Zimni Sumner

Tento zpusob zimy zda se mi velmi stastnym aneb vylet na plaz s Dreyem a Kieranem.

Konec jedne epizody

Dnesnim dnem skoncila moje era u Hughes & Wattes. Restrukturalizace. Sef Andy rikal, ze maji noveho hlavniho sefa a ten vyzaduje jen kiwacke lopaty. Sef Will se omlouval, ze nic netusil. Kolega Willi mi nabidl pivo.

Zprava prisla znicehonic. Zaskocila me nepripravenou a vubec ne prijemne, to je tak, kdyz clovek zacne neco brat jako jistou vec a pripada si neohrozene. Ale uz jsem si zvykla, ze zivot miji a Zeland meni. V agenture pro me zatim nic nemaji, coz nastve. Spravce naradi starik Steven mi dohodil nejaky kontakt, mozna z toho neco vzejde. A kdyz do tydne nic, presunu se asi nekam na woofing, abych nemrhala usporenymi prostredky.

Jinak Drey se vraci do Nemecka, Kieran dostal job na financaku, stehovali se kancelare, zacalo se asfaltovat, vecer probehl nadstandardne hezky zapad slunce... Zda se, ze veci se zase davaji do pohybu...

Leze, leze po zeleze

Dneska jsme s Drayem (pry vypadame jako sourozenci) a Kieranem napriklad ohybali zelezo.

Godley Battery Compound aneb deset mesicu na dne zemekoule

Druhy zimni den jsme si s Petrem a Anou strihli maly vylet k byvale delostrelecke zakladne u Christchurch. Poradne fungovala pouze za druhe svetove valky a dnes jeji ruiny zpestruji vychazky kolem Christu a Lytteltonu. Obri protiletecka dela, ktera tu byla instalovana, hrmela pouze pri trenincich a zkouskach, do ostre akce se nikdy nedostala.

Festival svetel

Konecne jsem zase jednou nebyla zatahla. V Lytteltonu se konal Festival svetel a tak jsme s Petrem, Jardou a Ricardem vyrazili. Slo o klasicky poulicni festival. Zavrene centrum mesta, stanky s nejruznejsimi vyrobky a pochutinami, podium s koncerty a hlavne spousta lidi v ulicich zachumlana do bund a kabatu a natriskle lytteltonske puby. Chybel vsak svarak. Ohnostroj v pul osme jsme prosvihli, coz me mrzelo, ackoliv urypani 'vimevsechnonejlip' Slovaci tvrdili, ze silvestrovska metelice u nich na zahrade je lepsi. Zahadnym zpusobem jsme s Jardou ztratili z dohledu zbytek skupiny a ackoliv mame k dispozici nejmodernejsi technologie, shledali jsme se az pozdeji na Opawe. Obesli jsme par baru a v kazdem narazili na znamou tvar. Je to neuveritelne, ale Jarda zna snad vsechny Cechy v okruhu padesati kilometru. Potkali jsme take Badena Hemingwaye. Rozhodne vydareny vecer.

Patecni svitani

Po nekolika dnech vykouklo slunce a ja zase neodolala.

Stredecni novinky

Dneska se na stavbe vyskytl problem. Nejel bagr. Jiny ale jel. Takze to nebyl zas takovy problem, jak by se na prvni pohled mohlo zdat.

Dozvedela jsem se, kdo je 'padour' a co dokaze 'babylonska rybka' (dostala jsem se ke svym literarnim dluhum a zacala cist Stoparova pruvodce po galaxii) a ackoliv mi mrzly nohy, zase mi za to zaplatili. Stale mi to pripada neuveritelne.

Den za dnem

Opet jsem sklouzla do brutalniho stereotypu a zjistuju, ze mi to ani moc nevadi. Ovsem jen proto, ze jde o docasnou situaci. Prace, jidlo, spanek, film ci serial a o vikendu kalbicka se spolubydlicimi ci dalsimi znamymi, obcas drobny vylet. Zadny vztah, ktery by se mnou maval. Zadne problemy mych blizkych, ktere by se me niterne dotykaly. Vsechno zustalo daleko za oceanem. Asi by se takhle sobecky nechalo zit. Jsem stastna paralovskym zpusobem: "Co je to zit?" "Byt stastny." "Co je to byt stastny?" "Netrpet - a to i za cenu, ze ani nejasat. Netouzit a tedy nebyt zklaman, zbavit se bolesti i za cenu ztraty rozkose. Trvat jako primka a nedat se cloumat tim silenym hladem vecne sinusoidy hned nahoru a hned zas dolu."

Je to hezke a jednoduche, ale myslim, ze to nestaci. Jen kdyz mnou obcas zaclouma ten sileny hlad, mam pocit, ze doopravdy ziju.

V praci porad beze zmeny. Vcera i dneska vartovani, jen sem tam vypomaham Willovi, nebo s Dreyem a Kieranem asistujeme nekde jinde. Kazdopadne stale nemuzu verit tomu, ze mi nekdo plati za presouvani dopravniho kuzelu doprostred cesty a zase zpatky, poslouchani hudby a cteni. Amy z agentury i Will tvrdi, ze muzu zustat jeste urcite par tydnu, ale pro jistotu cekam, ze me kazdym dnem vylejou. Kdo by platil sochu.

'Porizovani' filmu a hudby na internetu uz mi par let docela jde, ale knizky jeste budu muset poladit. No, spis jsem jedlickova, co ma problem s peclivosti. Vcera jsem vartovala u brany pred hlavni kancelari a cetla K mori Petry Soukupove. Zacatek vypadal slibne a ja uz se tesila, jak do peti zhltnu pulku knihy, ovsem to bych nesmela stahnout jednokapitolovou demo verzi, ze. Holt jsem neresila velikost souboru a nezaregistrovala stale dokola se opakujici pocet stranek. Co dodat. Snad jen, ze na dnesek jsem si poridila dalsi verzi. Vcera jsem jen zbezne omrkla, ze kniha za prvni kapitolou navazuje a tesila se na dnesni cteni. Prislo ovsem dalsi vystrizliveni. Zopakovala jsem stejnou chybu a dostala se pouze o dalsi kapitolu dal. To se muze stat fakt jenom me. Snad vyjde do tretice vseho dobreho.

ETA vol.3 aneb jak Zebra plany znovu zmenila

Jak vite, jsem domluvena s Krtkem, ze me vezme do Australie na klokany. Krtek je prazska kamaradka Martina, se kterou jsem v rijnu 2008 absolvovala stoparsky vylet do Turecka (viz. foto z Efesu).

Co se soucasnosti tyce, mely jsme vyrazit ted v cervnu do Australie a jen kratce spolecne pocestovat, abych v pulce srpna chytla sve zpatecni letadlo z Aucklandu, preletla velkou louzi a vratila se na rodnou hroudu.

Plan to byl hezky, ovsem pouze do momentu, nez prisel tenhle email od Krtka: "Čus zebroň,
helej vydrž!! Nejradši bych taky už odsuď zmizla, ale teď stejně musím chodit po dovolené na Kanárech aspoň 4 týdny do práce a tys taky psala, žes bez peněz, tak to by se v předražené Austrálii blbě cestovalo!! Helej, a nechceš si přeci jen nechat propadnout tu letenku pak...??:-) Jela bych zas na půl roku cestovat, po 3 mesicích v Austrálii, asi 3 mesice v Asii nebo na Zejlandu, ale nechce se mi shánět dalšího spolucestovatele, je to hrozně vyčerpávající!! Navíc fakt potřebuju někoho s narkolepsií, připadá mi, že v dnešním světě jsou všichni moc přeorganizovaný a já potřebuju někoho na pohodu, kdo moc věci neřeší, nebo jen ty důležitý.....a co si tak pamatuju, tak ze zebroněm to bylo ideál!! krtek
P.S. Ale nezpichňuj:-)"

Takovemu navrhu jsem samozrejme nedokazala odolat, takze v nasledujicich tydnech me ceka presun pravdepodobne nejdrive do Asie a nasledne do Australie, nebo obracene, zalezi na cene letenek. Doufam, ze sepsanim a publikovanim jsem to nezakrikla.

Estimated Time od Arrival (ETA) vol.3: podzim az Vanoce 2014.

12.6.: Jedlickova v akci

Nemam strach, ze bych nekdy nekomu predala zezlo Jedlickove. Dneska jsem odjizdela z obchodaku v Hornby asi hodinu a pul. Jizda autobusem se evidentne zapomina jiz po dvou dnech (ani vcera jsem nesla do prace, porad mnou cloumala rymicka a zase prselo).

V praci nuda. Cely den jsem vartovala, nebo se schovavala pod striskou, protoze chcalo skoro nepretrzite az do vecera, ale samozrejme jsem za ty snadny penize rada.

V pulce cesty z prace na zastavku me nabral Will s nacamranym Stevem (stihl to rychle), jejichz odvoz jsem predtim odmitla, protoze se mi na ne nechtelo cekat. Dat si s nimi lahvace jsem vsak zavrhla a vyrazila do Pekace. Nakup jsem chtela odbyt do dvaceti minut, kdy mel jet bus, ale protoze jsem se nemohla rozhodnout mezi prichutemi musli a zda koupit cokoladu, nebo susenky (nakonec samozrejme oboji), foukl mi pred nosem. Vzpomnela jsem si tedy, ze jsem nekoupila maslo (puvodne jsem mirila pouze pro nej a chleba) a vydala se zpet.

Pack'n'save v Hornby se nachazi v klasickem obchodnim centru jmenem HUB, coz se s oblibou zamenuje za PUB. Uprasena, pripadne zmokla a v holinach si tam vzdycky pripadam jako zjeveni, ackoliv lopat se uvnitr pohybuje spousta.  Z zadne oficialni statistiky jsem to sice nevycetla, ale troufam si tvrdit, ze Christchurch je mesto s nejvetsim poctem reflexnich vest na tisic obyvatel na svete.

Na druhy pokus jsem poridila maslo a pripojila se v obchodaku na wifinu, protoze porad jeste zbyval nejaky cas do odjezdu busu. Wifina se da chytnout i primo na zastavce, ale na te nejdou torrenty a prece nebudu mrznout venku.

Pak uz to slo rychle. Jeden autobus jsem nestihla, protoze jsem chatovala s Lenourem, druhy kvuli zachodum a demenci, treti pro jistotu vubec neprijel... Pokazde jsem vybehla z obchodaku, jako by za mnou horelo, abych se znovu loudave privlekla a kecla si na tutez sedacku jako predtim. Musela jsem vypadat jako blazen. Nebezpecnej. Pozorovat sama sebe v kamere, budu si myslet, ze jsem vyhmatla teroristu, ktery se nemuze rozhoupat. I tu neoznacenou tasku jsem pri jednom z odchodu malem zapomnela u lavicky.

V autobuse jsem si narazila sluchatka, pustila serial a otevrela susenky. Na moment me napadlo nabidnout ridicce, ale radeji jsem si netroufla.

Vanocni cas v cervnu

Poslednich par dni, mozna i tydnu, mam neodbytny pocit, ze se blizi Vanoce. Panuje presne takovy necas jako pri ceskem Adventu, kdy pocasi ukazuje vsechny nehodici se trumfy a dny se porad jeste zkracuji. Navic po spatreni tematicke vylohy jsem zacala byt temer ve stresu, ze jeste nenakupuju vanocni darky. Vazne mi pripada, ze za par dni budeme na Opawe zdobit stromecek.

Jeden day off

Dnes jsem srabacky nesla do prace. Mam totiz od nedele rymicku. A navic od rana prsi, co by me dodelalo. Osvedceny caj ze zazvoru a citronu sice zahnal bolest v krku, ale jedna virova bojuvka zustala, takze 'bam bymu' a je mi blbe. Doufam, ze dnesek na luzku postaci a zitra budu moct vyrazit do rachoty. Agentura me nuti absolvovat nejaky priblbly bezpecnostni kurz, ktery na Zelandu pri praci na stavbe potrebujete a jeho absolvovani me bude stat $130, coz me pochopitelne stve, ale pokud odmitnu, budu muset zmenit job a to se mi nechce. Jsem tedy zapsana na sobotu 28.6. Aspon se priucim zase neco noveho. Vcera jsem mela na chvili v ruce zbijecku, mozna se nejake informace o bezpecnosti na stavbe budou hodit.

Jiri odjel, takze mam na par dni pokoj pro sebe. Andrew prekvapil a vymyslel reseni pro taborici latinskoamerickou skupinku. Nastehoval se na verandu a nechal Richiemu, Ane a Mel svuj pokoj. Takze ted je nas dum jeste o neco bizarnejsi.

60a Opawa Rd, Waltham, Christchurch 8023

Uz pet tydnu bydlim na Opawe, ackoliv zpocatku jsem si rikala, ze nemuzu prezit ani pet dnu. Prvni hodiny jsem vzpominala na Bajecna leta pod psa a hlavou mi probleskovalo, ze je to jako bydlet v zime ve skleniku.

Nas stary dreveny dum nema nic jako izolaci, natoz pak centralni topeni. Vytopit pokoj zravym elektrickym primotopem trva dlouho a jakmile se vypne, teplo je hned pryc, takze pres prisny zakaz nechavame s Jirim topeni jet pres noc, pak je to na pohodu. Veskere vybaveni domacnosti funguje napul. Jedna pracka nezdime a druha zase nenapousti vodu, takze v jedne si vyperete a ve druhe vyzdimete. Pomalovarna konvice se zapne na heslo, nebo tedy spise po vysloveni nekolika stavnatych nadavek. Vodu na vareni a na koupani ohrivame plynem, ktery do domu samozrejme neni zaveden, takze se neustale stava, ze se sprchujete a zacne tect studena, protoze dosel plyn a musi se pro nej na benzinku. Vchodove dvere se nedaji zamknout a nekdy ani zavrit. Mycka slouzi jako odkapavac pro nadobi, protoze nefunguje. Spodni cast lednice se cas od casu da vyuzit jako mrazak. Topeni v obyvaku je momentalne porouchane. Kazdy, kdo se nastehuje, ma tendence neco menit, ale brzy rezignuje.

Australan Andrew, ktery ma dum pronajaty od realitky, jeste nepochopil, ze neni tak bohaty, aby mohl kupovat levne veci. Andrew je rozvedeny a ma dve deti. Uz nekolik let nepracuje a vyziva z toho, co zbyde z najmu. Mysli si, ze svet a vlada mu strasne ukrivdili. Jsme vlastne dum se socialni sluzbou a charita zaroven. Andrewa nemuzu vystat, nesnasim jeho septavy hlas, jeho praseci ocicka a vlastne vsechno na nem. Kdyz se k nemu odmitam priblizovat, neni to jen proto, ze smrdi. Bojim se, ze bych mu jednu vrazila. Vsichni chodime do prace a on si zavreny ve svem pokoji zvlada akorat vyhulovat palici a sledovat, ktera zeme hodla legalizovat marihuanu. Mam chut zavolat poldy a rict jim, ze dealuje. Ale je to jeho boj a jeho zivot. At zije, jak umi, kamaradi vsak nebudeme.

Pres to prese vsechno ma tohle misto sve kouzlo, ktere je v tom, ze platim na Christchurch velmi nizkou cinzi a samozrejme v lidech. Je tu muj dlouholety kamarad Petr, pak Jiri, ktery toho naspi vic nez ja, indicti kluci... Vsechno se ale meni a brzy zmeni jeste vic. Jiri se v utery vraci do Cech, prvni z Indu - Vinod odjizdi zitra a brzy se odstehuje i zbytek. Mame nove najemniky, kteri momentalne bivakuji v obyvaku a cekaji, az se uvolni mista v pokojich. Prisli minuly patek okouknout dum a kdyz se sverili, ze vlastne nemaji kam jit, nemeli jsme to srdce je vyhodit a nechali je za par babek v obyvaku. Alespon nam pomuzou utahnout elektrinu. Ricardo je z Peru, Ana s Mel z Argentiny a jsou to sympataci/sympatacky. Do toho se na misto cinu vcera vratila Lenka, aby dnes zase odjela. Pribeh domu pokracuje a me ho desne bavi sledovat.

Little Saigon ♡

Tak konecne! Konecne po takrka deseti mesicich na dne zemekoule jsem objevila vietnamskou restauraci. Jmenuje se Little Saigon a lezi primo na rane na Colombo Street, coz je jedna z hlavnich a nejdelsich ulic v Christchurch. Vcera jsem bohuzel propasla oteviracku, ale dnes jsem se nadlabla Pho Bo a myslim, ze to nebylo naposledy. Chut je takrka stejna jako vietnamske pho v Cesku. Tak ted jeste pokorit opravdovy Saigon a zjistit, jak chutna prave pho.

Inland Revenue

Vcera jsem zdrhla z prace uz po obede, abych zasla na Inland Revenue, coz je neco jako novozelandsky financak. Kazdy pracujici si muze zazadat o vraceni casti dani a par stovek se mi urcite bude hodit. Vcerejsek jsem vybrala proto, ze Petr s Lenkou vyhrozovali, ze termin pro lonsky rok je pouze do 7. cervna, takze jsem se rozhodla vec neodkladat az uplne na posledni chvili a vyrazila uz 6.

Na urade me navigovala mila ostraha a od prislusneho (taktez mileho) urednika jsem se dozvedela, ze tento tyden poslednim terminem rozhodne neni. Pry se da zazadat i roky zpetne. Navrhl mi papirovou a online moznost. Spolecne jsme tedy aktivovali muj IRD ucet a az se za par dni zaktualizuje, muzu si vraceni dani zazadat sama online. Nepredpokladam, ze to sama zvladnu, nesnasim lejstra, kazdopadne celou proceduru asi odlozim az do meho odjezdu a vyridim to pak sakum prdum, prece to nebudu vyplnovat dvakrat.

Streetchurch vol.4

Nemohla jsem se rozhodnout, ktera graffitti vybrat, takze tady je dalsi nasup od Colombo St. Koho streetart nezajima, ma smulu.

Streetchurch vol.3

Par dalsich ulovku z okoli Colombo Street.

Rekapitulace aneb moji kolegove se nazyvaji

Jsem stale pomocna sila na stavbe. Makam uz ctvrty tyden u Watts & Hughes. Neprijemne je, ze Chrise minuly ctvrtek preveleli na jinou stavbu, takze jsem ipet presedlala na autobus (uz se znam se ridicem Johnem).

Vcera me opet pridelili k dopravni kontrole, takze jsem cely den nehla prstem. Navlecena jako cibule jsem zimomrive vartovala kolem sveho stanoviste a jen obcas zastavila nejake to auto a dulezite ho poslala do objizdky. Take jsem zodpovedela vsetecne dotazy typu, jak se dostat k firme Thomas Freight a podobne. Chvili jsem sledovala True Detective, ovsem slunicko mi prilis ozarovalo displej, takze jsem to vzdala a spokojila se se ctenim a hudbou. Proste nenahraditelna pracovni sila.

Krome Willa se nejvice dostanu do kontaktu s dalsimi lopatami z New Zealand Labour Hire a je to pestra mezinarodni smeska. Nekteri odpadnou po dvou dnech, jini se drzi dele. Dvacetilety Brit Tom v sestnacti narukoval do armady, odjel do Afghanistanu, kde mu prostrelili stehno a kdyz ho z armady propustili, pracoval na ovci farme a posleze odjel na Zeland. Jeho oblibenou zábavou je nechat ostatni hadat, kolik je mu let. Vysoka postava, husty plnovovous, bryle a spousta zivotniho nadhledu - nevidela jsem nikoho, kdo by rekl dvacet. Devatenactilety Nemec Dray je nas benjaminek, takovy mily mladsi bracha. Rad jezdi na prkne a uzvedne toho asi tolik co ja. Dalsi je jiz zminovany ucitel anglictiny v Japonsku Kieran. Byl tu taky typek, ktery bez prestani mluvil o tom, kolik a kde toho vypil (rikala jsem mu Absolute Man), mlcenlivy Daniel z Irska, lebkami potetovany kiwak Cameron, kteremu se po dvou dnech udelaly mozoly a vic uz nedorazil. Dnes se objevil Charlie ze Zimbabwe (jeste nikdy jsem nepotkala cloveka ze Zimbabwe!) a taky kiwak Ethan, ktery ma zrejme jakousi poruchu reci a neustale snad za kazdou vetou rika 'fucking' ci 'fuck'. Ty vole.

Zajimava je i zbyla skvadra. Will se mi sveril (coz jsem poznala prvni den z jeho tetovani na ruce), ze zamlada casto pobyval v lapaku, protoze se rad pral, kradl auta a uzival omamne latky. Zrejme proto vypada v petactyriceti na petasedesat. Oblibila jsem si starika Stevena, kteremu ostatni z legrace rikaji 'gran'. Stara se o naradi, rika mi 'my friend' a ma vyborny smysl pro humor, coz ma ostatne vetsina. Maor Lons (?) neustale nekoho a neco hleda a za kazdeho pocasi nosi kratasy. Sefik Will, ktery je puvodem z Holandska, mi neustale tvrdi, ze se vezmeme... Mohla bych vyjmenovavat jeste dlouho.

Na stavbe zatim vydelavam vic nez v zemedelstvi a kupodivu jsem pri souziti s mymi 'alcoholic friends' i neco usetrila. Mininalni cilova castka $2000 to sice jeste neni, brzy vsak snad bude. Kdybych jedla jum jumky a abstinovala, asi uz by bylo nastradano, ale potrebuju mit v te kose alespon nejake drobne radosti.

Krejci + Dvorakova's First Landing

Dnes jsme s Petrem vyrazili opet na kajak a bylo to naprosto uchvatne. Odrazili jsme ze stejneho mista v Lyttetonu jako vcera a obepluli neobydleny Quail Island. Objevili jsme maly zaliv s vraky tri lodi, kde jsme pristali a vydali se prozkoumat ostrov, z jehoz kopcoviteho terenu se nam otevrel perfektni vyhled na lytteltonsky pristav a cely Governors Bay. 

Na mori uprostred zatoky velky respekt. Hladina se zacala lehce vzdouvat a ackoliv byl kajak celkem stabilni, ve vetsich vlnach bychom nemeli sanci, eskymaka jsme jeste natrenovat nestihli. Predstava, ze me a nedozirnou hloubku ledove vody deli jen plastova skorapka, byla omamna a desiva zaroven.

Vychytali jsme opet nadherne pocasi, ackoliv chudokrevne slunce slouzi v techto dnech predevsim pro ozdobu. Na smolkovem nebi sice vytvari bezchybne panorama, takze zaliv zality jeho svetlem pusobi jako dokonala kulisa, ale i cajova svicka hreje vic. 

Po objevu 'Zalivu vraku' a vystupu na sous, jsem si pripadala jako moreplavec objevitel. Asi si nedokazu predstavit pocit absolutniho zadostiuceni, ktery museli mit Cook, Tasman, Columbus & spol., kdyz po tydnech ci mesicich na sirem oceanu pristali na pevne pude a na mnoha mistech navic jako prvni Evropane vubec.

Pri navratu z expedice po ostrove jsme shlizeli dolu na 'Zaliv vraku' a vsimli se, ze nas kajak uz neni na brehu, ale temer cely ve vode. Navrat jsme nacasovali na spravnou chvili. Podcenili jsme priliv a zdrzet se dele, zrejme by nam uplaval.

(Myslim, ze jeste nikdy jsem nepouzila tolik superlativu v jednom prispevku).