Otesanci vol.2

Vecere pro tri krehke divky.

Kralove Baganu

Den jsme opet zahajili v nasi oblibene zradelne. Pochybuju, ze do konce pobytu jeste vyzkousime nejakou novou. Jidelni listek jeste porad skryva neodhalene poklady.

Kluci si pujcili elektricka prditka (obdoba motorek), aby prozkoumali kazdy kout Baganu. Ja s Nellou a Vercou jsme opet nasedly na kola a mely v planu pohodovy, pomaly den.

Prvni volba padla na pagodu 'Ananda' (prekrtenou na Amandu, pripadne Anakondu), tu, kterou musite videt. Kdo si neprohledl Anakondu, nebyl v Baganu. Uvnitr jsme narazily na sympatickou pani z Ceske televize. Dlouho jsme kecaly a nakonec jsme ji a jeji kamaradce Nade s radosti predaly vstupy k Lake Inle.

'Shwe San Daw Pagoda' nabidla jeden z nejuzasnejsich vyhledu v mem zivote. Vysplhaly jsme do vysokych prikrych schodu do posledniho poschodi a otevrel se nam omamny vyhled na rovinate plane Baganu. Desitky, stovky mensich ci vetsich stup a pagod se tahly az k obzoru. Skoda, ze v dalce vsechno rozmazaval lehky opar prachu a koure. Nevim, proc si vzdycky vyberu suche obdobi. Jet sem v rijnu, nebo listopadu, pagody by by vykukovaly ze stavnate zelene, ale to uz bych mela takovou stendhalitidu, ze by me museli krisit. Zas jeden z vyhledu, za ktere stoji za to zit.

V noci nas cekala mise. Z dvou tisic pagod jsme vybrali prave Shwe San Daw a vydali se na ni prenocovat. Batohy jsme si nechali u sympatickeho Barmance, ktery pujcil klukum prditka a se slevou nam prodal listky na autobus.

Trochu jsme se bali, ze pagoda bude hlidana, ale na miste jsme zjistili, ze vzduch je cisty. Jen bylo treba byt potichu, protoze u pagod stalo par barmanskych baracku. Jako mysky a bez baterek jsme se vysplhali do nejhornejsiho poschodi. Po pruzkumu jsme zjistili, ze nekdo mel stejny napad, seznamovat jsme se vsak opravdu nehodlali.

Vzduch konecne prestal byt upraseny, ale nocni svezest jsem postradala. Pripadali jsme si jak novodobi kralove Baganu. Kochali jsme se nasvicenou Anandou, kdyz v tom pagody osvitil sloup svetla a plani se rozhlehl agresivni zvuk. Adam vypinal sve S4 a vedel o tom cely Bagan.

Krajina tisice pagod

Rano me probudil smrad neceho spaleneho. Barmansky zvyk vypalovat krajinu je neco otresneho. Specialne Baganu, ktery lezi v nitru Barmy, si clovek cerstveho vzduchu moc neuzije.

V hostelu jsme si za 1500 kyatu pujcili kola (priserne hapiny) a vydali se na pruzkum okoli. Bagan je ojedinely kus zeme. Na uzemi o rozloze 42 tisic kilometru ctverecnich je rozeseto zhruba 2200 budhistich pagod a stup (z puvodnich 13000), coz je nejhustsi a nejrozsahlejsi pokryri na svete. Vetsina pochazi z 11. a 12. stoleti.

Oproti Inle Lake bylo v Baganu opet o poznani vetsi vedro, takze jizda na kolech byla vcelku challenge. Barmanci miluji klaksony. Troubi, kdyz chteji predjizdet, kdyz naznacuji ostatnim, ze muzou predjizdet, kdyz chteji upozornit, ze jedou, kdyz zdravi a myslim, ze i jen tak pro radost. Ze zacatku se pri kazdem zatroubeni vydesite, ale postupem casu uz je prestavate vnimat a jen blahosklonne pozorujete, jak vas vsechny rychlejsi stroje miji.

Po prohlidce mnoha pagod a mnoha Budhu, nescetnem zouvani a zahalovani, obede s poslechem mistnich hitu jsme prijeli k rece 'Irrawaddi'. Prameni v Himalajich, ale tady v Barme uz jsou jeji vody roztahane dosiroka.

U reky samotne jsme moc turistu nepotkali. Dali jsme si uzasne ozvezujici cerstve vymackanou stavu z cukrove trtiny a kochali se pomalym smrakanim. Barmanci se propletali mumrajem stanku a schazeli k rece, aby se vykoupali, vyprali pradlo, nebo si jen vychutnali koncici den. National Geographic hadr.

Pote, co jsme s Davem prispeli do rodinnych alb skupinek Barmancu a Cinanu jsme vyrazili zpet do Pann Cherry. Cesta potme na kolech byla trochu zradna a nebyla bych to ja, abych se nevysekala. Nejaky pitomec na me namiril dalkova svetla a nez jsem se vzpamatovala, lezela jsem na zaprasene ceste a pred ocima hvezdicky. Dala jsem si poradnou slupku do hlavy. Skupinka Barmancu pribehla zkontrolovat, jestli ta beloska prezila. Prezila, jen si odrela sve havarijni koleno.

Vecer jsme zakoncili v nasi zradelne. Byla to opet skvela hostina. Zadna druzba v hostelu se tentokrat bohuzel nekonala.

Kovbojka aneb Cesi v akci

Dalsi den v Barme zacal dobrodruzne. Ve ctyri rano jsme se zivajici octli v prachu baganskeho autobusaku a hned se na nas sesypalo hejno taxikaru a hotelieru. Chvili trvalo nez jsme je setrasli.

Z ruznych zdroju jsme vedeli, ze cizinci jsou pri vstupu do Baganu zkasnuti o $20, coz nam na hlavu prislo dost (penize navic nejdou na Bagan samotny, ale prizivuje se na nich vlada), a tak jsme, verni ceske nature, vymysleli, jak se mytu vyhnout.

Autobusove nadrazi se nachazi kus pred mestem samotnym, a tak jsme si naivne mysleli, ze platit nebudeme. Jeste za tmy jsme se s krosnami vydali k mestu, ovsem kde se vzala, tu se vzala mytna brana. Straznemu jsme nakecali velice originalni vymluvu, ze jsme o poplatku nevedeli a ze se musime vratit zpet na autobusak do bankomatu. Misto toho jsme se vytratili z dohledu a hledali na mapach, kudy by se brana dala obejit. Bohuzel se ukazalo, ze Barmanci maji okoli osefnute a oplocene. Nelle se velice zamlouvala varianta vydat se k rece a postavit vor, ale nastesti jsme ji to rozmluvili. Uz jsme se smirovali s tim, ze budeme o dvacet babek lehci.

Rozedneni vsak prineslo rozhreseni. Taxikari jsme dali $15, kdyz nas vezme oklikou pres vedlejsi vesnici a my nebudeme muset platit. Barmanec byl trochu nervozni, ale plan se povedl a my brzo dorazili do naseho noveho pusobiste: penzionu 'Pann Cherry Guest House'.

Pri cekani na nase pokoje jsme se seznamili s partou Cechu. Pokecali jsme o cestovani a nam se povedlo vydyndat tri listky na vstup do Baganu. Hlavni mytnou branu jsme sice minuli, ale nebyli jsme si jisti, jestli nas nekde nebude cekat dalsi kontrola. Zbyvaly dve propustky.

Odpoledne jsme courali po meste, objevovali prvni pagody, zkoumali trhy, ale hlavne jsme objevili vynikajici hospodu, jidelnu plnou Barmancu, kterou jsme prekrtili na zradelnu.

Vecer jsme se v Pann Cherry seznamili s bizarni mezinarodni skvadrou. Na prvni pohled slo o nemoznou druzbu, ale na cestach se mmmg stat vsechno. John byl turecky Kurd zijici v Holandsku (jeho otec byl Kurd, matka Turkyne, takze otec svoji vyvolenou unesl do Holandska, aby si ji mohl vzit), ktereho velice bavili politicke konverzace s Davem. Australan John si ctvrtinu vecera pro sebe zpival Stony a ze sveho baglu vytahl nejdriv barmskou palenku, na niz jsme si zatim netroufli ani my, a posleze sileny doutnik zabaleny v bambusu... Japonec Si Ju cestoval s dvacetikilovym kufrem na koleckach, fotil se na hranicich v oranzovem plysovem kostymu japonskeho anime hrdiny, planoval jet do Kalkaty pres barmsko-indicke hranice, coz je nemozne bez specialniho povoleni a nadsene se nam chlubil fotkami psi pecinky, kterou ochutnal v Hanoji... Nikdy bych nevymyslela, ze Si Ju zacne poustet kosmicky ujeceny japonsky pop, do toho si australsky John koupi betel, zvykajici zacne odbihaz na zachod a posleze metr za nami zvracet, pricemz se holandsky John sveruje, ze prisel o panictvi s Ruskou... Do toho Nella vysvetlovala Si Juovi, kdo jsou sunnite a siite a nezapomnela to korunovat vtipem, ze sunnitsko-siitske dite je sushi...

Kazdopadne na konci vecera jsme meli vsech pet propustek.

Tancici rybari jezera Inle

PNa cestu jsme opet vykrocili v sedm rano. Potkavali jsme spoustu obrovitansky rozlozitych Budha Trees. Pod jednim jsme si davali pauzu a ja neodolala a vysplhala do jeho koruny, stejne jako predtim na ohnostrojovou konstrukci, ktera mi svou roztresenosti pripominala posed. 

Pozdeji nas sledoval pes. S vyplazenym jazykem nas predbihal, aby za par minut zase usedl do stinu a odpocival. V Barme je spousta toulavych psu. Hezkym oriskum s protahlou hlavou rikame lisky. Nekteri jsou otresne zbidaceni.

Po kamenitem kamzicim useku, kdy jsme schazeli k jezeru, uz nas cekal jen bambusovy haj, kde se rozlehalo cukru barmske hrdlicky.

U Inle jsme s patricnym opovrzenim zaplatili diskutovany desetidolarovy vstup na Inle a vydali se na posledni obed od Fita. Ryze, vajicko, salat s orisky, guacamole, ... Velice chutna fitovska klasika. Nemecko-holandska skupinka na tom nebyla zdaleka tak dobre.

Po obede jsme se s Fitem i Sitem rozloucili. Predali nas do rukou prevoznika, ktery nas mel prepravit pres jezero. Po uzkych lavkach a cestickach jsme se dostali k nasi stihlounke, vratce vypadajici lodi.

Brazdili jsme uzke kanaly krizujici zarostle plochy kolem jezera, pozorovali nachylene bambusove chaloupky na murich nozkach a uzivali si tu bajecnou plavbu. Barmanci jezdi na miniaturnich uzkych lodkach, na kterych vypada nemozne udrzet balanc. Uprostred jezera na nich pomoci dumyslneho pohyboveho predstaveni lovi jezerni havet.

V pristavisti v 'Nuang Shwe' jsme vyzvedli bagaz a vyrazili najit spravny podnik, kde bychom na par hodin zahnizdili, dobili telefony a vyckali, nez bude cas vyrazit na autobus smer 'Bagan'. Nasli jsme supet vyvarovnu s fotkami Su Kyi a s pani servirkou, ktera mela uces presne jako Su Kyi.

Bus tentokrat zklamal. Zadne larisy, zadne kartacky, ani vlhke zinky, jenom smradek, zebrina porouchana sedacka, ktera se hybala spolecne s ni, napalena klimatizace, jez nesla ztlumit, ale se kterou jsme si poradili diky izolepe. Trik se natolik zalibil staricke Barmance za mnou, ze mi pomoci posunku naznacila, jestli muzu zalepit i tu jeji, coz jsem samozrejme udelala s velikym potesenim.

Zastavkova zradelna byla ovsem luxusni. Navzdory pozdni hodine byla natriskana Barmanci. Cizinci z autobusu sli vsak radeji do obchodu vedle a koupili si chipsy a colu.

Cestou necestou, polem nepolem

Rano bylo krapet chladno, takze nekteri snidali pod larisami. Muj organismus mel jeste v zive pameti zimomriva rana z Gore, takze tricko mi prislo primerene. Oblibila jsem si tahle chladna vonava rana.

Vyrazili jsme uz v sedm rano. Nad policky jeste visela mlha a my stoupali vzhuru nad vesnici a pokracovali dal. Mijeli jsme obrovitansky fikovnik (pravdepodobne), kteremu se tu rika 'Budha Tree', ale nam se zalibil nazev frnakovnik. Pozorovali jsme take diry, kde se lihnou sekaci. Trsy pavouku byly neuveritelne.

Prochazeli jsme prevazne zemedelskou krajinou. Pole s ryzi, zazvorem, kvetakem... Je neuveritelne, ze mistni zemedelstvi je jeste rolnictvim z predminuleho stoleti. Nezna mechanizaci. Vsechno delaji lide. Jedinou technickou vymozenosti, kterou jsme spatrili, bylo vodni cerpadlo.

Pripadame si jako echt zapadni turisti. Potkavame kopace s motikami, nosice vody, kravske povozy. Vsichni nosi longyi a typicke slamaky. Je to jako navrat do davno ztraceneho sveta.

Zastavili jsme v uhledne vesnici 'Pannoue' u kmene 'Paoh' u stare pani Barmanky tkajici barevne satky, ktere mistni zeny nosi na hlavach. Popijeli jsme caj, prikusovali mistni keksy a vynikajici preslazene mnamky. Stara Barmanka makala a kolem se shlukla jeji dcera s detmi. Ocekavalo se od nas, ze si koupime satky, pripadne predrazenou vodu, ale to jsme pochopitelne neudelali. Vodu porizujeme zasadne v konzumech, ktere na nam Situ nedoporucuje a jeste se snazime usmlouvat kvantitativni slevu. Proste mu delame ostudu. Po tomhle zazitku jsme si kazdopadne zacali pripadat jako opravdovi zapadni luftaci, kteri parazituji na ubohych obyvatelich rozvojoveho sveta.

V dalsi vesnici jsme zastavili na obed. Fitu se blyskl chutnymi nudlemi. Nasledovala dvouhodinova siesta, kdy jsme nafasovali polstare a usnuli kolem stolu.

Tesne pred cilem jsme dorazili k obcerstvovne pobliz klastera a po celodennim putovani neodolali studenemu pivu 'Myanmar'. Opravdu bodlo.

Druhy nocleh nas cekal ve vesnici 'Butu' kmene 'Taungthu'. Koupelna byla ponekud odkryta, takze jsme pouzili longyi jako zaves. Je to velice uzitecna soucast satniku. Fitu nam opet pripravil skvelou veceri. Tentokrat bezmasou, ale vubec to nevadilo. Zaujal nas hlavne horky (bitter) okurkovy salat s arasidy a cervenou cibuli a prekvapily hranolky. Primo naproti nasemu improvizovanemu stolu meli stani dve kravy.

Vecer romantika. Na to, ze jsme bydleli v docela velke vesnici, svitilo kolem jen minimum domu. Elektrina tu je (bektere domy maji dokonce solarni panely), ale pouziva se jen na sviceni a dobijeni telefonu. Jina elektricka zarizeni jsem nepotkala.

Dave zpusobil Sitovi kulturni sok, kdyz po setmeni vbehl do sprchy a zpoza dvoumetrove diry v zastene svitil jeho bily zadek.

Za poslechu nocnich cvrkajicich tvoru Nella zpovidala Sita ohledne vseho mozneho a kluci se vratili z obchodu s kubanskym rumem Mandalay. 'Caqua!' (na zdravi)!

Luftaci

Rano jsem opet vstala pred Adamem a dopisovala blog. Zatim se mi ranni dopisovani velice osvedcilo. Adam po probuzeni lehce zaremcal, ze je hrozna zima, ale bleskove vyskocil z postele, aby sel prozkoumat, jestli je volno na zachode.

Cistila jsem si zuby u korytka a z terasy pozorovala starou pani, jak peclive zameta placek pred svym konzumem. Prislo mi to trochu kontraproduktivni, protoze za chvili kolem projela motorka a mohla zase zacit znovu, ale atmosferu probouzejiciho mesta to dokreslilo perfektne.

V osm jsme vyrazeli na track, takze na snidani k jsme sli uz ve ctvrt na osm. Chteli jsme si natocit vodu z barelu, ale nez si Adam natocil svoji 1,5 litru velkou lahev, carodejnice nas vyhnala, ze to neni povoleno. To nas samozrejme neodradilo. Kdyz odbehla, Zebra statecne popadla lahve a znovu vyrazila ke zdroji, ale barel uz byl uklizen nekde v bezpeci carodejnicke chyse.

Nas pruvodce se jmenuje Situ. Je mu dvacet a pro Sama dela uz dva roky. V sezone chodi dva treky tydne, mimo sezonu jeden. Tri mesice stravil v budhistickem klastere. Kazdy muz v Barme vstupuje dvakrat za zivot mezi mnichy. Poprve v mladi (Sitovi bylo deset) a podruhe v momente, kdy ma muz za sebou neco zivotnich zkusenosti. Jeho rodice jsou rolnici, ale on se u mnichu zacal ucit anglicky a dal se na jinou drahu. Jako spravni luftaci ze zapadu mame i vlastniho kuchare. Fitu sice neumi slovo anglicky, ale je moc sympaticky.

Prodirali jsme se spleti ulicek Kalaw a ja nadsene fotila kazdou blbost a kochala se rannim ruchem. Stoupali jsme vysoko nad mestecko a mirili k dalsim osadam.

Situ nam ukazoval napriklad trychtyrovite kvety, ktere jsou dobre na ledviny, orisek ze stromu podobajicimu se akatu, jenz Barmanci namoci na par hodin do vody a pouzivaji jako mydlo, nebo rostlinu, ze ktere se dela opium.

Na navstevu Barmy jsme si nevybrali nejlepsi moment. Je po sezone, coz by nevadilo, ale s blizicim se suchym obdobim jsou ryzova policka vyschla a stejne tak krajina. Ta navic trpi vypalovanim.

Na obed jsme zastavili v indicko-nepalske obcerstvovne. Capati a varianta guacamole super, ale naprosto nas otravilo, kdyz jsme na zacatek dostali beze slova plechovky s pitim a po jidle nam bylo oznameno, ze kazda stoji tisic susni. Nebyla to sice katastrofa, ale tyhle podrazy se me vzdycky hrozne dotknou. No nic, priste uz se nenachytame.

Minuli jsme vesnici 'Han Khakene'. Mistni kmen 'Balaung' nikdy nekupuje jidlo na trzich ani nikde jinde. Vsechno pestuji a chovaji sami.

Po ceste jsem take videla sveho prvniho vodniho buvola a obcerstvili jsme se na zeleznicni stanici, ktera samozrejme slouzila jako male trziste.

Zhruba ve ctyri (Situ chvalil nase ryhle tempo) jsme hladovy dorazili do male vesnice 'Yaypu' (kmen 'Tanud') s paradnim vyhledem na hory. Ubytovali jsme se v dome naseho kuchare (jednoduche lezeni v patre pod Budhovym oltarem s dostatecnou zasobou laris). Kuchyne je v chysi mimo dum, vari se na ohni. Koupelna a zachod jsou velice velice spartanske a popis nezabere moc casu. Koupelnou myslim nizkou bambusovou zastenu pod sirym neben s velkym a malym lavorem a skruzi s vodou. Zachod je vyvysena kadibudka velice vachrlateho charakteru, ve ktere se neda narovnat. Jedinym vybavenim je opet vetsi a mensi nadoba s vodou. 21. stoleti v Barme.

Po vynikajici veceri (ryze, maso, ruzne salaty a ovoce, proste zboznujeme Fita) vzplala vasniva debata, jake slovo pouzivat pro vykonavani velke potreby. Pet lidi se nedokazalo shodnout na jedinem pojmenovani. Nekomu vadi 'chodit va velkou', dalsim 'kadit', 'srat', 'pokladat kabel'. Jednohlasne se zamitlo 'kakani', 'vyprazdnovani' a k memu udivu i 'jednani'. Nakonec se zacala pouzivat samozrejme nejhorsi varianta 'kandit'. Doufam, ze to dlouho nevydrzi.

Pouceni jsme odmitli pivo za 2000. V mistnim obchode ho slecna prodavala za 1800. I to nam prislo moc, takze jsme radeji poridili barmskou variaci na minikoblihy za stovku.

Pred usnutim jsme si jeste vyslechli Adamovu pohadku 'O Kandikovi'. Neprejte si slyset detaily.