Po vlastni ose

Saki vcera odjela za lepsimi vlnami do Taranaki a my se s Krtkem zabydlely v dome na kopci. Ze zacatku mi vadilo, ze nebydlime u hlavniho domu, ale ted jsem rada. Jsme tu krasne zastrcene, coz mi vyhovuje.

A dnes odjel i Krtek. Po pocatecnich vyhradach se tu zalibilo i jemu, ale Rob rikal, ze praci pro dva lidi ted pred Vanoci nema. Na druhou stranu mi prijde, ze nejaka cinnost na tomhle obrim pozemku se najde vzdycky. Spis jsme se shodly, ze Robovi proste nesedla.

Mam vycitky, ze Krtka opoustim, ze jsem se na nej vybodla. Ted za posledni dva dny jsme si na sebe zase tak nejak kostrbate zvykly a zacinala to byt pohoda, ne jako stekani na letisti. Ale na druhou stranu jsem rada a pripada mi, ze nam samotnym bude lip.

Jak uz jsem zminila, je to tu obri. Hlavni dum ma dve patra a hraje si (celkem uspesne) na panske sidlo (starozitny nabytek je vkusne skloubeny s modernou), neco je vsak prestrelene, napriklad v prijimaci hale s obrim zrcadlem v obrim ramu a cervenym sofa mi chybi uz jen obraz s Ruprechtem, nechybi pocetny vozovy park prevazne land roveru, bazen a lazen, 'zamecky pan' leta na obchodni schuzky do Gisborne malou dvoumistnou helikopterou a tak. Kdyby tu byla rovinka vhodna na tenisovy kurt, urcite by nechybel.

Rob je cca padesatilety pan, ktery sam sebe celkem vystizne nazyva Gandalf (jenl vlasy ma strizene kratce a oholen je hladce). Ma zenu a ctyri deti, vsichni vsak ziji mimo Coromandel. Zena v Tauranze, deti v Londyne, v Dunedinu a jeste nekde, tusim. Po pozemcich se mu prohani dve stada krav - klasicke jerseys a jeste skotska odruda highlands (je Skot) - rohate, srstnate potvory budici respekt. Ackoliv je clenem whiskey clubu a dalsiho high society clubu ve Whangamata, celkem jsem si ho oblibila.

Hillbrook take slouzi jako ubytovani pro turisty. Jedna chata je primo u hlavniho domu a druha slusny kus cesty dal po soukrome ceste s vyhledem na plaz. Je husta! Vkusne zarizeny jednoduchy interier s dvojluzkem ci oddelenymi palandami nema chybu. Muzete si dat treba vanu a kochat se pritom oceanem. Pokud sem clovek prijede s protejskem, ceka je romantika jako prase.

Hillbrookfarm aneb zpatky na dne zemekoule

Let netrval ani ctyri hodiny a v pul seste rano jsme pristali v Aucklandu. Zeland! Pilot sliboval slunecko a sedmnact stupnu, ale privitalo nas oblacno a typicka novozelandska shower.

Temer jsme nespaly. Ackoliv jsme si jedna druhou podesrane merily, bylo co vypravet (Krtek byl na pohrbu v Queenslandu a posleze s Dawem strilel klokany v New South Walles, protoze pro tamejsi farmare jsou skodna a dokonce plati lovcum za jejich likvidaci), navic adrenalin z bleskurychleho rozhodnuti mi vyprchaval z krve jen pomalu.

Zacaly jsme stopovat jen kousek za letistni halou a pomerne rychle jsme se dostaly ven z mesta smerem na jih a poloostrov Coromandel, kde jsem si domluvila dalsi wooffing. Puvodne to byla jen zaloha, cekala jsem, jak to s Krtkem pujde, protoze jsem se bala, ze bude chtit jit vlastni cestou, nebo se zase setkat s nekym, koho nebudu moct poznat. Avsak pote, co jsme se pohadaly na letisti kvuli noseni stanu a o tom, ktera z nas se na tu druhou tvari vic podesrane, jsem to byla ja, kdo se rozhodl trhnout.

Hadka necekane vycistila vzduch. Zacaly jsme spolu komunikovat zase celkem normalne a ja domluvila Krtkovi, ze muze jet na wooffing se mnou a zustat par dni. Rozhodl se nejet na Cape Reinga, jak mel puvodne v planu a pripojil se ke me.

Na misto jsme dorazily asi na pet namesicnych stopu, uz je nejsem schopna dat dohromady, jelikoz kvuli nedostatku spanku jsem vytuhavala v aute i v pripadech, ze jsme se vezly jen par minut. Zlo. Pamatuju si, ze prvni nas vezl Asiat, ktery byl v Praze, a jako posledni dve bezva babinky, ktere s nami zvedave cekaly, kdo ze nas to z farmy prijede vyzvednout. Prijela Deb, prava ruka Roba Hilla, se kterym jsem byla domluvena.

Farma Hillbrook lezi primo u oceanu na samote mezi mestecky 'Whangamata' a 'Onemana'. Je z ni nadherny vyhled na more a okolni ostrovy. Kdyz jsme poprve obchazely hlavni dum a kochaly se, malem jsme neverily. Typicka zelena krajina, kravy pasouci se v kopcich, ocean rozlity az k obzoru a splouchani priboje hluboko pod nami. Az vysvitne slunicko, bude to pecka.

Brzy jsme se vsak vratily do reality. Jeste jsme se ani nerozkoukaly a Deb uz nam vrazela do ruky hadr a ze budeme myt auto... Bylo to tvrde vystrizliveni a my se s Krtkem baly, ze jsme se dostaly k nejakym otrokarum. Namitly jsme, ze bychom si rady vybalily a alespon se prevlekly, kdyz uz nic jineho.

Deb vypadala zaskocene, ale odvezla nas k nasemu domku. Woofferi jsou umisteni zvlast asi patnact minut chuze od hlavniho domu v prostorne chate s tremi loznicemi, obyvakem, terasou a tez luxusnim vyhledem.

Udrzba auta byla odlozena, protoze Deb nenasla klicky, a tak nas mistni celedin Craig (nejdriv jsem myslela, ze se jmenuje Ray, pozdeji Crag a teprve pote chytla Craiga, uz jsem zapomnela, jaky zazrak je kiwacka anglictina) na golfovem voziku, ktery tu pouzivaji jako priblizovadlo odvezl na misto, kde bylo nasim ukolem sbirat sisky.

Podezrivavy Krtek samozrejme zacal z Craiga tahat informace o woofferskych podminkach a Robovi vubec. Kdybychom nebyly pet kilometru od hlavniho tahu, myslim, ze se sebral a zdrhl, ackoliv Craig rikal, ze woofferi to tu miluji a vraci se sem. Me prvotni zazitek taky zaskocil, ale rikala jsem, ze musi jit jen o nevyreny zazitek. Nemuzu mit prece tak spatny odhad na lidi. Rob, se kterym se domlouvam na wooffingu vicemene od brezna, prece nemuze byt lidojed a otrokar!

Uprostred siskoveho zapalu prijel Rob, strasne se omlouval, ze nas nemohl vyzvednout, ale byl pry nekde pracovne helikopterou (ano, ma vlastni malickou helikopteru, ktera zaparkovana v garazi vypada jako modylek na hrani). Nalozil me na ctyrkolku a chudaka Krtka nechal na siskach.

Pote, co jsem zjistila, v cem zhruba bude spocivat moje cinnost a seznamila se s Japonkou Saki, ktera zitra odjizdi a kterou vlastne stridam, opadly ze me veskere pochybnosti. Bude to dobry tyden.

Pozdeji jsem vyzvedla Krtka z sisek (nasla jsem ho, jak zarezava, coz jsem samozrejme zavidela) a vyrazily jsme do domku za Saki. Ukazala nam, co kde najdeme a ackoliv byla velka sympatacka (surfarka, jedenacty mesic w+h), tesila jsem se, az zitra odjede do Taranaki a ja zdedim jeji apartma s vyhledem na more. Ne, ze by moje loznice byla spatna, ale jeji byla proste jeste o level vys.

Odpoledne jsme jeste myly Robova land rovera a vecer totalne vytuhly. Na veceri v hlavnim dome s Robem a Saki jsme to vsak stihly.

Byla jsem rada, ze je tenhle dlouhy den za mnou. Usinala jsem vdecna za to, ze tu muzu byt, za to, ze jsme se s klikou vymotaly z Aucklandu, za rozhodnuti, ktere nebylo snadne udelat a nemohla se dockat, co prinesou dalsi dny.

Melbourne -> Auckland

Varovani: Kdo me znate, vite, ze mam tendence zvelicovat a sklouzavat v momentalnim pohnuti mysli k bulvaru a nasledujici radky jsou presne ten pripad...

Na letisti jsem se shledala s Krtkem. Byla jsem zvedava, jestli i po nekolika dnech oddelene bude pretrvavat moje ponorkova nemoc. Pote, co me Krtek hlasitym vykrikem vytahl z fronty na odbaveni a misto pozdravu jsem slysela: 'Potrebuju si k tobe dat veci,' bylo o mem dalsim smerovani vicemene rozhodnuto. Jsem asi nesnasenliva, narocna na lidi, uzkoprska a nafoukana, ale takhle se podle me rozhovor zacinat nema.

Nez jsem stihla rict dve slova, Jarmila uz stala na vaze, Krtek spokojene zacilil trikilogramovy prostor pro sve hnizdo (uznavam, ze pulka stanu byla ma) a usoudil, ze si zaslouzim pozdrav: 'Mimochodem cau.' Nafasovala jsem take tasku do letadla s buhvicim (nakonec se ukazalo, ze jsem pres scanner pronasela napriklad avokado a konzervy, aniz bych to tusila) a nasledujici den byla obvinena, ze jsem veci navic a tasku neprijala s nadsenim. To opravdu neprijala. Tusim, ze tasku jsem nazvala asocialni igelitkou (nez se ukazalo, ze jde o jinou, o neco mene asocialni). Jsem uz proste takova, v prvni chvili se zatvarim vrahounsky, ale prvotni nas*anost nevydrzi dlouho. Jasneze muzu vzit par veci, kdyz mam nevyuzita kila. Jen se na me musi opatrne.

Do tohoto momentu probihalo vse v poklidu, pri odbaveni vsak veci dostaly rychly spad. Problem spocival ve faktu, ze pokud letite na Zeland, musite dolozit, ze mate i letenku ven ze zeme a ze tedy nehrozi nebezpeci, ze planujete trvalejsi pobyt ilegalniho charakteru. Letenku jsem nemela a ackoliv jsem v predchozich dnech usilovne premyslela, kam ji koupit, stale jsem nenasla reseni, protoze se nabizelo vice variant. Bylo jasne, ze pobyt na Zelandu chci vyuzit na maximum a tedy zustat cele tri mesice do zacatku brezna. Co ale potom? Sesumirovala jsem tri alternativy: a) Zustat s Krtkem a letet zpet do Australie (najit znovu praci, a pak spolecne pokracovat do Indonesie a Malajsie), b) Letet domu (chvilemi se mi desne styska, ale na zacatku brezna je jeste neprijemna zima), c) Koupit letenku nekam do Asie (zustat delsi, ci kratsi dobu a posleze koupit navazujici letenku). Proste jsem porad nevedela a doufala, ze na prepazce bude sedet nekdo milosrdny a necha me projit bez letenky. Navic jsem mylne predpokladala, ze problem se objevi az na novozelandske strane. Nastal samozrejme uz v Melbourne. Sympaticky klucina (byl evidentne mladsi nez ja) mi s kamennym oblicejem sdelil, ze bez letenky me nepusti. V tu ranu jsem se konecne rozhodla. Domu - ne, dalsi cestovani s Krtkem - ne, tedy Asie. Bleskove jsem se pripojila na internet a trochu na posledni chvili zacala kupovat letenku, jesteze tu S4 mam. Krtek uz mel koupeno zpatky do Melbourne, ovsem cekaly ho obdobne komplikace jako me, jelikoz si letenku nevytiskl a nemohl dolozit jeji referencni cislo. Opet tedy zabodovala S4, s jejiz pomoci nasel v mailu zadane numero.

Ale abych vas nenapinala, kam ze to v breznu poletim... Jednou z podvariant moznosti c byl Bangkok. Tedy Bangkok. Dop*dele, ja letim do Bangkoku... Takze pokud byste si nekdo chteli udelat v breznu dovolenou, sejdeme se 5. brezna v Bangkoku. Ackoliv pote, co jsem ted tak dukladne pomluvila chudaka Krtka, asi nikdo nebude chtit, ze?

Melbourne

Sice jsem ostrouhala puvodni plan uzivat ruchu velkomesta aspon dva dny, ale nakonec mi odpoledne celkem stacilo.

Vlak, na ktery jsem prestoupila v Bairnsdale, me dovezl na nadrazi 'Southern Cross Station' primo v srdci Melbourne. Potvrdilo se, ze vyhled na velkomesto z okynka vagonu nema chybu. Nejdrive jsme mijeli opryskane predmestske fabriky, zdi posprejovane vice ci mene luxusnimi graffitti a prokousavali se vsim tim balastem blize do srdce mesta, kde brzy vykoukla pohlednicova panoramata s mrakodrapy.

Melbourne je s 3,8 miliony obyvatel druhym nejvetsim mestem Australie, v letech 1901 - 27 byvalo dokonce hlavnim mestem zeme a v soucasnosti je centrem regionu Victoria.

Za par hodin jsem se z venkovske idylky v Marlu dostala primo do stredu 'City of Melbourne', coz je hlavni ctvrt mesta, kde se kolem 'Yarra River' tyci nespocet mrakodrapu, ktere ostre kontrastuji se zelenymi parky na brezich reky.

Koukala jsem jako z jara. Nikdy jsem v podobnem meste nebyla. Ze Southern Cross Station jsem se pesky vydala rovnou za nosem do mist, kde jsem tusila centrum. Nemela jsem mapu a na na vylet do centra jsem se vubec nepripravila. Prochazku jsem pojala jako objevitelskou pout.

Kolem obriho nadrazi v Southern Cross zvonily tramvaje a behem par minut jsem minula snad vic lidi, nez jsem videla dohromady od zacatku cesty. Vsichni meli velkomestsky smrnc a ja nasavala energii mesta, tepala pod tunami betonu jako zvon.

Atmosfera pod mrakodrapy byla prekvapive uvolnena. Obyvatele posedavali v parcich a u reky, loudajicimi se davy se s rozdncenymi zvonky propletali cykliste a ja si to s krosnou na zadech a hlavou zvracenou vzad stradovala mezi nimi.

Pote, co jsem neodolala a nejaky cas stravila vysedavanim u vody, nastal cas vratit se na Southern Cross a predrazenym autobusem ($18 za necelych 20 minut cesty) vyrazit na letiste.

Leaving Marlo

Rano probihalo trochu hekticky. Andrew s Debrou se obavali, ze hlavni tah do Orbostu by mohl byt uzavreny kvuli padajicim stromum, a tak jsem byla pripravena uz v devet (dobre, lehce po devate, prece jen jsem musela Jarmilu trochu zpacifikovat a natesnat do ni par veci, ktere jsem si predtim dovolila vozit mimo), kdybychom museli jet objizdkou, ackoliv autobus z Orbostu odjizdel az v jedenact.

Nerada jsem se loucila s drevenym domem, kocourem Houdinim a s celym Marlem. Mozna je to trochu nadsazene, ale Andrew s Debrou mi pripadali jako nahradni rodice, nebo minimalne strycek s tetou, ktere jedete vzdycky radi navstivit. Napsali mi vazne hezke doporuceni na muj profil na Helpexu (webova stranka zprostredkovavajici wooffing po celem svete) a ujistili me, ze jsem kdykoliv vitana. Rada bych se jeste nekdy vratila, ale je to prece jen trochu z ruky.

Obloha nad Victorii byla stale podmracena a Snowy River po destich radne nacucana. Andrew mi vypravel, ze mensi zaplavy nejsou vyjimkou nekolikrat do roka. Predstavovala jsem si rovinatou zelenou krajinu zalitou vodou jako jedno obri jezero. Zastavili jsme v Orbostu u stare tovarny na maslo. Oblouk rychle valici se reky, stara odcerpavaci vez se znackami vzedmute vody v ruznych letech. Krasne misto. Andrew mi vypravel, ze chtel kdysi tohle misto koupit a litoval, ze to neudelal. Verim, ze ve stare fabrice by mel velice pusobivy atelier. Take mi licil, ze driv byl cely kraj sobestacny v produkci zeleniny a dalsich zemedelskych vyrobku (viz. tovarna na maslo), protoze diky pravidelnym zaplavam Snow River disponuje velice urodnou pudou. Dnes se ovsem temer po celem regionu roztahuji mlecne farmy, ktere prodavaji ve velkem mleko buhvi kam a mistni obyvatele uz si nejezdi kupovat domaci mleko, syr a maslo ke svemu farmari, ale unifikovane do supermarketu. Andrew s laskou vzpominal na stare casy a shodli jsme se na tom, ze globalizace je svina. Ackoliv nebyt globalizace, nelitala bych si bezstarostne z jednoho kontinentu na druhy, ze.

V Orbostu, ktery ma asi 1200 obyvatel, jsme meli jeste pres pul hodiny cas, takze jsme zasli na kafe. Andrew se kazdou chvili zdravil s nekym znamym a popisoval mi osudy nekterych obyvatel. Popelar, zenska stredniho veku, ktera byvala vyhlasena alkoholicka, dokud se nevdala a porodila par deti, atd.

Presne v 11:05 jsem Andrewovi zamavala a opustila Orbost. Byla jsem zase na ceste.

Posledni dny v Marlu

Posledni dva dny je sedivo a nevlidno. Ve ctvrtek jsme se s Anjou dokonce musely vratit z plaze driv, protoze zacalo prset!

Anja odjizdi dneska, ja v pondeli. Jeste ten samy den pred pulnoci se v Melbourne na letisti shledam s Krtkem a vyrazime do Zeme dlouheho bileho oblaku, kde budeme v utery brzo rano a kde uz ceka dalsi dobrodruzstvi.

Andrew s Debrou mi budou chybet. Andrewova radost maleho kluka, kdyz hodi yahtzee (po vecerech pred veceri hrajeme kostky ci Prsi, ktere se velmi ujalo a popijime vino) a Debrino prirovnavani sama sebe k rybce Dory a spousta dalsich drobnosti.

Strasidlo do zeli

Cas v Marlu utika primo bleskove, prijde mi, ze je to tak dva dny, co prijela Anja a pritom uz to zitra bude tyden.

Prace je opet na pohodu. Vcera jsme sekaly travu (zvlastne na zahradnim trakturku to byla fakt 'drina') a dnes presazovaly kytky a hlavne vyrabely strasaka. Nakonec se vcelku povedl. Pojmenovali jsme ho klasicky podle klasickeho outfitu - Joe. Cely den jsem si pri kazdem pohledem na zahradu myslela, ze tam stoji nekdo cizi a i Debra se sverila, ze ma stejny problem. Zmateny byl evidentne i sousedovic pes, ktery uprene sledoval Joea a zurive stekal, coz nikdy predtim nedelal.

Vcera jsem take varila cmundu, slo o zvlaste vydarenou davku, protoze na zahradce jsem krome petrzele a snitliku objevila i cerstvou majoranku. Stravnici vypadali, ze si pomlaskavaji a Debra s Anjou dokonce vynechaly dezert, takze slo o vetsi sukces nez naposledy u Bradleyho.