Pochuzky

Dopoledne jsme zevlily doma (dopoledne zaskocil John na velerychlou inspekci), praly a odpoledne se rozhodly zajet do Kadiny do knihovny. Stoply jsme vsak Beck jedouci do Bute, takze Krtek rozhodl, ze tam zajedeme, protoze jsme tam jeste nebyly. Uz mame tedy zkompletovane skoro vsechny vidlakovy v okoli.

Nic zajimaveho jsem na Bute neshledala. Male mestecko s velkym silem a malou zoo s klokany, emu, par hezky barevnymi ptaky a slepiceni. Trochu to pripominalo jednu z prazskych minizoo blizko Chuchle, kde dozivaji stara a nemocna zviratka. Klokani by byli fajn, jenze pres den jsou nudni, protoze polehavaji ve stinu.

Odvoz do Kadiny nam nejdrive prislibila pani s dcerou, kterym jsme stopovaly naproti domu. V mezidobi, kdy jsme na ne cekaly, nam vsak zastavil sympaticky manzelsky par v letech. Po dvou desetiletich se prestehovali z Darwinu zpet do Bute a uzivali si duchodu.

Po knihovne, obchuzce a nakupu jsme vyrazily zpet. Pripozdivalo se, a tak jsme mely obavy a to predevsim z nasi zaklete krizovatky v Kulpare. S tezkymi taskami se nam na pochodak nechtelo.

Do Kulpary nas svezl Jerry jedouci na nocni sichtu. Pry mu o nas rikal jeho kolega v praci. Hezke. Uz si o nas urcite septa cele okoli.

V Kulpare na krizovatce jsme srovnaly nakup a rovnou vyrazily. Dlouho se zadne z nekolika aut nechytlo, ale nekde pred polovinou cesty nastesti zastavil Brandon. Pry mu o nas rikal John. Ma na nas pry dohlednout, kdyz pojede kolem. Zlaty John!

Australsky Orlik

Deda Bradley jel dnes navstivit pratele v 'Chrystal Brook', a tak jsme se s nim svezly, abychom prozkoumaly tamejsi okoli. Po vcerejsim pochodaku se nam na vylet nijak zvlast nechtelo, ale prece neodmitneme odvoz.

Bradley dorazil v devet, jak slibil a uz jsme si to strihali pres Lochiel (male mesto u solneho jezera, v jehoz vodach nejaky vtipalek umistil plastiku Lochneske prisery) a 'Snowtown' smerem na Chrystal Brook. Tam nas Bradley zanechal u icka a vyrazil za prateli. Byli jsme domluveni, ze kdybychom na zpatecni ceste zustaly nekde viset, nabere nas, coz se v nedeli a po nevydarenem vcerejsku hodilo.

Z Chrystal Brook (dalsi ospale jizanske mestecko, kde jsme udelaly radost stare pani a zapsaly v icku svou narodnost do knihy navstev) jsme se vypravily do prirodniho parku 'Bowman'. Nachazel se par kilometru za mestem, takze nas cekal dalsi pochod. Cestu nam nastesti zhruba v pulce zkratil Ryan. Musely jsme se sice vtesnat na jednu sedacku, ale na ten kousek to nevadilo.

V Bowman Parku knikal pav, coz mi evokovalo Konopiste. Zili tu take domorode australske vcely. V Jizni Australii jich zije az 1500 druhu. Lisi se velikosti (od nekolika milimetru az po skoro dva centimetry), barvou i osrstenim. Lidova jmena jsou opet velmi konstruktivni: 'Punk' Bee, 'Silk Bee', 'Reed Bee', 'Masked Bee', 'Resin Bee', 'Blue-banded Bee', 'Leaf-cutter', 'Slender furrow Bee', atd.

Park byl trochu zanedbany, takze jsme porad nemohly objevit zacatky walku. Nastesti nam poradili zahradnici, opecovavajici zanedbanou zahradu. Radil nam cervenolici uriceny padesatnik a zhruba sedmdesatileta pani v bajecnem slamaku, se kterou jsme se zapovidaly znovu, kdyz jsme se z walku vracely (na smrtelne posteli na nej urcite vzpominat nebudu). Doporucila nam zkratku do Chrystal Brook, dalsi walk (podobajici se tomu prvnimu jako vejce vejci) a nabidla, ze nas pozdeji vezme do mesta, pokud chceme. Jakpak bychom nechtely. Vyladily jsme timing a svezly se s ni zpet. Nabidla nam caj u ni doma, coz jsme samozrejme neodmitly.

Babinka Lorraine byla nesmirne vitalni, vyzaroval z ni klid a zivotni moudrost. Mela tri deti, sedm vnoucat, velky dum, ke kteremu zrovna pristavela prostorny obyvak a spoustu aktivit. Dozvedeli jsme se od ni, ze vsichni tri pracanti v parku byli dobrovolnici, cemuz jsme se nestacily divit. Jit v nedeli dobrovolne zahradnicit nekam do zanedbaneho parku? Kazdopadne skvela navsteva.

Jako by jeji pohostinnost uz tak nestacila, jeste nas odvezla na vypadovku, proste uzasna babinka. Po chvilce jsme si presedly do nablyskaneho cerveneho autaku ke slecne od rentgenu s bozim chraplakem. Stravila dva roky v Londyne, takze otrkana svetem a vracejici se od rodicu se nebala vzit stopare. Mirila az do Adelaide a byla skvele od rany. 'Vy chcete do Snowtownu? Proboha proc? Je to dira!' Nakonec nam po Snowtown udelala temer Trujillo Tour (pro neznale: tour po meste, pri ktere nevystoupite z auta), coz nezapomnela okomentovat: 'Nemate zac. Nikdy jsem tu nebyla a ted uz vim, ze sem ani znovu nepachnu.'

Snowtown v 90. letech minuleho stoleti 'proslavil' masovy vrah z Adelaide, ktery ve stare nevyuzivane budove tamejsi banky schovaval mrtvoly v sudech. Banku jsme ale nenasly.

Stesti nas provazelo i pri posledni jizde. Rozhodly jsme se vratil pres minimalne frekventovanou silnicku do 'Bute', ale nastesti nas nabral Egyptan Ayman. Miril sice jenom domu do Bute, ale odvezl nas az domu. Allahu akbar!

Tresnickou na dortu byla smska od Bradleyho. Psali jsme si, jestli jsme dojely, a tak a on nam pobavene sdelil, ze slysel, ze jsme dnes potkali jeho kamarada. Byl jim zahradnicky dobrovolnik Michael, ktery nam ukazoval cestu na lookout. Yorke je vazne maly.

Za hory, za doly, me zlate parohy

Vikend byva ze stoparskeho hlediska vzdycky bidnejsi, coz dnes bohuzel musime potvrdit.

Do starych dolu v Moonte uz nas zavezl deda Brian, my se ovsem rozhodly je prozkoumat jeste o neco dukladneji.

Provoz pred domem byl jeste ridsi nez obvykle, a tak jsme plny elanu vyrazily smerem Kulpara s presvedcenim, ze po ceste nas urcite nekdo vezme. Nevzal. Za dve hodiny jsme dosly osm kilometru az do Kulpary.

Na hlavni uz to odsejpalo. Rychle nas nabral Asiat jedouci do Kadiny, ktery nas vyhodil na hlavni na prtavoucke odbocce na Moontu, kde jsme se stestim stoplyhu pani s malou dcerou Annou, ktere nas odvezly az za Moontu k dulnimu muzeu a pri te prilezitosti navstivili mistni vyhlaseny obchod s cukrovim.

Vlackovou tour po haldach jsme si nezaplatily, okoli jsme ale i tak procouraly dukladne. Na haldu u 'Richmans Engine' se nechalo vylezt ('Moonta's Himalayas'), takze jsme se pokochaly lokalnimi panoramaty.

Z Moonty jsme se sympatickym panem dostopovaly do Kadiny a do Kulpary nas vezl (dve na jedne sedacce pripoutane jednim pasem) devetactyricetilety chlapik puvodem z Holandska, ktery byl v Kadine na prvnim rande po triceti letech. Zena mu utekla s nejakym zajickem a on zustal sam se tremi syny. Bylo mi ho trochu lito. S cim se lide na stopu nesveri. Ackoliv on by se asi nesveril, kdyby na nej Krtek trochu neuhodil.

Krizovatka v Kulpare ztratila sve magicke kouzlo a nezdalo se, ze vubec nekdo pojede. Vydaly jsme se tedy k nasemu bydlisti s nadeji, ze snad nemuzeme jit celou cestu podruhe za den, avsak nejhorsi obavy se vyplnily. Z tech par aut, ktera nas mijela, se nechytilo jedno jedine. Domu jsme dorazily az za tmy a vzhledem k tomu, ze jsme dnes daly zhruba dvacet pet kilometru, byly jsme rady jak nikdy.

Bazen

V patek jsme prijaly pozvani od naseho znameho Paula a vyrazily do Kadiny na koupacku k nemu do bazenu. Byla to jasna volba, protoze teplota razem vyskocila k 35° jak v Cechach po zime. Hned u baraku nas nabrali dva sympaticti chlapici a tentokrat jsme nejeli pres Kulparu, ale pres krizovatku v Ninnes. Vepredu v pickupu na nas vsak nezbylo misto a musely jsme k psovi na korbu. Coz nam nevadilo. Naopak. Jezdeni na korbe patri k nasim oblibenym kratochvilim. Korba. Vichr ve vlasech, co rve i slunecni bryle z nosu, clovek neslysi vlastniho slova a kdyz vystoupi, huci mu v hlave hur nez po kocovine, ale zazitek z jizdy je to vzdycky perfektni.

Panove nechteli riskovat setkani s policajty na hlavni, cemuz se nelze divit, a tak nas vysadily na krizovatce, kde nas rychle nabral typek v aute bez klimatizace, se kterym jsme se svezly az do Kadiny.

Po zastavce v knihovne jsme to podle Paulem vlastnorucne nakresleneho planku vzaly na zminenou 'plovarnu'. Paul mel koncit v praci driv, ale pro jistotu jsme mely dovoleno, ze klidne muzeme projit pres garaz na zahradu a koupat se, co hrdlo raci.

Dum jsme uspesne identifikovaly, ackoliv jsme nejdriv mely strach, ze skocime do bazenu nejakemu sousedovi.

Bazen predcil nase ocekavani (nebyl to zadny kruhovy minibazenek), takze jsme vydrzely az do vecera, kdy uz jsme se musely odebrat na stopa domu. Paula jsme bohuzel nezastihly a cisla jsme si samozrejme nevymenili. Snad priste.

Do Kulpary nas vzal XXL par matky se synem. Sdilely jsme zadni sedacku s bilym pudlem a moc nechapaly, proc nas vubec vzali. Hlavne, ze nas ale vzali. Na nasi oblibene krizovatce v Kulpare uz se smrakalo a my se pripravovaly na desetikilometrovy pochod (Krtek v zabkach), nastesti vsak pribrzdil z Adelaide do Bute jedouci sympatak Travis.

Malomesto na malopoloostrove

Dnes jsme se rozhodly necekat, zda se objevi nekdo z Rooneyovych a nekdy v jedenact se vyakcnily k vyletu do Kadiny. Krtek potreboval zkontrolovat maily a ja free wifi nikdy nereknu ne.

Od domu jsme vyrazily pesky smerem k 'Ninnes' (kratsi cesta do Kadiny), ale ve velmi ridkem provozu jsme chtely mavat i na auta mirici do Kulpary (delsi cesta do Kadiny, ovsem po hlavnejsim tahu). Brzy zastavil chlapik, se kterym jsme se svezly do Kulpary. Vystoupily jsme a jeste ho ani nestihly pomluvit, kdyz jsme v kamionu jedoucim proti nam zahledli znamou zubici se tvar. Byl to samozrejme John.

Nalozil nas do kamionu a do Kadiny nas pry hodi, jestli nevadi zajizdka na pole, kde bude nakladat zrni. Samozrejme nevadila. V kabine mi Krtek malem zpusobil zachvat, kdyz se po sarlotovsku zacal vyptavat na Johnova souseda, ktery uhorel. 'Uz mel pohreb?' Jen jsem cekala na 'uz to ma chudak za sebou', nebo 'krasny to mel'.

Na poli jsme jako spravni Japonci nafotili sypace, kombajn, oblak prachu a pozdravili Paula.

V knihovne v Kadine jsem si to suverenne namirila k pohodlnym kresilkum. Jeste nez jsem stihla precist podezrelou cedulku o zmenach registracnich udaju, uz u me stala knihovnice z minula Wendy (tentokrat bez apartniho kloboucku) a zacala mi vysvetlovat zmeny v knihovnim systemu (ktery je vychytany: vsechny knihovny v Jizni Australii jsou i pres znacne vzdalenosti propojene, takze si muzete pujcit knihu v Kadine a vratit ji v Adelaide a se svymi registracnimi udaji se take v kterekoliv z nich pripojit na internet, vsechny sluzby jsou navic zdarma). To mam zase jednou dobry timing. Slo o sjednoceni prihlasovacich udaju u uctu k internetu a pujcovani knih. S mym cizineckym uctem byl samozrejme ze zahadneho duvodu problem, takze jsem na drahnou chvilku zamestnala Wendy (nesnasi zmeny v systemu, ma dceru, oblibene slovo: beautiful) i jeji prisnou kolegyni.

Po trech hodinach v knihovne jsme se prosly mestem a zapovidaly se s duchodkyni Jen (chodila do skoly s Johnem). Dostaly jsme spoustu rad o tom, jak mame dostatecne pit, mazat se opalovacim kremem a take kontakt pro pripad, ze bysme se chtely sejit a popovidat si. Potkat nekoho z Evropy v Kadine je pry velice neobvykle.

Na zpatecni ceste stoply sympatickeho instalatera z Adelaide (opet mame kontakt) a cesta do Kulpary rychle utekla. Na nasi oblibene krizovace nam vsak trochu zatrnulo. Nasim smerem temer nic nejezdilo a deset kilometru s nakupem se nam slapat vazne nechtelo. Nastesti se objevila zelena Brianova dodavka. To uz jsme zacaly verit, ze krizovatka v Kulpare je magicke misto.

Brian nas odvezl domu (kde se zrovna stavoval, ale nenasel nas) a opet nas ujistil, ze muzeme zustat, jak dlouho chceme, ze je dobre, kdyz v prazdnem dome chvili nekdo bydli. Neuveritelna pohostinnost. Myslim, ze zaciname patrit k inventari tohohle maleho poloostrova, kde se vsichni znaji. Jen bychom nemely zapomenout na: 'nikdy nepretahuj navstevu'. Myslim, ze Rooneyovi uklidnuje pouze fakt, ze 8. prosince musime chytit letadlo z Melbourne.

Po prijezdu domu nas dva metry pred vchodovymi dvermi prekvapil jester a asi v deset vecer nas trochu vydesila navsteva Paula, ktery se stavil, aby nam nabidl koupacku u nej v bazenu, pripadne vylet na plaz, pokud zitra skonci drive.

Cekani na Godota

Dnes jsme cely den vyckavaly, jestli se ukazi nasi pruvodci po znich, ale po Brianovi ci Johnovi ani vidu, ani slechu, takze jsme v sest vyrazily na prochazku. Pri navratu jsme zahledly jen auto mizejici z nasi prijezdove cesty. Tesne jsme se minuli. Kazdopadne prozevlovany den doma byl bezva.

O dum zpet

Rano se kartacek na zuby samozrejme objevil. A samozrejme v krabici s jidlem, kterou jsem vcera prohledala asi trikrat. Proste at zije jedlickarna.

Nekdy po poledni jsme se s Bradem svezly do Kadiny, mel tam nejake vyrizovani, takze jsme si mezitim skocily do knihovny na internet (v Jizni Australii je v knihovnach zadarmo). Obdrzela jsem prihlasovaci udaje na wifinu, takze se muzu pripojit v jakekoliv knihovne v Jizni Australii. Limit je ovsem 50 MB denne, takze na stahovani jsem se tesila marne. Alespon jsem zpetne dodala fotky k nasemu ovcimu dobrodruzstvi a doufam, ze brzy pridam dalsi ke starsim prispevkum.

Brad nas hodil do 'Meltonu', kde maji centralu John s Brianem. Brian zrovna dorazil a kdyz jsme se ptaly, jestli muzeme den, nebo dva zustat u nej na farme, odvetil, ze klidne i tri, nebo ctyri. Pak se zakecali s Bradem takovym zpusobem, ze jsme se hodinu nehnuli. Absolvovali jsme prohlidku dvou velkych plecharen, kde Brian skladuje stara auta, motorky a jine historicke artefakty (dostali jsme napriklad instruktaz, jak se drive vyrabely svicky). Vetsina starych automobilu je nepojizdna a jsou zaprasene tak, ze moje policky u nasich jsou proti nim beze smitka, ale jestli je Brian s Johnem daji nekdy dohromady, muzou si z fleku otevrit muzeum ve stylu: jak se zilo/jezdilo/pralo ve 20./30./40. letech.

Zitra mame slibenou exkurzi na znich, prave totiz vypukly (ano, je to uplne jiny termin nez v Evrope), takze kdyz jsem se v kombajnu nesvezla v Cechach, prubnu to v Australii.

Pozdeji nas Brad hodil 'domu' do Johnova 6+1. Uvidime, jak dlouho tu zustaneme, ale momentalne jsme rady za strechu nad hlavou. Jizni noci jsou zatim stale studene a v mem spacaku s porouchanym zipem v Krtkove stanu, jehoz zipy na tom taky nejsou slavne, bych asi nezazivala nejkomfortnejsi noci.

Jinak co se me a Krtka tyce, uz nejaky patek si rikame Sarlota a Helga (ja jsem kupodivu Helga). Proste cestovani nas porad bavi, ale na stara kolena uz vyzadujeme urcity komfort a rady se na par dni zastavime na jednom miste, abychom nabraly sily. A kdyz nam nekdo nabizi volne 6+1, nedokazeme rict ne.