Rano uz jsme zase uhaneli po nahornich planich centralniho Otaga. Zastavili jsme v Dunstonu na kafe. Hotel mel zavreno, ale pani majitelka i pres zapal nateracske prace videla, ze Peter je sofer, a tak nas pozvala na kavu a susenky. Prijemne jsme si popovidali a pozdeji si ani nic nenauctovala. Rozpustna kava je pry jako voda. Jizani jsou proste neuveritelni.
V Palmerstonu jsem se rozloucila s Peterem. Snazil se me presvedcit, abych sama nestopovala tak daleko a radeji se vratila do Christchurch za kamaradem. Mam na sebe davat pozor a nezapominat, ze zitra je taky den a nikam se nehonit.
Na stopovani jsem si nemohla vybrat lepsi den. Nadherne slunecno a neco pred dvacet stupnu. Pro me to zadne vedro neni, ale vezsina Jizanu po ceste si vetsinou neopomela postezovat, jake je to dneska hrozne horko.
Z Palmerstonu do 'Waikouaiti' me svezl Matt (uz si nejsem uplne jista), ktereho jsem na prvni pohled typovala na backpackera (duhova dodavka nalozena vecmi vcetne surfu a kytary), ale byl to kiwi, ktery se zrovna prestehoval s zenou a autistickym synem do Waikouaiti a dodavkou stehoval posledni veci. Pry si podle meho prizvuku myslel, ze jsem Holandanka a byl to uz treti clovek, co mi to rekl. Tak nevim, jestli je to lepsi varinta nez cesky prizvuk, nebo ne.
Do Dunedinu jsem pokracovala s Melissou, take se sem nedavno prestehovala a to z Christchurch a jeste predtim s manzelem a detmi z Anglie. Melissa vezla dceri nejake veci, protoze se take nedavno stehovala a bohuzel me nechala uplne na zacatku Dunedinu, kde se nedalo stopovat, nebo jen hodne blbe. Vyrazila jsem tedy na pochod skrz mesto na nejake rozumnejsi misto. Ze zacatku jsem si to uzivala, bavilo me vracet se na mista, ktera jsem loni v dubnu navstivila s Matthem a Charlotte, ale na konci uz me to bavit prestavalo, zvlast kdyz jsem objevila bezvadny spot, kam byl ovsem pristup stoparum zapovezen. Policejni auto, jako by vedelo, co mam v umyslu, zacalo krouzit kolem, a tak jsem mavat ani nezkousela a vydala se na dalsi pochod.
Misto jsem nakonec nasla a objevila diky tomu par hezkych streetartu. Zastavilo mi auto se tremi pasazery jedouci do Balcluthy navstivit rodinu. Moc jsem se toho nedozvedela, prervany rap mi nedovolil se ptat, takze jsem neslusne vytuhla uz po par minutach.
V Balcluthe me prekvapil masivni most pres reku. Presla jsem centrum a jeste jsem ani nestihla shodit ze zad Jarmilu a uz mi zastavoval Mark jedouci do Gore. Byl inzenyr pres letadlove motory a pochvaloval si zlate ceske rucicky. Spolupracoval s nejakou americkou firmou, ktera koupila cesky Moravan. Samozrejme jsem nemela tuseni, ze takovou firmu mame. Vypravel mi, ze zbytek Zelanduvse lidem ze Southlandu trochu posmiva a tom, jak jsou Jizane velice staromodni, ale pritom vreli lide. Hodne jsme si povidali o historii, druhe svetove valce a podobne. Mark se vytasil s nazorem, ze bychom vsichni meli byt Rusku vdecni, protoze diky nemu svet prece porazil Treti risi. Ja mu zas tvrdila, ze svet prece nemuze byt Rusum vdecny naporad a ze situace na Ukrajine rozhodne neni v poradku. Neodporoval mi. Kazdopadne zajimavy rozhovor. Navic mi prislibil, ze se ozve svemu znamemu v Alexandre a zkusi mi domluvit tresnovy picking. To by bylo fajn.
Z Gore jsem rychle pokracovala do dalsiho mesta Mataura. Zvedava pani jedouci z prace. Mily kratky stop.
V Mataure se pro me vratila dvojice zen. Kdyz me mijely poprve, rikala jsem si, proboha, jesteze nezastavily. Spolujezdkyne Victoria totiz s potetovanym obocim a rty a pusobila trochu strasidelne. Nakonec se ale ukazalo, ze je i pres desivy zevnejsek mila a vyrecna. Samozrejme jsem se chtela zeptat na jeji tetovani, ale netroufla jsem si. Musim se jeste ucit. I ridicka Cody byla v pohode. Drsnacka mlada matka, ktera trpelive snasela Viktoriiny prervane limonadove songy.
Na stopu v Invercargill, pred posledni strekou na Bluff, jsem si prestala byt jista v kramflecich. Polovina obyvatel byla potetovana a tvarila se ostre. Drsny kraj zrejme vyzaduje patricnou image.
Zastavila mi ale matka s dcerou a jeji spoluzackou. Tu jsme vylozily ve meste a pokracovaly poslednich ctyricet kilometru na Bluff. Mama se hodne vyptavala a vubec nechytala muj prizvuk (ja jeji taktez ne), takze dcera obcas tlumocila. Myslim, ze zastavily, protoze chtely zjistit, co jsem to za exota.
Pomohly mi najit spravny dum v Gore Street a tvarily se trochu zdesene, kam ze to mam namireno.
Ani ja si nebyla jista, ale po chvili okolkovani kolem, se z jednech dveri ozval vykrik: 'Hana!' Byla to Cherie a jeji pritel Gavin a ja hned vedela, ze s timhle wooffingem jsem neslapla vedle.
Dum Cherie a Gavina od prvniho momentu miluju! Je to stary barak v pristavu, v prizemi zrovna probiha rekonstrukce a v budoucnu tu bude infocentrum, galerie, muzeum, kino a atelier v jednom. Prvni patro je obri loft s vyhledem na pristav, takze s moji uchylkou na lode, namorniky a piraty si tu pripadam jako v raji.
Žádné komentáře:
Okomentovat