Den D aneb Praha -> Istanbul: Done

Zacina se na me podepisovat staroba a otupelost. Od rana mnou cloumala cestovni horecka, kterou neprehlusila ani lehka kocovina z vcerejsi bezvadne rozlucky. Na letisti uz se mi nastesti ruce trast prestaly. Bylo to zrejme tresnovym ciderem, ktery Lenour vytahl z tasky a Krtkovymi macadamskymi orechy.

Po odbaveni (po jedlickarensku jsme po pasove kontrole misto kontrolou na gatu zacaly prochazet exitovou pasovou kontrolou, protoze nas rozptylila nalezena letenka jakehosi Korejce/Japonce) uz nas u Turkish Airlines cekala jen sama pozitiva a socialni jistoty. Jidlo bylo perfektni (vubec nepripominalo letadlovou stravu) a letusky smrncovni. Krtek trochu bojoval s dvoumetrovym sedivcem na sedadle pred ni a ja zas nemohla vystat dve moravske dylinky sedici za nami. Svetacke spatne zmalovane bloncky spikovaly kazdou treti vetu volem a zrejme mely pocit, ze jsou v letadle samy.

1540 km jsme prelitli za 2 hodiny 19 minut, ale uz na Havlovi jsme nabrali pul hodinovou sekeru a na Attaturkovi nase letadlo nemelo kde zaparkovat, takze nase hodina a padesat minut na prestup se opovazlive smrskla. Motali jsme mezi hangary a z letu se stala vyhlidkova jizda po nocnim letisti. Nakonec nas nastesti bus dovezl primo k nasemu gatu a vse dobre dopadlo.

Čas se nachyluje

Měsíc v Čechách se zdál být dlouhatánským časovým úsekem, ale už z něj zbývá jen pár dní. Prvotní euforie z návratu a nedočkavost, se kterou jsem vyhlížela opětovný odjezd, vystřídala melancholie, že opět opouštím rodinu a přátele. Nemůžu se nabažit jihočeských a hlavně pražských panorámat, jež mi před odjezdem na Zéland přišla tak všední. Ale i když je Praha matka měst a v plánských lesích rostou obří hřiby, přišel čas zase vyrazit na cestu. Otvírám tedy Na dně zeměkoule vol. 2. Doufám, že budete hodně číst a klikat na reklamy.

Welcome party II

Druha welcome party uz probihala ve vetsim stylu.

Welcome party

Hned prvni vecer jsem se sesla s jedlickarnou. Doktorka si pamatovala moje jubileum a upekla mi dort.

Prisel k chuti predevsim pri nedelni snidani.

Rok kiwi aneb shrnuti expedice

Byl to dobry rok. Ze zacatku jsem trochu brecela do polstare. Zjisteni, ze me nikdo nepovede za rucicku, bylo tvrde, ale stalo to za to. Naucila jsem se spravne thinnovat ovoce a zjistila, ze plany v mem pripade rozhodne nevychazeji. Nove umim otvirat pivo zapalovacem a potvrdilo se, ze nejlepsi veci jsou zadarmo. Videla jsem spoustu uchvatnych mist, potkala hodne skvelych lidi. Par z nich budu ve svem zivote moc postradat. Pokorila jsem namachrovane mladezniky pri wakebordingu. Objevila jsem nove veci a prestala se tolik bat zmen. Hlavne se mi splnil detsky sen a opravdu jsem se prochazela hlavou dolu v Zemi dlouheho bileho oblaku. To je to, oc tu bezi.

Sice jsem nevidela Lake Tekapo, papouska Kea u Homerova tunelu, nevim, jaka tajemstvi skryva Stewartuv ostrov, nezkusila jsem surfovani a nenechala si vyzdobit zada maorskym tetovanim, ale ja nikdy nebyla typ, co stihne vsechno najednou. Navic jsem si jista, ze bych i tak nasla spoustu dalsich duvodu, proc bych se jeste rada vratila na Novy Zeland.

Kazdopadne jsem asi prilis cuchla k nezodpovednemu se toulani svetem, bezstarostnosti a svobode. Proto jeste nemuzu tohle dobrodruzstvi prerusit a vratit se zpatky do kanclu. Zhruba za mesic me ceka nova spanila jizda. 18. zari odletame s Krtkem (ackoliv zli jazykove tomu neverili a ja uz vlastne moc taky ne) do Singapuru a pote do australskeho Darwinu.

Takze muj blog z kanalu oblibenych stranek nevyhazujte, tohle byl teprve zacatek! Jede se dal! Timto 347 prispevkem rozhodne nekoncim.

Soul -> Praha: Final Destination

Ze Soulu jsem opet letela s CSA. Za 10 hodin 50 minut jsme zdolali vzdalenost 8242 kilometru a to prumernou rychlosti 850 km/hod a v maximalni vysce 12 000 m.n.m. Na letisti v Soulu jsme nabrali zpozdeni. Udajne kvuli kufrum jakesi zenstiny, ktera neprosla imigracnim. Na Havlovi jsme tedy dosedli presne v 13:13 ceskeho casu.

Slyset z reproduktoru cestinu bylo najednou trochu nezvykle a nafasovany Respekt jeste nezvyklejsi. Myslim, ze na palube operoval stejny stevard jako pred necelym rokem pri ceste opacnym smerem.

Uz jsem zapomnela, ze CSA maji vtipne animovane instruktazni video s bezpecnostnimi informacemi. Co se me tyce, je to jedine video podobneho charakteru, ktere jsem kdy sledovala peclive.

Kieran mi rikal, ze spolecnym znakem nas Cechu je, ze se neradi aktivne ptame a spis vyckavame, jak veci dopadnou. Tehdy jsem mu odvetila, ze zna jen me a Petra a ze jsme spatny vzorek. Kdyz vsak posloucham hovory ceskeho palubniho personalu, ktery spoleha na to, ze korejska vetsina prd rozumi a servirovani pokrmu doprovazi hlaskami: "Tak ja se teda zeptam," musim mu dat za pravdu.

Cekani na zavazadlo bylo napinave. Vsichni Korejci uz meli sve kufry s kolecky, Ali Amiri svou kytaru, ale Jarmila porad nikde. Nakonec se vsak vynorila a ja tedy zdarne propasovala zlate kiwi a pres zakaz Evropske unie i mlecne vyrobky v podobe kiwackych cokolad.

Hyatt Regency Incheon

Naivne jsem se obavala, ze nas Korean Air soupnou do nejakeho druhoradeho podniku na okraji ranveje.

Hyatt Regency je klasa. Obri hotel kongresoveho typu. Elegantni, nablyskany, decentni. A do toho ja, otroubek v pohorkach, ktereho vytrvale oslovuji 'madam' a on se nestaci divit, to dela.

Aerolinky krome ubytovani zacvakaly i veceri a snidani. Ve snidani jsem doufala, ale veceri necekala. Oboji probihalo formou prvotridniho bufetu. Zarekla jsem se, ze nebudu 'za Cecha', coz se mi povedlo vyjma vecerovych dezertu. Z siroke nabidky pasty, grilu, nudli, sushi a dalsich jsem si vybrat zvladla, ale nevyzkouset alespon polovinu z dezertu?! To bych neusnula! Jen snidanove kafe bylo mdle, ze by probralo maximalne Edisona, ktery pry spaval patnact minut denne.

Ten stopover mohl klidne trvat tyden.