Otesanci vol.4

Malajskou kuchyni si opet nemuzeme vynachvalit.

Mesto bikin (Kuala Lumpur)

Rano jsem si konecne po mnoha dnech dala s Nellou jogu. Zahadne me nekolik dnu bolela prava ruka, nemohla jsem v ni udrzet vidlicku, natoz cvicit. Pry nejspis zanet mekkych tkani, ale kdo vi.

Mame to vlastne trochu jako wellness. U kluku ve vezaku si muzeme zajit zaplavat do bazenu v 5. patre, ovsem problem je v tom, ze Nella nekde po ceste z Monkey Beach ztratila plavky. Zahy jsme zjistili, ze si na ztratu nevybrala dobrou zemi a koupe plavek se jako cervena nit tahla celym dnem.

Cilem dnesniho dne bylo trochu poznat Kuala Lumpur, casto nazyvan jen zkratkou KL. Hlavni mesto Malajsie s 1,8 miliony obyvatel (cela aglomerace ma vsak vice nez 7 milionu) lezi na soutoku rek Klang a Gombak a v prekladu znamena 'Bahnity soutok'. KL (puvodni nazev 'Pengkalan Lumpur') byl zalozen teprve v roce 1857, kdy zde cinsti hledaci drahych kovu objevili v oblasti bazin zamorenych komary bohata loziska cinu. Prvni osadnici masove umirali na malarii a dalsi tropicke nemoci, mesto suzovaly pozary, povodne a vladlo tu nasili. Na konci 19. stoleti se z hornicke osady stalo kolonialni centrum, kdyz Britove vybrali KL jako hlavni mesto nove vznikle Federace malajskych statu. Za 2. Svetove valky byl okupovan Japonci, v roce 1969 tu propukly drsne rasove nepokoje. V 70. letech zacina premena v moderni velkomesto. Dnes patri KL se svymi mrakodrapy (Petronas Towers byvaly sveho casu nejvyssi sveta), administrativnimi, vladnimi a jinymi projekty za miliardy dolaru mezi nejatraktivnejsi asijske metropole.

52% obyvatel tvori Cinane, 39% Malajci a 6% Indove. Ziji tu mensiny Arabu, Indonesanu, Filipincu a mnoha dalsich narodnosti. Mluvi se narodni malajstinou, ale take tradicni kantonstinou, mandarinstinou, tamilstinou a samozrejme anglictinou. Nejcasteji zastoupenym nabozenstvim je islam, ovsem vyjimkou tu neni hinduismus, buddhismus, taoismus, konfucionismus a ani krestanstvi.

Nase putovani nejen za plavkami zacalo na trhu v cinske ctvrti. Rozdelili jsme se opet na kluky a holky a dali si rozchod.

Brzy jsme zjistily, ze sehnat zde plavky bude obtizne, ne-li nemozne. Prolezly jsme cely trh, ale plavky neobjevily. Vsude nam rikali, ze mame zkusit obchodak.

S neporizenou jsme opustily trh a chtely aspon videt hezky barevny hinduisticky chram z roku 1873, ve kterem mel byt obri stribrny vuz. Vstup byl povolen pouze bosky a za uschovu bot chteli Indove poplatek. To jsme samozrejme nebyly ochotne akceptovat a schovaly si zabky do tasek. I to byl ovsem problem. Indak ukazoval na ceduli pred vchodem a odmital nas pustit, pokud nezaplatime poplatek. Drze jsme mu tedy rekly, ze chram urcite nestoji za nic a odesly. Indaci!

Adam si koupil batoh, ktery mu holcici team jednohlasne zdrbl. Vypada totiz jako pro kluka, ktery jde na 2. stupen, a Dave usmlouval medvidka Mr. Beana.

Pozdeji jsme pokracovali do Narodni mesity, kde jsme se museli povinne zahalit do tucnakovskych vinovych habitu. Vsichni turisti nadsene sekali jednu selfie za druhou a my samozrejme netvorili vyjimku.

Pres Botanickou zahradu, jejiz jednu cast tvori obrovska voliera s ptaky, 'Opici ulici' jsme mirili zpet do centra na 'Merdek Square', nebo-li Namesti Svobody, ktere se pysni nejvyssim vlajkovym stozarem na svete (100m) a palacem 'Bangunan Sultan Abdul Samad' a posleze pres ulice plne obchudku se zahalenou modou (tam jsme si na plavky ptat netroufly) do obchodaku 'Sogo', kde jsme se nadlably a opet neuspesne shanely plavky. V celem obchodaku jsme byly krome Indek jedine nezahalenkyne, coz pusobilo dost komicky. Mise plavky skoncila neuspesne. Objevily jsme spoustu plavacich habitu, spacaku a neoprenu, ovsem bikiny ani jedny. Jen nekolik variaci na ne. Vsechny ovsem predrazene a neprilis hezke. Proste jen pro nejodvaznejsi zahalenkyne. Malajsie evidentne neni nejlepsi misto, kde sehnat plavky.

Na stanici vlaku 'Bank Negara' jsme se dozvedely neprijemnou zpravu. Na trase je porucha a vlaky pojedou az dve hodiny. Vyrazily jsme tedy na wifinu zpet do Soga.

Ve vlaku jsme potkaly kluky a tresnickou na dortu se stalo hledani naseho domova. Prochazka na 'Jalan Kuching' k mrakodrapum 'Sri Putramas' nam zabrala snad hodinu a na vratnici jsme predvedli jedlickarnu. Nepamatovali jsme si totiz cislo bytu, takze jsme dostali jako doprovod sekuritaka z Nepalu. Ve 23. patre jsme zjistili, ze nas byt tam neni a totez se opakovalo ve 23a. Museli jsme tedy zavolat Fellymu, abychom zjistili ze musime do 28. Nekdy se proste zadari.

Rampampam (George Town - Kuala Lumpur)

Rano jsme byly pripravene v devet, jak jsme slibily Jeremymu, ackoliv ja to mela tesne. Jeste hodinu jsme jezdili po meste. Museli jsme se zastavit u sefa a vyzvednout kolegyni. Oba meli trochu baterky, kdyz videli auto nalozene beloskami.

Posleze Jeremy zavezl holky do obchodaku, kde ten den vsichni predvadeli elektricka piana, na ktera muze hrat kazdy a byl tak laskav, ze nas hodil na benzinku primo na hlavnim tahu, odkud se nam bude krasne stopovat az do Kuala Lumpur.

Nejdrive jsem zkousela vysomrovat samotneho Malajce. Vzal by nas, ale jel nasim smerem jen asi tricet kilometru a doporucoval nam, at vezmeme odvoz az primo do Lumpuru, ze po ceste nic neni a velmi spatne by se nam tam stopovalo.

Nez jsem se namazala opalovacim kremem, zastavila zahalena muslimka Azur, ktera se zivila propagovani halal stravovani (muslimove porazi zvirata tak, ze je nechaji porazet a s chuti masa to dela zazraky). Cumely jsme jak puci a hned jsme s Nellou odvolavaly nazor, ze prece neni sance, aby nam nekdy zastavila samotna zahalenkyne.

Tohle bylo neco pro Nellu. Dlouze probiraly islamskou otazku v Malajsii, ve svete i ve vesmiru. Dopodrobna rozebiraly kazdy detail a bavilo to poslouchat i me, pohana kazdym coulem, ovsem jizda autem na me fungovala klasicky jako narkoza. Hlavne, kdyz jsem se kochala rychle ubihajici stavnate zelenou dzungli ci palmovymi plantazemi. Dalnice jako by primo protinala dzungli. Divily jsme se, ze nikde nevidime vypalene prostory jako v Barme a Azur nam vysvetlovala, ze muslimove maji narizeno zit v souladu s prirodou, nezabijet, ani nekacet. V lese si muzou maximalne rozdelat ohen, pokud jsou v nouzi.

Azur nas vyhodila na konecne nadzemky 'Gombak', odkud uz jsme to strihaly primo na 'KL Sentral', kde nas mel vyzvednout nas couchsurfista - afroamericky dredar Feli (v Kuala Lumpuru zije dva roky a je puvodem z africkeho Tonga). Trochu se nedarila dohoda s kluky, ale nakonec jsme se po ctvrte shledali s nimi i s Felim. Adam mel vrazedny pohled a negativismus z nej salal na kilometry. Posledni noc spali s Davem v parku v Kuala Lumpur a tu predtim zmokli, coz chapu, ze je voser, ale na stopu je nakrmili, dostali dva kartony pasovanych cigar a vubec se jim darilo dobre.

Feli nas vsechny naskladal do sveho suv a jelo se. Bylo od nej velice statecne ubytovat pet lidi. Dovezl nas do arealu obrich luxusnich vezaku. Vyjeli jsme do 28. patra z vice nez triceti (Malajci nemaji radi ctyrky, patra se ctyrkami proste vynechaji a nahradi napr. 23a) a my se nestacili divit, kde jsme se to octli, to jsme delali. Moderni byt s balkonem a senzacnim vyhledem, o jakem jsem si od prijezdu do Asie mohla nechat jen zdat, a k tomu senzacni stresni bazen v 5. patre. Ze squatu na plazi sem. Neuveritelne.

Seznamili jsme se s Feliho spolubydlicim Princem (Nigerie), ktery je profesionalni fotbalista. Ve svych 37 hral ve 42 zemich a v Kuala Lumpur ma luxusni bar a restauraci. Omg, kde jsme se to zase octli.

Vecer jsme odmitli jit ven. Uzivali jsme si, ze muzeme byt zase jednou v normalnim byte, hezky v klidu u blikajici televize (ktera mi mimochodem vubec nechybela), na wifine a s chutnou veceri, kterou nam kluci pripravili. Malo staci cloveku ke stesti.

Z Kuala Lumpuru mame dobry pocit. Obklopuji  ho kopce a je tu spoutu zelene. Nepusobi sedivym neutesenym dojmem jako Bangkok.

Kontakty, ktere navazujeme v Malajsii, jsou neuveritelne. Krome Malajcu Indonesane, Indka, Cinane, par ze Saudske Arabie, Rohini z Rakainu, pravoverna muslimka a ted dva Africani.

George Town aneb street food and art

V noci se navzdory predpovedi prihnala dalsi bourka. Jeste jsme tedy v Malajsii nezazili noc, kdy by neprselo.

Rano jsme si opet daly kafe u nasich Indonesanek a podruhe vyprosily vodu od nasich Indonesanek, mely jsme jeste zbytek jidla od malajskych kluku. Zenskym jsme pak nechaly, co jsme nezvladly spotrebovat a nechtely vezt - potravinovou folii, chilli omacku a tak. Stara uz se nas usmivala. Nejspis tusila, ze uz nas nikdy neuvidi.

Dopoledne jsme se jeste povalovaly na plazi, ja si oblibila hamaku zavesenou tesne nad carou prilivu, vyborne se v ni dopisoval blog a asi si po ceste nejakou poridim. V Kambodzi by pry mely byt za par babek.

Asi v jednu jsme se konecne vykopaly, ovsem zjistily jsme nemilou vec. Priliv a vcerejsi bourka zpusobily, ze hladina dvou ricek na plazi se vzedmula a my se s vecmi nemohly prebrodit, aniz bychom nezahucely po pas prsa/krk do vody.

S problemem jsme se sverily jedne ze zahalenkyn u stanku. Navrhovala nam, at jedeme lodi. O teto variante jsme pochopitelne vedely, ovsem davat 40 ringittu (dohromady) za lod se nam opravdu nechtelo. Zacaly jsme tedy s nasi oblibenou historkou, ze mame penize jen na jidlo.

Jakkoliv se to bude zdat nemozne, Malajka nam domluvila plavbu s mladym parem ze Saudske Arabie, ktery na Monkey Beach slavil rok od svatby. Typek se udivene ptal, proc cestujeme, kdyz jsme bez penez a domluvil s kapitanem lodi, ze vezme pasazery navic, protoze lod uz byla zaplacena. Bylo to od nej vazne mile.

A tak jsme pluly. Usetrily jsme spoustu casu a hlavne nemusely vlacet krosny dzungli. Barka nas vyhodila u obriho opusteneho hoteloveho komplexu, odkud jsme se sockou svezly k uz znamemu Komtaru.

V tamejsim obchodaku jsme se zasekly na wifine v Mekaci a daly si poradne junk food, ackoliv me hanba fackovala - davat si v Asii mekace. Byl to vsak halal Mekac a ja prekvapive zjistila, ze maso chutna jinak a lepe.

Na ulici jsme poridily papaju a ananas, spoustu samosy a nedokazaly jsme odolat nadherne vypadajicimu burgru za 4 ringitty. Sice jsme na pana, ktery je pripravoval, cekaly dlouhou chvili, ale co bychom pro kus zvance neudelaly.

Kvuli nasi nenazranosti jsme musely zkrouhnout tour po streetartech, kterymi je George Town prosluly. Nejhlavnejsi jsme vsak stihly a pred setmenim jsme zacaly stopovat ven z mesta. 

A byl to provar. Samozrejme spousta lidi se nam snazila vysvetlit, kde je autobusove nadrazi, ale my nedbaly jejich rad a tak se setmelo a my byly stale na silnici. Uz jsme si pomalu zacinaly pripoustet, ze dnes to bude vazne pruser, kdyz nam zastavila nesmirne sympaticka dvojice Cinanu Denise a Jeremy. Po kratke debate nam nabidli nocleh u nich v byte a dalsi den odvoz pres trinactikilometrovy Penang Bridge. To jsme zase jednou mely zp*dele kliku.

Denise mi pujcila fen. Vzpominala jsem, kdy jsem si naposledy fenovala vlasy a po delsim premysleni zjistila, ze to bylo v prosinci v Coromandelu, kdyz jsem si ho pujcila od Japonky Saki. Stava se ze me krovak.

Znamka punku

Monkey Beach se nam zalibila. Je proste skvela. Dnes tu budeme squatovat uz treti noc. Vcera se nas jeden American ptal, jestli tady nevime o nejake prevlikarne. Rekli jsme, ze se muze prevleknout 'u nas', ale at se nelekne, ze tam mame stany. Byl z naseho bivaku trochu v soku a strasne se divil, jak jsme to tu objevili. Lovecky instinkt.

Adam s Davem uz vcera nevydrzeli a vyrazili pod zaminkou nakupu vod do mesta (voda v obchode stoji 1,5 ringittu a na plazi 4, takze to nejsme ochotni akceptovat). Daly jsme jim za ukol koupit samosu a samozrejme selhali. Donesli sice chutne cokoladove nadychane pecivo, ale samosa je samosa.

Kluci nejsou beach boyove, za to my jsme beach girls. More sice neni nejhezci, jake jsme kdy videly, ale zastrcenost a malo lidi tento nedostatek kompenzuje. Uz mame take vychytane, kde maji dobre nudle za 5 ringittu a ryzi za 6. Na ledovy caj ci kavu za 2 chodime k Indonesankam, ktere maji jako domaciho mazlicka trimesicni opicku 'Tiki'.

Rano jsme nechaly kluky hlidat veci a vyrazily k majaku. Byl to slusny vyslap dzungli, ale majak stal za to, nechalo se totiz vlezt dovnitr. Majaky mam moc rada, videla jsem jich uz spoustu, tohle vsak bylo poprve, co jsem se dostala dovnitr. Kluci stejnou vychazku zavrhli a radeji sbalili veci a vyrazili do mesta obhlednout Hadi chram bez hadu. Mozna se s nimi sejdeme pozdeji, mozna az v Kuala Lumpur.

Zijeme tu skoro jako opravdovi pankaci.  Vcera se vedle ve vchodu usadila skupinka sympatickych malajskych kluku. Kdyz dnes odpoledne odjizdeli, venovali nam yum yumky, vajicka, sardinky a instantni kafe. U Indonesanek jsme vyprosily horkou vodu a mlada nas tam nechala uvarit vajicka. Stara se na to sice moc netvarila, ale co.

Plaz dnes dostala svemu nazvu. Opice sly po Verce a snazily se ji vytahnout z tasky igelitku s nabijeckou. Hodila po nich kokos, coz je jeste vic nas*alo, takze musela zdrhnout. Pozdeji se kolem nas zacaly srocovat, kdyz jsme vecerely. Nastesti se ukazalo, ze jsem taky opice. Vybehla jsem proti nim, ale zacaly, potvory, sycet a nebaly se. Vzpomnela jsem si na tarzana a dokumenty o zviratech a probudila opici v sobe. Zacala jsem rvat, cenit zuby a zurive mavat rukama. Zabralo to a opice zdrhly na strom. Zkusily to jeste naposledy, ale to uz se pridala Nella, takze nemely sanci. Muselo to vypadat desne komicky. Zpovykovaly jsme celou plaz. Vsichni, co jeste zustali, se otaceli, co to ty belosky vyvadeji. A to Adam tvrdil, ze tu zadne opice nejsou.

Take jsme se s nami dali do reci typci, co na Monkey Beach bydli a nabizi projizdky na koni. Zjistily jsme, ze jsou Rohini - barmansti muslimove, kteri jsou v Barme utlacovani budhisty. Pak ze je budhisnus mirumilovny. Malajsie jim poskytla azyl. Ze ctrnacti sourozencu zbyli jen oni dva, ovsem duvody jsme se nedozvedeli.

Blyskavice

Rano jsme dlouho vyckavali na zakladne a do nitra parku vyrazili az v pul 11. Ve meste jsme s Veru ve stancich nakoupily spoustu smazenych dobrot - tzv. samosa. Zeleninove, kureci, krabi, bananove... Nektere ve tvaru placek, jine jako kulicky, nebo kousky, co vypadaly jako babovka. Vsechny staly mezi 40 a 60 centy. Nekupte to. Zvlast kdyz si k nim v jinem stanku muzete zvlast prikoupit ryzi za 1 ringitt, takze mate skvely obed na plaz. Kluci si v obchode poridili jen nejake sladke bochanky s naterkou. Zabari.

Narazili jsme taky na sladke placky se zlutou omackou a ja byla trochu prekvapena, kdyz jsem svoji takeaway kavu dostala do pytliku. Sice jen tri v jednom, ale zato snad pul litru.

Pozdeji uz jsme se s krosnami na zadech prodirali stezkou kopirujici pobrezi smerem k Monkey Beach. Stoupali jsme dolu a nahoru, na jednom useku jsme museli sesplhat s pomoci lana a jinde prekonat rozestaveny most. Ve vlhkem malajskem vedru to bych zahul a ja zacala premyslet, ze opravdu poslu nepotrebne zelandske veci domu. Cestu nam zkrizila zatim nejvetsi guana, kterou jsme meli tu cest potkat. Pusobila jako nejaky velejester z Cesty do praveku. Uhybali jsme se tlustym korenovetvim, ktere pripominaly hady a naslouchali roztodivnym zvukum dzungle.

Na Monkey Beach nas opravdu privitalo nekolik opic s opicatky. Nejsme si jisti, co je to za druh, ve vyprave zoufale postradame nejakeho zoologa, ale asi makaci.

More bylo melke, teple jako kafe a klidna hladina nabizela pohodlne plavani. Zahnizdili jsme se na konci plaze u dvou opustenych domu a spokojene si prizvukovali, jaky to mame senzacni kemping.

Vecer plaz ztichla, lode odpluly zpet do mesta a my na plazi osameli. Nad morem jsme pozorovali uchvatne blesky blizici se bourky.

Prset zacalo znenadani, ale nejprve jen zlehka, takze jsme meli dost casu popadnout krosny a zasquatovat stary dum. Bourka brzy zurila primo nad nasimi hlavami a genius loci se dal krajet. Normalne by dum na stupnici strasidelnosti od 1 do 10 mel tak ctyrku, ale diky bleskum ozarujicim sousedni stavbu a cele okoli, se ze ctyrky brzy stala desitka. Moje obrazutvornost pracovala na plne obratky a to zvlast v momentech, kdy blesk zalil bilym svetlem dzungli.

Upustili jsme od puvodniho planu postavit stany na verande kolem domu, protoze tam trochu prselo a rozbili tabor primo uprostred hlavni spodni mistnosti. Pozdeji jsme se s Nellou vyhecovaly a prenesly stan na zaprazi s tim, ze tam bude lepsi vzduch, ale vzdaly jsme to hned pote, co jsme si vzajemne vylicily, co nas vsechno pri pohledu do krajiny napada.

Sounds of Silence aneb kazdy den v kazdem smeru delam pokroky (Watt Suan Mokkh)

Jako obvykle jsem absolutne netusila, do ceho jdu. Kdyz mi na prijimacim pohovoru pan vypravel, ze nejlepsi je nic neocekavat a brat to krok po kroku, dost se mi ulevilo. Presne to jsem mela v planu. Jako obvykle.

V 'Suan Mokkh International Dharma Hermitage' se sesla pestra mezinarodni smeska. Spojene staty, Kanada, Nemecko, Holandsko, Rusko, Spanelsko a dalsi a samozrejme silne ceske zastoupeni.

Pro nektere slo jen o dalsi zazitek pri jejich asijske ceste, jini doufali, ze se v jejich zivote neco zmeni a dalsi prileteli tisice kilometru jen kvuli tehle zkusenosti. Jako napriklad Jindriska, ktera za zdi Suan Mokkh utekla pred workoholismem prazske it firmy a stejne jako ja prosla sobeslavskym gymplem, takze neunikla moji pozornosti, ackoliv jsem ji nejdriv vubec nepoznala. Svet je proste maly.

Nikdy predtim jsem nemeditovala, ani necvicila jogu a nijak zvlast me to nezajimalo. Do tehle akce jsem se nezapojila proto, ze bych cekala nejakou duchovni a moralni obrodu ci osviceni, ale slo o dalsi novou zkusenost, o vyzvu, jestli to zvladnu.

Rozvrh v nasem letnim tabore, ci skole v prirode byl celkem prisny. Zadna elektronicka zarizeni, vege jidlo dvakrat denne, setrvavani v mlceni po celou dobu pobytu a zadne lezeni pres den s vyjimkou vasi cely. Nejdulezitejsi udalosti dne oznamoval zvon (vyrobeny ze stare delostrelecke bomby), takze jste nepotrebovaly hodiny. Pripomelo mi to pohled od Lenoura: 'Vy v Evrope mate hodiny, ale my v klastere mame cas'.

Po budicku ve ctyri rano nasledovalo ranni cteni (vzdy jeden z ucastniku predcital neco tematickeho), prvni sedici  meditace a joga. Po joze jsme si vyslechli jednoho z mnichu pri 'dhamma talk' a jeste jednou si zameditovali a v osm rano se s krucicimi brichy konecne vydali na snidani (ryzova kase, ktera se dochucovala cerstvymi bylinkami - tzv. listim a ja si do ni pozdeji davala i banan a kukurici, aby byla nejaka zmena). Po snidani nasledovali 'chores' (kdo nepredcvicoval jogu, nebo nepredcital, musel se zapojit do spolecnych uklidu, samozrejme jsme mazane zabrali nejake zametani a obloukem se vyhnuli uklizeni hajzlu ci jidelny). Od deseti hodin nasledovala meditacni nalejvarna (dhamma talk, vyslechli jsme si tri prdele teorii o tom, jak spravne meditovat a to od mnicha z reprodukovane nahravky, kde se ozyvali kokrhajici kohouti a dalsi bizarni zvuky) a dalsi sedici meditovani. Pak chodici meditovani, kdy se cely areal promenil v pusobiste walking dead, dalsi meditace vsede a ve 12:30 obed (pokud se servirovala zluta omacka, bylo vse v poradku, v opacnem pripade stal obed za zlamanou gresli), siesta, dalsi nalejvarna, dalsi sedici a chodici meditace, pulhodina melodickeho predrikavani budhovych textu s mnichem, ktery se rad poslouchal a dalsi 'loving kindness meditation' s mnichem, ktery byl puvodem Rus (zalibila se nam historka, ze jde o byvaleho mafiana, ci agenta KGB) a vypravel nam o 'metha'. V sest jsme se sesli v jidelne na veceri, slo vsak v lepsim pripade o horkou cokoladu, v horsim o caj ci sojove mleko. Pote nasledovalo osobni volno, kdy jsme se chodili 'osvezit' do jezirka s horkym pramenem a v pul osme den vrcholil dalsi meditaci vsede, skupinovou chodici meditaci a zaverecnou meditaci vsede. V devet prisel cas jit na kute a pul desate se zhasinalo.

Oblibila jsem si rana (asi proto, ze to nebylo rano, ale jeste noc) a take vecery. Jinak se dny priserne tahly, takze volne chvilky jsem prospala. Sekat latinu a dusledne dodrzovat rozvrh jsem vydrzela tri dny. Nasledovala jsem svuj dech, snazila se moc neusinat a nepsala si denik. Byla jsem na dobre ceste a parkrat opravdu meditovala. Samozrejme neni vzdycky snadne nechat vsechny myslenky plavat a soustredit se jen na jediny okamzik, ale pripominalo mi to chvilky, kdy jsem se kochala nekde v prirode a nevnimala nic krome sumeni stromu, priboje ci zpevu ptaku.

Ctvrty den prisla krize a zacala jsem chodit za skolu, protoze mi zacalo pripadat, ze se ucastnim skupinoveho vymyvani mozku. Nejdriv zlehla, ale pak uz jsem na ferovku zatahovala zejmena chodici meditace a postupem casu stale vice veci. Pomery v tabore se zacaly uvolnovat sesteho dne, kdy se ozvalo prvni nesmele septani. I ja zacala mluvit sesty den, kdyz jsme se potkaly s Nellou. V dalsich dnech taborova moralka nadale upadala. Sedmy den uz se bavila dobra polovina a osmy den vydrzeli jen nejzarytejsi sprti. Devaty den prisla normalizace, ale desaty den vecer, to uz vypukla anarchie a Sasha, jedna ze stalych obyvatel, ktera na nas dohlizela, nestihala napominat bavici se hloucky.

Moje zaskolactvi vyvrcholilo devateho dne, kdy jsme si meli vyzkouset zivot opravdovych mnichu. Jedno jidlo denne (mnisi nejedi po dvanacte), absolutni ticho (dokonce zadne povely pri joze, zadne ranni cteni, proste nic). Zprisneni rezimu poskytlo mne, Kanadance Heather a Holandance Charlie vymluvu, abychom opustily klasterni zdi. Vytipovaly jsme unikovou cestu a v momente, kdy se cely tabor naleval horkou cokoladou, jsme uprchly. Za jidlem, pivem, kafem a zmrzlinou, ale hlavne kvuli opojnemu pocitu svobody a tomu, ze nas jeste nedostali, ze jsme se jeste nenechaly docista zblbnout. A navic to byla sranda. Za branou jsme se shodne vysvlekly do tilek (v tabore musi mit zeny i muzi schovana ramena a kolena) a po kratke chuzi nas nabral typek a vezly jsme se na korbe az do vsi. Pozdeji jsme dokonce stopovaly do Chaiy a zase zpatky, proste jen proto, ze jsme mohly. Do tabora jsme se vratily po vecernim caji a opet se vezly na korbe. Vecer jsme si mezi ostatnimi pripadaly vyjimecne a hralo nas utekarske spojenectvi.

Pri zaverecnych recech si vetsina lidi stezovala, jak pro ne bylo tezke vyrovnat se s bydlenim, stravou, umyvarkami a podobne. Ano, cela byla velice stroha. Betonova postel s rohozi, drevenym polstarem a moskytierou, snura na pradlo, par raminek a lampa se svickou, to bylo vse. Obcas se tam zatoulali mravenci, pavouci, hrozilo, ze prijde had, skorpion ci jedovata stonozka, ale s vlastni nafukovackou a polstarkem to byla pohoda. Ja si nestezovala. Deset dni jsem se nemusela starat o jidlo, ani o strechu nad hlavou. Nevadilo mi, ze misto koupelen a sprch mame jen velke betonove nadrze s vodou a musime se koupat v sari, protoze budhismus zahaluje odhalovani byt jen pred ostatnimi zenskymi. Sice me stvalo, ze Sasha zamykala nasi ubytovnu a ze zamestnanci dostavali lepsi jidlo, ale jinak pohoda. S Vercou jsme se shodly, ze to proste byla urcita forma rekreace s full servisem. Jidlo bylo sice ponekud jednotvarne, ale kupodivu jsem nikdy nepocitovala pocit hladu. Proste presne 'only to maintaine this body', jak hlasala 'food reflection', kterou jsme cetli pred kazdym jidlem. Jist jsme totiz zacinali az vsichni najednou po jejim predrikanim. Nasly se osoby, ktere se zivily pouze listim a ovocem (Ruslana s umelyma prsama), pripadne rezignovaly na vsechny doplnky stravy a jedly pouze ryzi. Taky jsem nebyla nadsena z nekterych dezertovych blivajzu, ras a podobne, ale stridala jsem dochucovaci bylinky a vzdycky se naslo neco, co jidlo vysvihlo. Snidanovou ryzovou kasi, nebo ostrou zlutou omacku bych si klidne dala zase. Zajimave take bylo, ze behem par dni se ustalila particka, ktera vzdycky chodila pro jidlo mezi prvnimi a sprti do ni nepatrili.

Libilo se mi zit v prirode, poslouchat volani gekonu a dalsi fascinujici zvuky dzungle. Bylo uzasne cvicit za rozbresku dne jogu a vecer pozorovat hvezdy. Nejsem narocna. Spoustu lidi ano. Z nejruznejsich duvodu odjizdeli behem celeho retreatu. Deset dni vypada jako kratka doba, ale pro nekoho to muze byt hodne.

V Suan Mokkh jsme nakonec stravili jedenact noci a potvrdila se predvidatelna vec - Zebra rozhodne neni spiritualni typ. Avsak oblibila jsem si jogu (tu jsem nezatahovala) a kdyz si vyextrahuju par myslenek, jako by se mi potvrdila moje zivotni filosofie. Jsem vdecna za svuj zivot a za lidi v nem. Hodlam byt nadale slusna, ohleduplna a tolerantni ke vsem zivym tvorum, respektovat jejich viru, nazory a tradice. Budu se nadale snazit zbytecne nehromadit veci a ridit se heslem 'letting go'. Jak rekla Agatha Christie: 'Porad jsem naprosto pevne presvedcena, ze uz jen byt nazivu je uzasne'.