Za hory, za doly, me zlate parohy

Vikend byva ze stoparskeho hlediska vzdycky bidnejsi, coz dnes bohuzel musime potvrdit.

Do starych dolu v Moonte uz nas zavezl deda Brian, my se ovsem rozhodly je prozkoumat jeste o neco dukladneji.

Provoz pred domem byl jeste ridsi nez obvykle, a tak jsme plny elanu vyrazily smerem Kulpara s presvedcenim, ze po ceste nas urcite nekdo vezme. Nevzal. Za dve hodiny jsme dosly osm kilometru az do Kulpary.

Na hlavni uz to odsejpalo. Rychle nas nabral Asiat jedouci do Kadiny, ktery nas vyhodil na hlavni na prtavoucke odbocce na Moontu, kde jsme se stestim stoplyhu pani s malou dcerou Annou, ktere nas odvezly az za Moontu k dulnimu muzeu a pri te prilezitosti navstivili mistni vyhlaseny obchod s cukrovim.

Vlackovou tour po haldach jsme si nezaplatily, okoli jsme ale i tak procouraly dukladne. Na haldu u 'Richmans Engine' se nechalo vylezt ('Moonta's Himalayas'), takze jsme se pokochaly lokalnimi panoramaty.

Z Moonty jsme se sympatickym panem dostopovaly do Kadiny a do Kulpary nas vezl (dve na jedne sedacce pripoutane jednim pasem) devetactyricetilety chlapik puvodem z Holandska, ktery byl v Kadine na prvnim rande po triceti letech. Zena mu utekla s nejakym zajickem a on zustal sam se tremi syny. Bylo mi ho trochu lito. S cim se lide na stopu nesveri. Ackoliv on by se asi nesveril, kdyby na nej Krtek trochu neuhodil.

Krizovatka v Kulpare ztratila sve magicke kouzlo a nezdalo se, ze vubec nekdo pojede. Vydaly jsme se tedy k nasemu bydlisti s nadeji, ze snad nemuzeme jit celou cestu podruhe za den, avsak nejhorsi obavy se vyplnily. Z tech par aut, ktera nas mijela, se nechytilo jedno jedine. Domu jsme dorazily az za tmy a vzhledem k tomu, ze jsme dnes daly zhruba dvacet pet kilometru, byly jsme rady jak nikdy.

Bazen

V patek jsme prijaly pozvani od naseho znameho Paula a vyrazily do Kadiny na koupacku k nemu do bazenu. Byla to jasna volba, protoze teplota razem vyskocila k 35° jak v Cechach po zime. Hned u baraku nas nabrali dva sympaticti chlapici a tentokrat jsme nejeli pres Kulparu, ale pres krizovatku v Ninnes. Vepredu v pickupu na nas vsak nezbylo misto a musely jsme k psovi na korbu. Coz nam nevadilo. Naopak. Jezdeni na korbe patri k nasim oblibenym kratochvilim. Korba. Vichr ve vlasech, co rve i slunecni bryle z nosu, clovek neslysi vlastniho slova a kdyz vystoupi, huci mu v hlave hur nez po kocovine, ale zazitek z jizdy je to vzdycky perfektni.

Panove nechteli riskovat setkani s policajty na hlavni, cemuz se nelze divit, a tak nas vysadily na krizovatce, kde nas rychle nabral typek v aute bez klimatizace, se kterym jsme se svezly az do Kadiny.

Po zastavce v knihovne jsme to podle Paulem vlastnorucne nakresleneho planku vzaly na zminenou 'plovarnu'. Paul mel koncit v praci driv, ale pro jistotu jsme mely dovoleno, ze klidne muzeme projit pres garaz na zahradu a koupat se, co hrdlo raci.

Dum jsme uspesne identifikovaly, ackoliv jsme nejdriv mely strach, ze skocime do bazenu nejakemu sousedovi.

Bazen predcil nase ocekavani (nebyl to zadny kruhovy minibazenek), takze jsme vydrzely az do vecera, kdy uz jsme se musely odebrat na stopa domu. Paula jsme bohuzel nezastihly a cisla jsme si samozrejme nevymenili. Snad priste.

Do Kulpary nas vzal XXL par matky se synem. Sdilely jsme zadni sedacku s bilym pudlem a moc nechapaly, proc nas vubec vzali. Hlavne, ze nas ale vzali. Na nasi oblibene krizovatce v Kulpare uz se smrakalo a my se pripravovaly na desetikilometrovy pochod (Krtek v zabkach), nastesti vsak pribrzdil z Adelaide do Bute jedouci sympatak Travis.

Malomesto na malopoloostrove

Dnes jsme se rozhodly necekat, zda se objevi nekdo z Rooneyovych a nekdy v jedenact se vyakcnily k vyletu do Kadiny. Krtek potreboval zkontrolovat maily a ja free wifi nikdy nereknu ne.

Od domu jsme vyrazily pesky smerem k 'Ninnes' (kratsi cesta do Kadiny), ale ve velmi ridkem provozu jsme chtely mavat i na auta mirici do Kulpary (delsi cesta do Kadiny, ovsem po hlavnejsim tahu). Brzy zastavil chlapik, se kterym jsme se svezly do Kulpary. Vystoupily jsme a jeste ho ani nestihly pomluvit, kdyz jsme v kamionu jedoucim proti nam zahledli znamou zubici se tvar. Byl to samozrejme John.

Nalozil nas do kamionu a do Kadiny nas pry hodi, jestli nevadi zajizdka na pole, kde bude nakladat zrni. Samozrejme nevadila. V kabine mi Krtek malem zpusobil zachvat, kdyz se po sarlotovsku zacal vyptavat na Johnova souseda, ktery uhorel. 'Uz mel pohreb?' Jen jsem cekala na 'uz to ma chudak za sebou', nebo 'krasny to mel'.

Na poli jsme jako spravni Japonci nafotili sypace, kombajn, oblak prachu a pozdravili Paula.

V knihovne v Kadine jsem si to suverenne namirila k pohodlnym kresilkum. Jeste nez jsem stihla precist podezrelou cedulku o zmenach registracnich udaju, uz u me stala knihovnice z minula Wendy (tentokrat bez apartniho kloboucku) a zacala mi vysvetlovat zmeny v knihovnim systemu (ktery je vychytany: vsechny knihovny v Jizni Australii jsou i pres znacne vzdalenosti propojene, takze si muzete pujcit knihu v Kadine a vratit ji v Adelaide a se svymi registracnimi udaji se take v kterekoliv z nich pripojit na internet, vsechny sluzby jsou navic zdarma). To mam zase jednou dobry timing. Slo o sjednoceni prihlasovacich udaju u uctu k internetu a pujcovani knih. S mym cizineckym uctem byl samozrejme ze zahadneho duvodu problem, takze jsem na drahnou chvilku zamestnala Wendy (nesnasi zmeny v systemu, ma dceru, oblibene slovo: beautiful) i jeji prisnou kolegyni.

Po trech hodinach v knihovne jsme se prosly mestem a zapovidaly se s duchodkyni Jen (chodila do skoly s Johnem). Dostaly jsme spoustu rad o tom, jak mame dostatecne pit, mazat se opalovacim kremem a take kontakt pro pripad, ze bysme se chtely sejit a popovidat si. Potkat nekoho z Evropy v Kadine je pry velice neobvykle.

Na zpatecni ceste stoply sympatickeho instalatera z Adelaide (opet mame kontakt) a cesta do Kulpary rychle utekla. Na nasi oblibene krizovace nam vsak trochu zatrnulo. Nasim smerem temer nic nejezdilo a deset kilometru s nakupem se nam slapat vazne nechtelo. Nastesti se objevila zelena Brianova dodavka. To uz jsme zacaly verit, ze krizovatka v Kulpare je magicke misto.

Brian nas odvezl domu (kde se zrovna stavoval, ale nenasel nas) a opet nas ujistil, ze muzeme zustat, jak dlouho chceme, ze je dobre, kdyz v prazdnem dome chvili nekdo bydli. Neuveritelna pohostinnost. Myslim, ze zaciname patrit k inventari tohohle maleho poloostrova, kde se vsichni znaji. Jen bychom nemely zapomenout na: 'nikdy nepretahuj navstevu'. Myslim, ze Rooneyovi uklidnuje pouze fakt, ze 8. prosince musime chytit letadlo z Melbourne.

Po prijezdu domu nas dva metry pred vchodovymi dvermi prekvapil jester a asi v deset vecer nas trochu vydesila navsteva Paula, ktery se stavil, aby nam nabidl koupacku u nej v bazenu, pripadne vylet na plaz, pokud zitra skonci drive.

Cekani na Godota

Dnes jsme cely den vyckavaly, jestli se ukazi nasi pruvodci po znich, ale po Brianovi ci Johnovi ani vidu, ani slechu, takze jsme v sest vyrazily na prochazku. Pri navratu jsme zahledly jen auto mizejici z nasi prijezdove cesty. Tesne jsme se minuli. Kazdopadne prozevlovany den doma byl bezva.

O dum zpet

Rano se kartacek na zuby samozrejme objevil. A samozrejme v krabici s jidlem, kterou jsem vcera prohledala asi trikrat. Proste at zije jedlickarna.

Nekdy po poledni jsme se s Bradem svezly do Kadiny, mel tam nejake vyrizovani, takze jsme si mezitim skocily do knihovny na internet (v Jizni Australii je v knihovnach zadarmo). Obdrzela jsem prihlasovaci udaje na wifinu, takze se muzu pripojit v jakekoliv knihovne v Jizni Australii. Limit je ovsem 50 MB denne, takze na stahovani jsem se tesila marne. Alespon jsem zpetne dodala fotky k nasemu ovcimu dobrodruzstvi a doufam, ze brzy pridam dalsi ke starsim prispevkum.

Brad nas hodil do 'Meltonu', kde maji centralu John s Brianem. Brian zrovna dorazil a kdyz jsme se ptaly, jestli muzeme den, nebo dva zustat u nej na farme, odvetil, ze klidne i tri, nebo ctyri. Pak se zakecali s Bradem takovym zpusobem, ze jsme se hodinu nehnuli. Absolvovali jsme prohlidku dvou velkych plecharen, kde Brian skladuje stara auta, motorky a jine historicke artefakty (dostali jsme napriklad instruktaz, jak se drive vyrabely svicky). Vetsina starych automobilu je nepojizdna a jsou zaprasene tak, ze moje policky u nasich jsou proti nim beze smitka, ale jestli je Brian s Johnem daji nekdy dohromady, muzou si z fleku otevrit muzeum ve stylu: jak se zilo/jezdilo/pralo ve 20./30./40. letech.

Zitra mame slibenou exkurzi na znich, prave totiz vypukly (ano, je to uplne jiny termin nez v Evrope), takze kdyz jsem se v kombajnu nesvezla v Cechach, prubnu to v Australii.

Pozdeji nas Brad hodil 'domu' do Johnova 6+1. Uvidime, jak dlouho tu zustaneme, ale momentalne jsme rady za strechu nad hlavou. Jizni noci jsou zatim stale studene a v mem spacaku s porouchanym zipem v Krtkove stanu, jehoz zipy na tom taky nejsou slavne, bych asi nezazivala nejkomfortnejsi noci.

Jinak co se me a Krtka tyce, uz nejaky patek si rikame Sarlota a Helga (ja jsem kupodivu Helga). Proste cestovani nas porad bavi, ale na stara kolena uz vyzadujeme urcity komfort a rady se na par dni zastavime na jednom miste, abychom nabraly sily. A kdyz nam nekdo nabizi volne 6+1, nedokazeme rict ne.

Majaky

V pondeli nas Bradley vzal na vylet po nasem poloostrove. Neco jako finalni odmena za nasi tvrdou praci. Za mesteckem 'Ardrossan' jsme to z 'Yorke Hwy' stocili na 'St. Vincent Hwy' a ritili se dolu do paty poloostrova Yorke, abychom to pres 'Investigator Trail' vzali do narodniho parku 'Innes'.

Minuli jsme 'Port Vincent', 'Stansbury', 'Wool Bay', 'Edithburgh' s vetrniky a u 'Troubridge Hill' u prvniho dnesniho majaku jsme se napojili na mrnavou Investigator Trail, ktera nas pres 'Kangaroo Island Lookout' dovedla az do Innes. Po ceste nam Brad ukazoval mistni floru, nektera lidova pojmenovani byla velmi trefna: 'Paper Daisy', 'Parfume', 'Bottle Brush', atd.

Nekde za vyhlidkou na Kangaroo Island jsme pichli. Do pneumatiky se zarazil obri hrebik a zase to byla druha vlevo, kde vzdycky sedim ja. Krtek to samozrejme nezapomnel Bradovi vylicit. Komentar, ze proste spim tvrde, byl dost trefny.

U infocentra jsme se dali do reci s pani (jedna z 'grey nomads' - lide v penzi, kteri prodaji dum, koupi karavan a cestuji) a dozvedeli se, ze infocentrum je zavrene, rezervacni system vstupu do parku nefunguje, pani v icku, na niz se ji povedlo dobouchat, neprijemna az hruza a dalsi spatne zpravy. Chteli jsme se tedy sebrat a proste vyrazit, kdyz ona protivna matrona vylezla a zacala nam aktivne (na nas se tvarila mile) vyrizovat zaplaceni parku ($10/osoba). Nomadka vsak nekecala a system opravdu nefungoval. Dostali jsme tedy vstup do parku gratis a mohli vyrazit.

Luxusni mista a plaze (takova skoda, ze jsme netrefili koupaci pocasi) uz jsme pak mijeli jako na bezicim pasu: 'Stenhouse Bay', 'Cable Bay', 'Inneston Township', majaky u 'Cape Spencer' a 'West Cape', 'Ethel Beach', 'Pondalowie Bay' (nekde kolem jsme pozorovali pstrosa emu pstrosa bez pstrosice a s tremi pstrosacaty), atd. U 'Corney Point' jsme videli dnesni nejhezci majak.

Cele pobrezi kolem Innes lemovala spousta vraku. Viditelne uz vsak davno nebyly s vyjimkou zrezivelych zbytku na Ethel Beach, ktera se pro me stala plazi dne.

V 'Minlatonu' jsme zastavili na fish/burger and chips. Typek sliboval nejlepsi cheesburger v Australii, ale zadny zazrak to tedy nebyl. V Minlatonu stoji take 'Red Devil', letadlo z 1. svetove valky, ktere patrilo kapitanu Harrymu Butlerovi. Tentyz typek kdysi take v jinem letadle 6. srpna 1919 preletel z Adelaide do Minlatonu a uskutecnil tak prvni let pres more na Jizni polokouli. Bradleyho babicka tenkrat Harrymu zaplatila slusne penize, aby ji vzal s sebou. Jeji manzel byl pry pred startem presvedcen, ze uz se nikdy nevrati. Vratila se.

Z obcas vztekleho dedy Bradleyho se vyklubal romantik, odjezd z Minlatonu nacasoval presne tak, abychom stihli zapad slunce na molu v 'Port Victoria', coz byl posledni australsky pristav, ze ktereho kdysi vyplouvali 'silent ships'.

Vecer jsem opet potvrdila svuj status Jedlickove. Nekde na plose naseho pokoje, ktery ma rozmer zhruba 3x2 metry, se mi povedlo zahnizdit kartacek na zuby. Pasta se objevila, ale kartacek zmizel beze stopy.

Prispevek s poradovym cislem 400 aneb po sesti tydnech v Australii

Nasi epizodu u strihani ovci jsme s Krtkem uzavrely dnes kolem poledne. Mark obral 828 ovci, Steve 487 a nam tedy proslo pod rukama celkem 1315 ovcich vln. Krtkovi zrejme o neco mene, jelikoz chodi na sichty jeste pozdeji nez ja. Brad udelal prvni propocty a pry jsme zpracovali zhruba 8700 kilogramu vlny.

Odpoledne jsme si daly nohy nahoru a navecer nas Brad provezl po svych rozlehlych pozemcich. Mandy s Gypsy nahanely ovce, takze zajimava podivana.

Vecer jsme se blyskly cmundou. Nemyslim si, ze by Brada nejak nadchla, ale neofrnoval se.