Vedela jsem, ze Christchurch se mi nebude chtit opoustet, stejne jako se mi nechtelo chtit odjizdet z Gore, ale byla jsem pripravena. O vikendu jsem si pro jistotu rovnou zakoupila online nevratny listek za $53 na trajekt z Pictonu do Wellingtonu na ctvrtek vecer. Aby bylo i mne jasne, ze to musim stihnout.
Dobre jsem udelala, nebyt listku, odlozila jsem odjezd z Christu na zitra, pozitri, popozitri...
I tak to nebylo jednoduche, na autobus (ma oblibena opawska 28), ktery me vyvezl na severni vypadovku z mesta, jsem vyrazila az v pul 11. No, co. Picton lezel neco pres tri sta kilometru prede mnou na hlavnim tahu a usoudila jsem, ze by nemel byt problem se tam dostat za odpoledne.
Nastesti opravdu nebyl. Rychle jsem chytla prvni vuz s panem ze stavebnictvi. Bohuzel odbocoval do 'Hanmer Springs', a tak jsem musela prestoupit k maorskemu paru Matthewovi a Sam, ktery miril do Kaikury. Tam jsem cekala dlouhych patnact minut na autak do Blenheimu. To uz jsem byla podstatne klidnejsi, protoze z Blenheimu do Pictonu je to jen nejakych dvacet pet kilometru. Na prvnich pet me nabrala farmarka na penzi a posleze, ackoliv jsem jeste ani nestihla shodit krosnu, typek kovbojskeho vzezreni, ktery spolecne se mnou vzal i britskeho stopare Jamese, jehoz jsem predtim po ceste rafinovane predbehla.
Krajina, zvlaste v okoli Blenheim, byla naprosto vyschla, pripominala spis poust nez vecne zelene novozelandske kopce. Vinice pusobily jako oazy.
A tak jsem byla na trajektovem terminalu uz v pet, coz ovsem vubec nevadilo. Nestava se casto, abych mela casovou rezervu.
Cookovou uzinou mezi Severnim ('Te Ika-A-Maui') a Jiznim ostrovem ('Waipounamu') krizuji dve spolecnosti. 'Interislander' a 'Bluebridge', ktery jsem si vybrala, protoze ma hezci lode, na nich free wifi a narozdil od konkurence pristavni terminal v centru Wellingtonu.
Uz odpoledne mi z Bluebridge poslali sms, ze nase vecerni lod 'Straitsman' bude zpozdena. Nakonec to bylo asi o ctyricet pet minut, coz me zprudilo, protoze soustavu fjordu za Pictonem jsme tak opusteli uz temer za tmy a ja prisla o paradni fotky.
Dokud se nesetmelo, stala jsem na horni palube, mrzla a pozorovala, jak se brehy Jizniho ostrova vzdaluji. Nejaky patek ho asi neuvidim.
Pred jedenactou jsme dopluli do Wellingtonu. Ocean byl nastesti klidny, takze jsem nemusela pouzit jeden z papirovych pytliku, ktere byly decentne rozmisteny po celem podpalubi.
Azyl mi opet poskytl couchsurfista Shan.
Žádné komentáře:
Okomentovat