Kancl jak ma byt (PP)

Na imigracnim urade v Puerto Princesa to fungovalo stejne jako kdekoliv jinde na svete.

Podzemni reka, razitko v pase a hrncovny (PP)

V sobotu jsme premysleli, jak se poprat s byrokratickym nepritelem a brzy nam doslo, ze si sami neporadime. Kiramovi jsme se nedopsali, ani nedovolali a na Rasputina jsme meli pouze malajske cislo, ktere samozrejme v Balabacu vymenil za filipinske. Museli jsme vytahnout silnejsi kalibr. Adam nasel cislo na ceskou ambasadu v Manile a na me zbylo, abych zavolala.

Ackoliv byla sobota, pohotovostni telefon nam zvedl konzul Jakub Cerny a slibil pomoc. Spadl nam kamen ze srdce a sobotu jsme stravili objevovanim PP. Kousek od nas jsme narazili na vecerni hrncovnu (filipinska varianta zradelen, zensky proste na ulici rozlozi stanek s hrnci, ve kterych se skryvaji nejruznejsi pochutiny a vy jen zvedate poklicky a vybirate si) s velice komplexnim vyberem. Mangova trist 10 pesos, obalovane vejce 10 pesos, masa na spejli 10, dva hrnce s ryzi 60 - 70 pesos.

Pokud jsme se v Thajsku pozastavovali, kolik Thajek kloflo opelichane belochy, Filipinky jsou v tomto ohledu jeste mnohem dal. Mame teorii, ze jejich zivotnim poslanim je klofnout nekoho alespon trochu bileho. To nam tvrdil i Rasputin. Pry to jde tak daleko, ze cim starsi, tim zadanejsi. Coz ale samozrejme nebyl jeho pripad. On a jeho zena se miluji navzdory vsemu a vsem, zadne skatulky pro ne neplati.

V nedeli jsme vyrazili na vylet na 'Undeground River', coz je PP klasika. 8,2 kilometru dlouha podzemni reka, kde se na lodce svezete vic nez jeden kilometr do nitra podzemniho systemu.

Bohuzel me prave na lodce prepadl muj zachvat spave nemoci, takze netopyry v nejvyssim miste jsem jeste videla, ale treba otocku a to, ze se me Adam pokousel trikrat budit, uz ne. Proste retard.

Po ceste jsme se pokochali vyhledem na 'Ulugan Bay'.

V pondeli jsme se jeste rozhodli zustat v Edenu, meli jsme od imigracniho prece jen zakaz opoustet PP a netusili jsme, kdy se ozvou z ambasady.

O to vetsi bylo nase prekvapeni, kdyz se ozvali asi v deset dopoledne, zda mame potrebna razitka. Vyrazili jsme na ambasadu a urednik Fernando, ktery nam minule sepsal soupisku sesti dokumentu, bez kterych nam razitko za zadnou cenu neda, byl najednou jako milius. Ceska ambasada zkontaktovala urady v Balabac, jak jsem Fernandovi navrhovala uz prvni den a tam jim poskytli nase udaje. Dokonce jsme ani nedostali zadnou pokutu. Problem je jen v tom, ze mame v pase razitko z 1. cervna, kdy jsme oficialne pripluli do Balabacu, takze kvuli mesicnimu vizu musime Filipiny opustit driv, nez jsme planovali a stravit vice casu v Singapuru. Kazdopadne ale nepredstavitelna uleva, ze uz nejsme v zemi ilegalni uprchlici. Dedkova kletba byla zlomena.

Pres den jsme se znovu toulali PP, prosli pristav a objevili mistni trhy s jidlem. Razitko jsme oslavili v restauraci 'Tiki Bar', ktery nam doporucovali vojaci. Dali jsme si krokodyla a veprove. Vynikajici zalezitost. Jen pivo San Miguel zklamalo. Vypada to, ze na Filipinach zadne pitelne neobjevime. Da se tedy rict, ze jsme si vyhodili z kopytka, za veceri jsme zaplatili evropskou cenu.

Take jsme odsledovali par epizod 'Game of Thrones'. Proste dovolena.

Dedkova kletba aneb ilegalove (Balabac - Rio Tuba - Puerto Princesa)

Na vojenskych kavalcich jsme se nakonec nijak zvlast nevyspali. Vedle na pokoji nektery z vojaku chrapal takovym stylem, ze byl zahul usnout i se spunty. Nejdriv jsem si myslela, ze Adam ma svuj den, ale kdyz se po serii mych mlaskavych zvuku ozvalo: 'Zebro, to nejsem ja,' doslo mi, kolik uhodilo.

Na Filipinach se nevstava jen brzy rano, na Filipinach se vstava v noci. Vojaci nas doslova eskortovali do vesnice. Na molu jsme se zapsali na palubni list, kde uz se nachazelo dvacet jmen a to nebylo ani pul ctvrte.

Vzorne jsme cekali a molo se zvolna plnilo dalsimi Filipinci. Pred pul sestou zacali namornici cist prezencni listinu a my mohli nastoupit do lodi typu katamaran. Sjela jsem Adama, ze vybral spatne misto a posadila se vedle Filipince se znackou telefonu, o ktere jsem nikdy neslysela. Kdyz vsichni pasazeri obdrzeli zachranne vesty, nase oranzova vyprava mohla vyrazit smer Rio Tuba.

Po ceste jsme zastavili na dalsim ostrove s malou osadou, zaplatili 350 pesos na hlavu a v Rio Tuba nakonec pristali po necelych ctyrech hodinach misto avizovanych peti.

Pristav byl plny drevenych lavek a odpadku, takze jsme po hlinene hlavni tride vyrazili smer autobusak. Brzy jsme vsak zjistili, ze je prilis daleko a vzali si za 30 pesos tricykl. Mezitim jsme se stihli seznamit s mistni blaznivkou. Byla na vetvi z mych pih a snazila se mi je setrit.

Na autobusaku jsme cekali, nez se marsutka zaplni a zaplatili dalsich 350 pesos do Puerto Princesa (PP).

Ridic jel typickym marsutkarskym stylem - brzda, plyn, klakson. Za par minut uz vetsina Filipincu v dodavce spala stejne jako tomu bylo na lodi. Velice sympaticka vlastnost.

Filipiny se mi na prvni pohled moc zamlouvaji. Je to trochu jako vratit se do Barmy, jen krajina je mnohem zelenejsi. Mijeli jsme ryzova pole a stanky s ananasem dumyslne svazanym do malych pyramid. Vesnicim dominuji basketbalove kose. Nejoblibenejsim sportem tu neni klasicky fotbal, ale prave basketbal.

V PP jsme vystoupili na typickem rusnem autobusaku s tisicem malych kramku, kde na nas hned nastoupili nahaneci. To mi tedy nechybelo.

Nechali jsme se odvezt do centra na na imigracni, abychom si nechali dat razitko do pasu, protoze v Balabac zadne imigracni nebylo. Neocekavali jsme zadne problemy, ty ovsem prisly. Jelikoz jsme opustili Malajsii jako pasazeri Olzy, bylo nasi povinnosti vstoupit na Filipiny stejne, nebo dodat stoh okopirovanych lejster vcetne reportu kapitana a svedku, ze nas videli v Balabac na lodi. Jinak muzeme byt zadrzeni a deportovani jako ilegalni uprchlici. A jeste nam drze tvrdili, ze na Balabacu imigracni kancelar pobocku ma, coz je blbost. Z nejakeho zvraceneho byrokratickeho hlediska to smysl dava, ale ja tomu rozumet odmitam.

Nastesti nas nezadrzeli, dostali jsme par dni na to, abychom potrebne dokumenty sehnali, uz ted je vsak jasne, ze nemame sanci z Rasputina neco dostat. Dedek nas ma stale ve sve moci. Nesmime se hnout z PP a nevime, co bude dal. Mozna se v Praze ukazeme driv nez v cervenci.

Po katastrofe na imigracnim jsme nasli hostel a na jednu noc si mastnacky priplatili za klimatizaci. Takze sice bydlime v Edenu, ale jako nelegalni pristehovalci. Uz jsem tedy byla v ruznych situacich, ovsem tohle je novinka.

Jak jsme se (ne)stali namorniky: rekapitulace plavby

Olza byla vrak dobry tak akorat na potopeni, to jsme pochopili hned prvni vecer, jen jsme si to nebyli ochotni priznat. Na to, ze kapitan je vycurany vyzirka, notoricky alkoholik s maniodepresivnimi stavy a chronicky Baron Prasil, jsme prichazeli dele. Mel i svetle chvilky a spoustu znalosti a dovednosti, nechci ho jen hanit, nebylo porad zle, ale excesy proste prebily dobre momenty na plne care. Mozna jsme meli vypadnout hned druhy den, jenze kdo by se vzdal senzacniho dvoutydenniho dobrodruzstvi, kdyz staci jen prezit trochu nepohodli? Zpetne si rikam, ze tohle by vydrzel jen Chuck Norris a ani u nej si nejsem jista.

Kapitan nam slibil kajutu, kde se pohodlne vyspi dva lidi. Cekali jsme vsechno mozne, ovsem ne klaustrofobni prostor 2x2 metry, ktery se neda vyvetrat a vzduch je zatuchly tak, ze vas stipe v nose a mate pocit, ze se ve spanku udusite, kde si skoro ani nesednete, vas 1.90 vysoky kamarad nenatahne nohy a svabi vam chodi davat dobrou noc. Za normalnich okolnosti bych tam odmitla skladovat brambory, ovsem pro plavbu na Filipiny jsem byla ochotna to kousnout (protoze nastesti se skoro celou dobu nechalo spat na palube), stejne jako to, ze nasemu kapitanovi jsme byli dobri jen jako serpove, svacinarky, kormidelnici a tahaci kotvy.

Ctvrty den to vypadalo, ze se obratime zpet na Kudat. Kapitan Rasputin nam vycetl, ze dochazi jidlo. Vzhledem k tomu, ze jsme s Adamem pred vyplutim kupovali zasoby pro dva a on je od prvni minuty vytrvale ujidal, nebylo to zadne prekvapeni.

Ostre jsem tedy namitla, ze kdyby nesnedl polovinu vajec jeste predtim, nez jsme vyjeli, nemeli bychom problem. Rasputin nam vsak zacal do oci lhat, ze on jich snedl pouze sedm (prelozeno: my s Adamem jich z plata pouzili trinact a posledni dve schovali, na lodi tedy musel bydlet skritek).

Dostali jsme take prednasku o tom, ze nejsme tym. To jsme opravdu nebyli. Ja bych se pro lidi, ktere prijmu do sve smecky, rvala do roztrhani tela, ovsem nekdo, kdo me a Adama nechal v Kudatu opakovane cekat bez pristupu do kajuty a tedy k nasim vecem (jednou dokonce osm hodin), posleze se vratil ozraly jak Dan a tvrdil, ze se zapovidal ve meste; se holedba, ze mu nezalezi na penezich, ale porad o nich mluvi; rika, ze je mirumilovna natura a zaroven slibuje pomstu vsem zenskym, ktere se proti nemu spikly a ukrivdily mu (prelozeno: vetsinou racionalne smyslejicim zenskym, ktere nebyly ochotne snaset jeho excesy); nerika veci na rovinu a neustale nas balamuti, do ni nikdy patrit nebude a mam pro nej jen usklebky a pohrdani.

Tim, ze nejsme tym, kapitan samozrejme myslel, ze mu nevarime, neuklizime zabordelenou lod a proste mu neposluhujeme.

Takze jsme chteli plavbu odpiskat, ovsem Rasputin necekane zavelel, ze plujeme dal. Pry veci nerad vzdava. Adamovi sice svitila jeho povestna kontrolka, ale pokracovalo se smer Balabac. Tam jsme doplnili diesel, ovsem v ceste dale na Puerto Princesa nam zabranila porucha motoru uprostred more. Byli jsme nuceni se vratit zpet na Balabac. Zacal nas tlacit cas a Rasputina pohltil demon alkohol. Jeho vystupy uz jsme nebyli schopni ani ochotni dal snaset a dvanacty den po vzajemne dohode opustili lod.

Cuchli jsme k namornickemu remeslu. Pochopila jsem, proc nekdo proda dum, koupi si lod a rozhodne se zit na mori. Nekonecne volnosti a svobode, prostoru mori a oceanu se nic nevyrovna. Ackoliv je vse vykoupeno prisnou disciplinou a vedomim, ze se musite spolehnout sami na sebe, ze vam nikdo nepomuze, kdyz pujde do tuheho, stoji to za to.

Navic jestlize je zeme nejkrasnejsi ze sedla kone, nocni obloha zase z houpajici se paluby. Momenty, kdy lezite na kymacejici se palube, more se vzdouva a vy pozorujete, jak nebe s milionem hvezd protina mlecna draha, nebo kdyz mesic zari tak jasne, ze na nocni palube vidite jako ve dne, jsou naprosto uchvatne.

Doufam, ze tohle nebyla moje posledni zkusenost s namornickym remeslem. Myslim, ze jsem na more jak delana, ovsem na Olzu ne.

Vyprava velrybarska kolem Gronska nezdarila se... (12. den, Balabac)

... Protoze nejeli jsme na Puerto Princesa, ale s notorikem.

Meli jsme dobrou vuli to s Rasputinem dotahnout do konce, ale vcera v noci pohar trpelivosti pretekl. V prvnich dnech a po vrsicich se extempore nam rikal, ze s nim musime mit trpelivost. Rikala jsem, ze budeme, ale ne do nekonecna.

Vcerejsi scena vygradovala v noci na lodi. Rasputin zrejme dorazil posledni zasoby z batohu a v noci zacal vyrvavat (zamerne nepisu zpivat) moravske lidovky. Uz jsme davno spali na palube, jak je nasim zvykem, kdyz nas probudil jeho rev. Krcila jsem se pod longee a rikala si, ze ztratil posledni zbytky soudnosti. Jeho hulakani se muselo nest celym zalivem a ja se rozhodla, ze tohle uz dal nemuzeme snaset a usnula spokojenym spankem.

Dvanacteho dne Rasputin popijel uz od rana a kdyz zacal opet mluvit o tom, ze se vratime do Kudat, oznamili jsme mu, ze jsme nasli lepsi reseni a ze dnes opoustime lod. Tak to slo snad petkrat. Mezitim nas znovu urazel, ze jsme apaticti cesti somraci, pak obratil a licil, ze jsme dobra posadka a do toho nam vyhrozoval Amnesty International. Silenstvi.

Uz jsme pocitali s tim, ze odvezeme krosny na breh, dopravime dingi zpatky na lod a poplaveme zpet, ale Rasputin prekvapil a odplul s nami. Potrasli jsme si rukama, poprali hodne stesti a vlastne se vcelku v dobrem rozloucili. Kdyz jsem ho videla, jak na brehu sam chlasta, smradlaveho, v orvanych hadrech a neschopneho si vzpomenout, kde nechal tricko, navzdory vcerejsku mi ho prece jen bylo lito a mela jsem vycitky, ze jsme ho nevdecne opustili. Uz to vsak opravdu neslo dal. Nemuzeme pomahat nekomu, kdo neni ochoten si priznat, ze pomoc potrebuje.

Vyrazili jsme za nasi spratelenou vojenskou bunkou, abychom si u ni nechali krosny, nez ve meste vymenime penize (coz byla samozrejme anabaze) a poridime nejake jidlo na zitrejsi trajekt do 'Rio Tuba', ktere se nachazi na jihu Palawanu.

Pote, co jsme si dali drahe jidlo v pristavu (80 pesos za porci nam proste pripada moc), jsme se zastavili v nasi oblibene pekarne, kde maji kus ruznych druhu peciva za 5 pesos. No, nesnezte to vsechno.

Zasli jsme se take ohlasit na mistni policejni sluzebnu, kde nas privital houf smrncovnich policistek, ktere si nas zacaly zurive fotit. Zadne dokumenty pry nepotrebujeme, staci se prihlasit az v Puerto Princesa. Totez nam rekli na pobrezni strazi.

Navecer jsme si vyzvedli veci na zakladne a vydali se kempovat do prirody. Brzy nas vsak vyhmatl jeden z vojaku. Poslal ho velitel Kiram a ze pry musime prespat na zakladne. Inu, nebranili jsme se.

Vecer nas vojaci pozvali na pivo, a tak jsme si nad 'Red Horse' povidali s Judem (mel zrovna hlidku, takze na rameni mu visel samopal) a jeho dalsim kolegou Febym (?). Schvalovali nam nase rozhodnuti opustit lod, Tedovy vcerejsi vystupy vydesily i ostrilene namorniky. Dostali jsme tipy, kam zajit v PP, resili zivot v Cechach, na Filipinach, jak dlouho slouzi na Balabac, proste tak ruzne. Znovu a znovu nas ujistovali, ze na zakladne jsme v absolutnim bezpeci. Pri pohledu na Judovu M16 jsem nemela duvod tomu neverit.

Spat jsme sli umyti, najedeni a s hrejivym pocitem, ze kdyz zacne v noci prset, nebudeme muset vstavat a schovavat se v podpalubi. Jak malo staci cloveku ke stesti.

Cekani na Godota (10. a 11. den plavby, Balabac)

Vetsinou cekam rada. Mam duvod nic nedelat. Ale tohle uz je moc i na me.

Rano desateho dne jsme vyrazili na vojenskou zakladnu (spis jen takovou zakladnicku, nepredstavujte si Guantanamo), abychom se pokusili najit mechanika, ktery by si poradil s predpotopnim Olzinym motorem. Narazili jsme na sympatickeho veliciho oficira Kirama. Prislibil nam poslat sveho mechanika, ovsem az dalsi den, kdy se dotycny vrati z Puerto Princesa. Vypili jsme si kafe a popovidali si. Byli jsme ujisteni, ze jsme zde v bezpeci a pod dohledem a zaroven jsme se dozvedeli o dustojnikove agenture, ktera skoli osobni strazce nespolupracovat s unosci a polozit zivot za sveho chranence a take porada kurzy pro potencionalni obeti unosu, jak prezit v zajeti a jak se branit.

Oficirovi evidentne zalezelo na tom, aby na nas udelal dobry dojem. Ujistoval nas, ze v Balabac jsme v naprostem bezpeci. Loni totiz unesl Abu S z nedalekeho 'Rio Tuba' nemecky par (shodou okolnosti Tedovych znamych), coz samozrejme nepomohlo turistickemu ruchu v Balabacu.

Tedy dalsi den v Balabacu - vesnici tisice obchodu, kde vsechny oci smeruji k nasim ocim. Jsme pro ne exoti stejne jako jsou oni exoty pro nas. Potulovali jsme se po dedine a vyslapli si k nedalekemu majaku, odkud byl skvely vyhled na cely zaliv.

V sest jsme meli sraz s Rasputinem. Predpokladali jsme, ze zase dorazi pod obraz, kupodivu si to vsak prisoural 'jen' lehce navaty. Vychytali jsme uplnkovy odliv, tedy ten nejnizsi mozny. Nechteli jsme tahnout dingi sto metru pres mozky, a tak jsme cekali na priliv. Dlouho. S nacamranym Rasputinem. Vyslechli jsme uz ponekolikate jeho zivotanazor. Bylo to po vsech strankach vycerpavajici. Rika, ze nesnasi zvaneni. Ovsem on je zvanilu kral. Rika, ze si rad popovida, ale mysli tim, ze on rad povida. Rika, ze nesnasi vymyvani mozku, ale svymi kecy se pokousi o totez. A tak misto toho, abych mu rekla, at uz drzi tu svou vychlastanou hubu a necha nas koukat na hvezdy, poslouchala jsem dal. Nekdy je uzasne obohacujici poslouchat nekoho, kdo zvani. Jeho nazory jsou casto zalozeny na dobre podstate, jen kdyby vsechno otresnym zpusobem neprekrucoval.

Rasputin se zamiloval do Balabacu. Citi tu 'spirity minulych generaci' a to, jak jsou tu lide jeste nezkazeni a ziji v souladu s prirodou (hromady odpadku pod chaloupkami na murich nozkach). Takze ostrov je skvely, lide mirumilovni, z fleku by tu zil a privedl sem svou zenu, se kterou ma telepaticke spojeni, ovsem pritom mysli na to, jak si koupi kalasnikov a kazdou noc se budou drzet hlidky. Zeru zejmena jeho nazor o tom, ze zena muze vyvadet cokoliv se ji zachce, ovsem je to pouze vina muze, ktery to dovolil.

Jedenacteho dne na Olzu opravdu dorazil mechanik Mark s kolegou. Rasputin ho privital ve svych orvanych cervenych slipech. Ostuda.

S pomoci obri baterky se povedlo motor nahodit, nebyla vsak jasna pricina problemu, nejspis nejaka necistota v motoru.

Pozdeji odpoledne se vojaci vratili pro baterii a pozvali nas na zakladnu na mecheche. Souhlasili jsme.

Zasli jsme naposledy do vesnice. Na sraz u dingi dorazil Rasputin jeste celkem strizlivy. Rozhodl se, ze je treba koupit dalsi baterie, tudiz musime odjezd opet odlozit. Penili jsme. Ze by mel koupit nove baterie resil uz v Kudat, nakonec to vsak neudelal.

Na zakladne jsme se opravdu predvedli. Rasputin samozrejme neodmitl nabidnuty rum a zacal delat neskutecnou ostudu. Bavili jsme se uplne normalne s Kiramem, dozvedeli jsme se, ze ma ctyri deti a je dvakrat rozvedeny, protoze zasvetil svuj zivot armade (jako jeden z mala absolvoval vycvik americkych SEALS), ale Rasputin do nej stale vstupoval se svymi blaboly a otazkami, ktere kladl porad dokola. Po serii vystupu, kdy uz jsme nevydrzeli jeho urazky, jsme se zacali pred zraky nasich hostitelu hadat. My byli ale nastesti povazovani za obeti a ne za jeho kumpany. Kiram nam dokonce rekl, ze chape, proc premyslime, ze opustime lod a ujistoval nas, ze se nemame vahat ozvat, kdybychom potrebovali pomoct.

Kdyz jsme se vraceli k dingi, Rasputin uz byl jako milius. Holt potreboval prevezt.

Detaily o navsteve u vojaku najdete u Adama na blogu: http://tragednacestach.blogspot.com/2015/06/traged-namornikem-3-cast.html?m=1 , Osobne uz odmitam o dedkovych extempore psat.

Welcome in Philippines (6. - 9. den plavby, Balambangan - Balabac)

Uz jsme pocitali s tim, ze na Filipiny se nejede a zvazovali variantu Indonesie, kdyz rano sesteho dne Rasputin prekvapil rozhodnutim pokracovat podle puvodniho planu. Adam byl proti, ja spise pro, slo o to, ze kapitanovi jsme nemohli duverovat. Nemyslim tim, ze by nas nekde nechal, ale kvuli jeho naproste nevypocitatelnosti. Rekla jsem si, ze me nemuze nic rozhodit, ze nema cenu se kvuli nemu nadale rozcilovat. Byla jsem odhodlana mu s usmevem odkyvat vsechny jeho blaboly a myslet si o prd*li presne tak, jak me to ucila maminka. Chtela jsem jen v klidu prezit zbytek cesty a pokusit se si ji co nejvic uzit.

Vyrazili jsme vstric filipinskym vodam a ostrovu Balabac. Nutno rict, ze s velkym respektem. Nedaleke ostrovy 'Tawi-Tawi', 'Sulu', 'Zamboanga' a hlavne jizni 'Mindanau' jsou nechvalne proslule pusobenim skupiny Abu Sayyaf, ktera je odnozi Al Kaidy a jeji oblibenou kratochvili jsou unosy bohatych turistu kvuli vykupnemu. Pestrou piratskou historii ma i Jihocinske more.

'Balabac Strait', povestna silnym vetrem a velkymi vlnami, zustavala ticha a krotka. Nastartovali jsme Rasputinuv pres sedesat let stary motor a prekonali ji za uplneho bezvetri. V dalce za nami mizel Balambangan a pred nami narustal kopcovity Balabac.

Pristali jsme v zatoce na zacatku ostrova. Mangrovnikovo-palmovy les skryval par rozhazenych domorodych chysi a ja si predstavovala, ze neco podobneho mohl spatrit Kolumbus, kdyz objevil Ameriku. Na breh jsme se ale kvuli nizke hladine a pozdni hodine nedostali. Uz jsme to ani necekali.

Sedmeho dne jsme napnuli kosatku. Vitr vsak jen lehce pofukoval, takze kdybychom sli vedle lodi pesky, pohybovali bychom se rychleji. Krokem jsme se tedy presunuli do dalsiho zalivu, kde na nas cekalo hlavni mesto Balabac - stejnojnenna osada Balabac.

S vylodenim jsme si tentokrat pospisili. Po motorovani pres Balabac Strait bylo potreba doplnit diesel. Stav jeho zasob je nam zahadou. V Kudat Rasputin tvrdil, ze vystacime do Puerto Princesa, i kdyby vubec nefoukalo. Ted zmenil nazor.

Shodili jsme dingi a vydali se na pruzkum brehu. S dedkem na porcelanu jsme prejizdeli koralovy utes. Byl nevzhledny, sedivy a seredny a nektere z koralu vypadaly jako mozky. Nezahledla jsem jedinou rybu. Rasputin mlel, jaky je to zazrak a jak by se tam skvele snorchlovalo, ovsem nam spis pripadalo, ze utes uz je mrtvy.

Vesnicka Balabac byla opet jak vystrizena z National Geographic. Rybarske domky na kulech nalepene k sobe stojici tesne nad morem. Vsechny vykaly a vetsinu odpadku proste pohlti more. Ve vesnici jsme nepotkali jedineho belocha a koukali na nas uplne vsichni. Kam se hrabala Barma. Vesnice prekvapila neprebernym mnozstvim malych kramku se smisenym zbozim a uplne postradala zradelny, coz nas neprijemne prekvapilo. Sice jsme objevili skvelou pekarnu, ale typicke zradelny nic, jen dve pricmrndle hrncovny.

Nasli jsme typka typu vsudybyl, ktery nam na pristi den prislibil diesel a vymenil ringitty. Zdalo, ze vse bude odsejpat a pozitri vyplujeme. Dedek se necekane ani nezlil.

Na osmy den jsme se prilis netesili, bylo jasne, ze budeme akorat rvat kanystry. Vynahradila mi to vsak vyprava pro diesel spletitymi stezkami po prknech kolem domku na kulech. Pohybovali jsme se po uzouckych lavkach, tu se varilo, tu se pralo pradlo, tu jsme zaslechli 'What's up' Lindy Perry. 'I pray every single day... For a revolution... Trying to get up that great big hill of hope... For a destination.'

Misto abychom se tahali s kanystry pres celou vesnici, vratili jsme se pro dingi a pro diesel dopadlovali. Dedek sice plachti pres ctyricet let a povazuje se za mistra sveta, na tohle vsak neprisel.

Odpoledne jsme dostali osobni volno a uz si rikali, ze dedek nas nemuze nicim prekvapit, ale zase nas dostal. Na sraz k dingi se vratil v takovem stavu, ze silnice mu byla mala a kraticky kopec sjel po pr*eli. Samozrejme jsme ho museli nalozit do lodky a pretahnout pres melkou cast, protoze sam by nepresel. Navic byl rozjarile hovorny a pokousel se na me mrkat. Jesteze jsem zustavala nad veci a zadny idiot me nemohl rozhodit, jinak bych ho omracila padlem a shodila mezi mozky.

Do postele na palubu jsme se odebrali hned po prichodu, dedkovy opilecke historky jsou za hranici dobreho vkusu. Radeji jsme poslouchali hlahol usinajici vesnice a tvora, ktery vydaval zvuky jak osvobozeny Minotaurus.

Ten se ostatne ukazal znovu rano. Tedy ne Minotaurus, ale Rasputin. Jak je jeho dobrym rannim zvykem, vychrchlaval si plice, inhaloval astma lek a vzapeti si zapalovat cigo odeny pouze v cervenych odranych SLIPECH. Moje nervy.

Devateho dne jsme vypluli smerem Puerto Princesa. Cekala jsem, ze dedek bude miz kocovinu a nikam nevyrazime, ale zvladl se vzpamatovat.

Vitr byl opet spatny, takze jsme pluli na motor. Vlny se hrnuly proti nam a Olza po nich skakala jako houpaci kun. Stravila jsem dlouhy cas na pridi, protoze kymaceni paluby se nemuzu nabazit.

Zrovna, kdyz jsem sedela u kormidla, motor lehce skytl. Rasputin vybehl z podpalubi a obvinil me, ze jsem zavadila o zapalovani, pred cimz nas varoval. Nic jsem ovsem neudelala. Motor se zastavil a rozbehl znovu. Bylo videt, ze Rasputin ceka a nevi, co bude delat dal. Motor se jeste parkrat sekl a pote se zastavil docela a nepodarilo se nam znovu nastartovat. Zustali jsme uprostred more bez motoru a s vetrem proti nam. Zbyvalo jedine reseni, napnout plachtu a plout po vetru zpet na Balabac.

Meli jsme obrovske stesti, ze vitr foukal a udrzel se az do vecera. Sice potme, ale stihli jsme doplout zpet do zatoky. Rasputin se celou cestu klepal jako ratlik a kouril jednu od druhe. Jak sam rika, uz na to nema. Ja byla v naprostem klidu. Kdyz jsme zapadli v Australii v zemi nikoho s autem do pisku, bylo to horsi. Jen me rmoutilo, ze ted zkejsneme dalsi dny v Balabac a Rasputin zas bude akorat pochlastavat a odkladat odjezd, nez najdeme mechanika.