polozene hlavni mesto na svete a nema ani ctyri sta tisic obyvatel, takze centrum snadno probehnete za den. Opevovane budovy parlamentu z viktorianskych dob jsou celkem obycejne a i tu novodobou, ktere se rika 'Vcelin' a je udajne ohromne kontroverzni, muzete s klidnym srdcem vynechat. Ve zbytku Wellingtonu se vsak ani clovek zhyckany evropskymi metropolemi nenudi.

Neodolala jsem a zucastnila se mistniho turistickeho tahaku, coz je vyjezd nad mesto starickou cervenou lanovkou z Lambton Quay na Kelburn a prochazka po tamejsi botanicke zahrade. Jizda je o neco delsi nez na Petrin, lanovka miji hned nekolik Nebozizku a ja stihla i usnout. Musim uznat, ze panoramata nemela chybu. Za nejuchvatnejsi vyhlidku na mesto sice porad povazuju pohled z taorminskeho amfiteatru s Etnou v pozadi, ale tenhle byl take slusny. Jinak jsem si chvilkami pripadala jako duchodce. Botanicka zahrada tahne predevsim starsi rocniky, nemecke teenagery jsem nepotkala.

Pokud mate peclive strizeneho kohouta, bryle s nejtlustsimi moznymi obrouckamu, jste vintage alternativci, intosove ci se vam libi streetart, zamilujete si okoli Cuba Street s Glover Park a Bucket Fountain, ktera je plna vice ci mene vystajlovanych baru a kavaren, jez primo volaji po tom, aby se clovek zastavil a dal si kavu ci sklenicku.

Perfektni je i pristav s Civic Square a Narodnim muzeem Te Papa. To by byla varianta v pripade klasickeho wellingtonskeho pocasi.

City

Dopoledne jsem sbalila svych pet svestek (spis deset), objala Franca, rozloucila se s par nepracujicimi (moji postel hned dve minuty po mem odchodu obsadila Angelica, takze uz jsem se nemohla rozmyslet) a vyrazila smer jih. Samozrejme stopem. Nestopujte, kdyz je to tak snadne. Mym prvnim stopem se stal stary znamy Jason, pote jsem behem nekolika sekund presedla k manazerovi pres hovezi maso, ktery me popovezl az za Palmerston a obdaroval me reklamni ksiltovkou jejich filialky. Az do Wellingtonu jsem se pote vezla s Davem, ktery mi udelal okruzni jizdu mestem a okolim.

Wellington je ohromne prijemny a je to prvni mesto na Zelande, ktere ma atmosferu mesta a ne malomesta. Tedy krome Aucklandu. Navic si myslim, ze vsichni frikulini na Zelande ziji prave tady. Je to mesto jak vystrizene s designoveho katalogu. Ulice lemujici pristav s kotvicimi jachtami pusobi az kycovite. Vsichni wellingtonane samozrejme behaji a jezdi na kole.

Takze prvni den fajn, ale cestovani o samote me nebavi uz prvni den.

Posledni vecere

Pierre nevysel, wooferi by me brali, Petr nabizi podnajem v Christchurch, muzu koupit auto v Blenheimu a projet Westcoast po vlastni ose, muzu stopovat... Je tu spousta variant, ale zadny plan. Moje pitoma hlava se nedokaze rozhodnout. Spoleham na to, ze az se budu v ledovem vichru kochat vyhledem z trajektu, konecne se mi rozsviti.

Kazdopadne dnes posledni noc v Hastings a zitra presun smer Wellington, kde chci zustat jednu, nebo dve noci, vyjet lanovkou nad mesto a tak. Bude se mi styskat po nasem Dinner's Clubu, ale po jablkach tedy urcite ne.

Leaving Hastings vol 2.

Musim se smat. Jeste pred tydnem to vypadalo, ze jedinym vychodiskem je zustat v Hastings, nebo vyrazit na solo trip, ovsem najednou se vse zacina obracet a moje inzeratova ofenziva zrejme nese ovoce. Ozvali se dalsi wooferi, tentokrat z Otaga a hlavne take Francouz Pierre, ktery vyrazi s dalsi inzeratovou holcinou za jiznim dobrodruzstvim. Jedinou nevyhou je, ze nikdo z nas nema vlastni vuz, takze se budeme skladat na pronajem dodavky. Tuto variantu jsem zpocatku odmitala a chtela se vsockovat k nekomu s autem, ale nouze naucila zebru hudlat. Jeste nejsem rozhodnuta, jestli zitra pujdu sbirat, spis to vsak vidim na posledni liny den. Dnes rano byla navic v sade kosa jak z nosa. Od hub nam sla para a sbiraci kose pokryvala lehoucka jinovatka. O permanentne bolavych zadech a oddelanych rukou ani nemluve. Zas tak nutne penize nepotrebuju. Zatim.

Je proste na case zmenit lokal. V hostelu se vsichni zblaznili a uz se nebavi temer o nicem jinem nez o pickerskych strategiich v teamech. Ne, ze by to nedavalo smysl. Lepsi strategie znamena vyssi rychlost a vyssi rychlost samozrejme nese vic ovocnych dolaru. Ja holt nikdy nepatrila k temhle ambicioznim typum. Bohuzel. Nebo bohudik.

Druhym nosnym tematem je samozrejme Ukrajina. Par nas tady ze dna zemekoule sleduje situaci a s Pietrem dulezite poucujeme neznalky o Gruzii, Mnichovu a Studene valce. Nechapeme, ze svetove kapacity jeste neprisli na tak proste reseni: Kiwies by se urcite uvolili prijmout par dalsich dusi na apple picking.

Jizni woofing

Tak to vypada, ze vysel jizni woofing. Rano se mi ozval Wayne, ktery vlastni farmu pobliz Timaru, coz je nedaleko Christchurch a krom farmy s ovcemi, kravami a prasaty provozuje take ekoturistiku a vylety - lezeni, kajakovani, atd., kterych bych se pry mohla zucastnit. No, jeste uvidim, co z Wayna vypadne konkretnejsiho a pokud se ukaze, ze jeho nejoblibenejsi ovce se nejmenuje Daisy, asi na to kyvnu.

https://www.wwoof.co.nz/profile.php?profile_id=76870

Jinak vcera Ocean Beach, dnes jablka, zitra jablka.

Sobota u Jasona

Vcera, dnes i zitra off. Je tak krasne nepickovat. Stale se mi nepodarilo sehnat partaka na jizni cestovani, takze menim strategii a shanim na jihu nejaky woofing (=par hodin prace denne vymenou za stravu a byt) a uvidim, co se prihodi po ceste. Zatim projevili zajem dva wooferi, ovsem z Northlandu a Coromandelu, coz se mi nehodi do kramu, snad se brzy chyti i nekdo z jihu a tohle bude muj posledni vikend v Hastings.

Za chvili vyrazime na grilovani do Jasonova noveho sidla. Po peti letech se prestehoval z hostelu do vlastniho. Mam rozkoukaneho posledniho Survivora a nejak extra se mi tam nechce, ale nemohla jsem odmitnout pozvani od velkeho kapa. Tedy spis neslo rict ne bbq.

Vcera jsem se v Prostreno blyskla karbanatky, kasi, zeleninovym salatem a broskvovym kolacem, tentokrat jsem ho pekla pomaleji a dele, takze se vyvedl na sto procent a jen se po nem zaprasilo. Puvodne jsem chtela vyrabet strudl, ale trochu jsem to prehnala s broskvovymi benefity, ktere nevydrzi ve spizi tak dlouho jako jablecne a hruskove benefity.

10:1

Tak tuhle praci bych zvladla z fleku aneb oprava zeleznicniho prechodu v Hastings.