V Manile jsme se octli dlouho pred svitanim uz nekdy ve ctyri rano. Rozhodli jsme si dat jeste slofika v cekarne, nez vyrazime vstric velkomestske dzungli. Kupodivu jsme usnuli i za ukrutneho revu ranni spicky. Myslim, ze dobra polovina jeepney ma uhnily vyfuk.
A dzungle to tedy opravdu byla. Manila neni laskava metropole jako treba Kuala Lumpur. Osmimilionova Manila je drsna a plna kontrastu. Zatimco turisti se vozi v taxicich a chodi do nobl podniku, nejchudsi Filipinci ziji na ulici. Nekteri pres den spi na holem betonu ve stinu pruchodu a vecer prodavaji cetky. Nikdo to vsak neresi. Vsichni se usmivaji.
Rimskokatolicka katedrala v Manile skryva mimo jine fake Michelangelovy Piety a ma pohnuty osud. Prvni byla postavena v roce 1581, ale uz rok na to ji ponicil tajfun a dalsi rok shorela. Druhou, treti i ctvrtou zklikvidovalo zemetreseni, patou pro zmenu rozbombardovali za 2. Svetove valky, takze vsichni musi byt napnuti, co se stane se soucasnou sestou.
U katedraly jsme si povidali s mistnimi kluky a take s Diegem, ktereho zajimala evropska historie a samozrejme me tipoval na Nemku.
Ackoliv jsme se zarekli, ze uz nebudeme kupovat suvenyry, v jednom z obchodu nas zase dostali a ja si pak jeste navic usmlouvala s poulicnim prodejcem klobouk.
Nechteli jsme opakovat drama s taxikari a na letiste vyrazili sockou. Ve vagonu jsme zachytili, ze ze stanice 'Baracay' navazuje linka na letiste, a tak jsme neuposlechli rad z wikitravel. Na Baracay jsme se po nekolikanasobnem dotazovani ocitli na obrovskem trzisti. Byl to neskutecny mumraj a Chatuchak Market v Bangkoku se tu jevil jako chudy pribuzny.
Mistni nas posilali na jeepney, ale jejich stanoviste jsme v tom poprasku nebyli schopni odhalit a ty, ktere projizdely kolem nas, pretekaly pasazery. Ze zoufalstvi jsme vzali riksu, ktery to s nami krosil primo do protismeru, provezl nas kolem reky-stoky a nejnuznejsich pribytku, jake jsem kdy videla, aby nas vysadil asi kilometr a pul pred letistem s tim, ze uz nemuze jet dal, protoze ma zakaz vjet na hlavni silnici.
Posledni usek jsme tedy zdolali pesky, takze na letiste jsme dorazili po svych. To tu jeste nebylo.
Pred par lety se pry na manilskem letisti porouchala klimatizace, takze se promenilo v obri sklenik. Dorazili jsme tak splaveni, ze jsem si takovou situaci opravdu nechtela predstavovat.
Cekalo nas poslednich par hodin na Filipinach a ja si v duchu rekapitulovala. Kazdou zemi, kterou navstivim, si v duchu pojmenovavam vlastnim nazvem. Dalo by se rict po indiansku. Filipiny jsou pro me Zemi vlajiciho pradla, nebo Zemi kokrhajicich kohoutu, jeste jsem se nerozhodla.
Budou mi chybet mistni dopravni prostredky, do kterych se prumerne vysoky beloch nema sanci poskladat, skladani bankovek vybercich v autobusech, tricykly a jeepney pojmenovane po vsem moznem, frajirci s rucniky za limci a nad bricho vykasanymi triky, kouhouti u kazdeho staveni privazani za nozicku, pripadne na bidylku, Bambini di Praga, zachody, kterym se tu rika 'rest rooms', nebo 'comfort rooms' a mnoho dalsiho. Navic jsme nestihli vylezt na zadnou sopku, takze priste.
Žádné komentáře:
Okomentovat