Tohle je tedy konec vice nez devitimesicniho dobrodruzstvi. S novozelandskym working holiday jsem byla mimo Cechy temer dvacet dva mesicu. Kdyz jsem se jako mala nemohla nabazit verneovek, rikala jsem si, ze bych taky chtela zazit dva roky prazdnin jako Briant, Gordon a spol. a temer se mi to vyplnilo. Asi ted budu sentimentalne placat, ale mam k tomu obcas sklony. Splnila jsem si totiz svuj detsky sen. Jsem vdecna svoji rodine a svym pratelum a vsem, ktere jsem potkala na ceste, bez nichz bych tohle dobrodruzstvi nikdy neuskutecnila.
Ted dam chvili pokoj. Cekaji me takovety vsedni starosti jako najit praci a byt. Hodlam na nejakou dobu upadnout do stereotypu, ale jeste mam v hlave mnoho cest a cas ukaze, jestli je uskutecnim.
Naucila jsem se, ze lepsi, nez cestovat s nekym, s kym cestovat nechcete, je lepsi cestovat sam, nebo necestovat vubec. Domov nedela misto, ale domov delaji lide. Novy Zeland je zeme, kam se budu chtit vzdycky vracet. Bude mi chybet obrovsky volny prostor australske buse, kde nemusite dny i tydny potkat ani zivacka. Zvuk zvonecku uz mam vic nez s Jeziskem propojeny s klasterem Suan Mokkh. Nejspis ted budu chvili trpet nedostatkem skveleho asijskeho jidla a budu chtit lezet na kymacejici se palube a pozorovat hvezdy. A tak vubec.
Byla to uzasna zivotni epizoda. Nemuzu se dockat dalsi.
Žádné komentáře:
Okomentovat