Ackoliv jsme meli jeste cely den do nocniho odletu, rozhodli jsme se nic zasadniho nepodnikat. Cely vylet jsme zakoncili kde jinde nez ve zradelne a kdyz zacalo prset, vydali jsme se na letiste.
Tam jsem obdrzela zpravu, ze Krtek zustal na Zelande, takze se k nam nepripoji.
Za posledni singapurske dolary jsme si dali kafe, Adam lehkou prasarnu v Burger Kingu, a pak uz jsme jen vyckavali.
Pri 8676 kilometru dlouhem letu do Istanbulu jsem mela kliku. V Singapuru na letisti jsem vyprosila ulicku a v letadle zjistila, ze misto vedle me zustalo volne, takze 10 hodin 40 minut jsem z valne vetsiny prospala pohodlne rozvalena na obou z nich. Volny flek byl trochu nepochopitelny, protoze typek se me a Adamovi pri odbaveni omlouval, ze letadlo je hodne zaplnene a nemuzeme sedet spolu. Asi brigadnik.
Tech maji zrejme Turci pres leto vic. Moje rada nafasovala dva stewardy a ani o jednom z nich se neda rict, ze by byl prijemny. Prvni z nich se na me kysele usklibl pokazde, kdyz jsem chtela nejakou vec navic (ano, obcas jsem si vymyslela, ale prece nebudu trpet zizni) a mluvil tak nesrozumitelnou anglictinou, ze jsem se jen dohadovala, na co se me asi tak muze ptat. Toho si vsiml i par prede mnou a take drbal.
Mozna to moc resim, ale poslednich skoro deset mesicu jsem si proste zvykla na vecne usmevave Australany, Novozelandany a Asiaty. Ksichtici se vyjimky se nasly jen mezi Thajci a Cinany. To proste cloveka namlsa.
Z Istanbulu do Prahy v poradku, jen dosel pomerancovy dzus.
Žádné komentáře:
Okomentovat