Rano jsem se rozloucila se Shanem. Brzy se bude stehovat do Brisbane, coz by se vyhledove mohlo hodit.
Vedela jsem, ze dostat se z Wellingtonu bude opruz. Navic uz jsem trochu na stiru s novozelandskym rozpoctem a posledni kiwacke dolary hodlam utratit za neco uzitecnejsiho, nez je autobus. Rozhodla jsem se tedy risknout stopa primo ve meste a to v miste, kde zacina nekolik desitek kilometru dlouha dalnice. Flek byl velice bidny. Nemohla jsem primo na najezd, protoze nejaky dopravni chytrolin tam nainstaloval zakaz vstupu chodcum, takze jsem mavala v miste, kde nebylo moc prostoru na zastaveni a navic to vypadalo, ze odbocuju jeste pred dalnici. Jinde se ale stat opravdu nedalo a vychazku k dalsimu sjezdu jsem hodlala absolvovat az v momente, kdy po par desitkach minut prijde krize.
Skveli novozelandsti soferi nastesti nezklamali. Zhruba po dvaceti minutach me doslova vysvobodil sympaticky kiwak. Nejel daleko, ale jel za mesto. Pote uz jsem opet jen presedala, intervaly nebyly delsi nez deset - patnact minut a ale spise jsem odjizdela jeste drive, nebo i hned. Vzal me Jerry, jedouci navstivit svou matku a tetu. Vezl jim whisky a cokoladu a stezoval si, ze misto obeda ji s nimi bude muset pit. Jerryho vystridal Japonec, ktery mi strasne pripominal kamarada Josiho z Hastings. To uz jsem byla v 'Otaki', kde se mi povedlo zastavit dve Nemky. Jely az nekam k Tongariru, takze jsem se pohodlne uvelebila s vedomim, ze ted nejakou dobu nemusim prestupovat.
Krajina nad Wellingtonem kolem 'Kapiti Island' vubec nepusobila tak vyschle jako sever Jizaku, na tom, ze v hlavnim meste casteji prsi tedy zrejme neco bude.
Stopovaci stesti me nastesti po dvousetkilometrove nemecke jizde neopustilo. Daimon v transitu byl mily, ale totalne natvrdly. Jel vsak pres Taupo az do Rotoruy, coz jsem nemohla nevzit, protoze jsem se chtela vyhnout problematicky velkemu Hamiltonu (treti nejvetsi mesto Severniho ostrova).
Z Rotoruy do Taurangy nasledoval typek s malym srncim psem (kdyz mi pomahal s Jarmilou do kufru, pejsan utekl a my malem odjeli bez nej). Vysadil me blbe pred Taurangou, kde jsem se bala, ze nikoho nechytnu. Vzal me vsak Brazilec Rafael, ktery me popovezl dalsich par kilometru pred mesto. Vystridal ho trochu hippie pan jedouci na konec mesta.
To uz jsem z neustaleho stopovani zacinala byt otravena. Ja vim, ze Evropa je pro Novozelandany na druhem konci planety, ale clovek ma prece povedomi o tom, ze komunismu uz tam odzvonilo. Vetsina kiwaku nema o Cechach ani tuseni, takze jim vysvetluju, jakou mame rozlohu, klima a ze je nas na mnohem mensim uzemi deset milionu (na coz vsichni beze zbytku reaguji velice prekvapene). Poucuju, ze Ceskoslovensko uz neexistuje, ze Ceska republika sousedi s Nemeckem a neni soucasti Ruska. Nekdy se natukne i tema byvale Jugoslavie a to se potom rozjedu a soferi nestaci pocitat staty. Jsem tedy takovy popularizator vychodni Evropy.
Lehke znechuceni me vsak brzy preslo. Zastavila mi pokerovana lesba tesne pred padesatkou... Ten pocit, kdyz jsem zjistila, ze pracuje v utajeni jako policejni detektiv! Predstirala padoucha, aby odhalila metamfetaminovy gang a prvni kontakty sesbirala na Anonymnich alkoholicich... Ja myslela, ze podobne story se deji jen v televizi! Nemuzu prozradit jmeno, ani barvu a typ auta, ale myslim, ze pribeh se bez nich obejde. 'Sally' mela rande se svou pritelkyni (socialni pracovnice z Aucklandu) na pul cesty mezi Aucklandem a Taurangou v motelu v mestecku 'Paeroa'. Poznaly se, kdyz bylo 'Sally' ctrnact. Pak se setkaly znovu za par let, ale to byla 'Sally' zadana... Posleze zas socialni pracovnice vdana... Porad se mijely, ale ted jsou spolu. Par dni v mesici, kdyz se 'Sally' utrhne ze sveho fiktivniho zivota mezi kriminalnimi zivly. Takze pokud si nekdo mysli, ze happyendy a romantika v realnem zivote neexistuji, tady je dukaz, ze jo. Jen me trochu mrzi, ze jsem se nezeptala, jestli muzu videt odznak a bouchacku. Haha.
Dostat se z Paeroy do Thames uz byla brnkacka. Slunce uz se naklanelo nad obzor, ale brzy me vzali tri kluci - dva Fidzane a Ind. Nejdriv jsem s nimi nechtela jet, ale pak jsem usoudila, ze jsou neskodni. Nabidli mi pivo, ktere jsem odmitla, protoze jsem pres den skoro nic nejedla a nechtela prijet k novym hostitelum nacamrana. Pote mi nabidli limo, ale brzy se zjistilo, ze limo doslo. Byli mili a odvezli me az na 'Maramarahi Road' pred dum Christiane a Patricka. Prejezd jsem tedy zvladla za deset hodin. Slusne.
Christiane je nemecka emigrantka, Patrick kiwak. Dostalo se mi mileho privitani a cekaji me opravdu jen tri hodiny prace denne, takze pohoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat