Sobota a la Adam Rezek

Sobota byla lina a ospala, Mary stravila v posteli pul dne, Zebra trictvrte. Mary posleze vyrazila na objevitelskou pout, Janca (nove prekrtena na Malfoye) behat a Zebra dojela Party Mix (velky pytlik kyselych zele bonbonu). Ale delejte neco, kdyz postel je jedine misto, kde neciha yetti. Jesteze je dnes novozelandsky 1. jarni den a zacne se bleskove oteplovat.

Jedine, co jsme stihly, byl nakup v Pekaci, ktery jsme si ale mohly usetrit. Akcni pivo Tui se sladkym ocasem nebyla dobra volba. Akce velke pradlo se take prilis nevydarila. Pracka vydala pradlo bez potrebne svezi vune a susicka pro zmenu nedosusila. Takze Mary ma zkazeny cely vecer a zrejme i nasledujici den. Jesteze mame mega baleni Tui a pujceny fen.

Chcije a chcije

Dnes rano nas opet vzbudil dest, takze bylo jasne, ze za chvili zavola Win a zrusi praci, coz se take stalo. Nakonec nejdeme ani zitra, protoze stale chcije a chcije a svestky nesmi byt mokre. Dalsi pracovni den tedy bude az v pondeli.

Zjistily jsme, ze nektere pokoje v hostelu maji primotopy, takze hodlame take nejaky vybojovat, jinak klasika: snaha o uplatneni se na mistnim trhu prace, nakup v Pak'n Save (Pekaci), behani a hledani nejhezci verandy. Jedinou zasadni veci dnesniho dne je, ze jsme objevily novozelandskeho Mekyho Zbirku. Je sice trochu rizly Dustinem Hoffmanem, ale shodly jsme se, ze je to on.

Prvni tyden na dne zemekoule

Prsi, prsi, jen se leje, takze rano zavolal Win, ze se prace  rusi. Dopoledne jsme s Mary couraly po Hastings a snazily se nekde prosadit, ale nikde jsme se nechytly. Odpoledne mel Win cestu do Napier, coz je mesto vedle Hastings, tak nam nabidl, jestli nechceme jet s nim, coz jsme samozrejme neodmitly. Napier je sympaticke pobrezni mesto jak vystrizene z 50. let. V roce 1931 ho znicilo zemetreseni, takze veskera zastavba je vetsinou jen jednopatrova stejne jako v Hastings. Pocasi sice nebylo uplne vyletove, ale aspon nejaka zmena. Omrkly jsme more, tedy ocean. Na plazi krome nas, pana s pivem a pani vencici psy v tehle kose samozrejme nikdo nebyl.

Zpatky do Hastings jsme se svezly mistni sockou, kterou jezdi jen skolaci a socky. Ze sociologickeho hlediska bylo zajimave, ze vsechny skolacky mely dlouhe vlasy, vazne jsme nevidely jedinou kratkovlasou.

Zitra bud dodelame praci na svestkach, nebo budeme znovu cekat, az se vybere pocasi.

Panoramata

Ozonova dira rozhodne prospiva zapadum slunce...

Zdravy zivotni styl

Zijeme skromne, ale zdrave!

Svestky podruhe

Dnes jsme byly s Mary opet u Wina na svestkach. Jen s tim rozdilem, ze nam v aute poustel nemecke dechovky a jodlovacky. Ze pry nas odnauci poslouchat rock. Nepripadala jsem si jako na Zelande, ale spis jako v Bavorsku. Chybely uz jen Lederhosen. Winove nemcine navic zacinam rozumet lepe nez novozelandske anglictine. Janca stravila cely den skrcena u pleti jahod. Chudera. Ale alespon nebude tak rozmazlena jako ja s Mary, ackoliv se z nas brzy stanou experti v roubovani.

Blbe je to, ze prace u Brumbala uz je jen na jeden den. Nemely jsme to brat tak zhurta. Snad se nam povede najit neco jineho, ale bude to komplikovane. Zari je nejmarnejsi mesic a Bradavice otevrou nejdrive na konci zari. Drzte nam palce, at vokurkovou sezonu prestojime.

Putovani za svestkovou vuni

Dnes jsme s Mary prvni den pracovaly na slivach. V cerstve zakoupenych slusivych teplacich a holinkach (neni fer, ze Mary si mohla koupit levnejsi detske s auticky) jsme se sesly s Brumbalem, ktery nas odvezl na sad. Azurove nebe, kvetouci svestkovy sad, nejpohodovejsi zemedelska prace, jakou jsme si na zacatek mohly prat a predevsim obrovsky relax oproti praci v kanclu a vecnemu zirani do compu (ano, pocitam s tim, ze nepozdeji pozitri zacnu remcat). Plat je sice temer minimalni - 14 babek za hodinu, ale narozdil od minule prace mam kafe zdarma a klid v dusi. Holt budeme zit skromne a zdrave. Skoda, ze tenhle job je jen do konce tydne.

Vlastne presne nevime, jak se odborne jmenuje cinnost, kterou vykonavame: uriznete vetev, pahyl rozseknete a vlozite do nej stepy, ktere je potreba zamotat lepenkou, zasilikonovat a zabarvit. V tom prosim spociva cela nase denni cinnost. Zuslechtovani? Stepeni? Nebo snad roubovani? Zemedelci mezi vami ctenari prosim poucte nas.

Jak jsme dostaly prvni job

Dnes jsme cekaly liny den, protoze jsme se lehce prespaly a start byl velmi pomaly, ale ve finale se hned pred polednem z Janci stala hostel-keeper. Ja a Mary jsme mely opet dychanek s Brumbalem (nove take Krakonosem), chtel nam ukazat v cem bude spocivat prace na utery pro Mary. Ja se vnutila a doufala, ze kdyz trochu zahujerim, najde se prace i pro me, coz se posleze potvrdilo. Z prohlidky sice nakonec vylezla lehka vypomoc pri prorezavani svestek, ale vzhledem k tomu, ze mame praci nejen na utery, ale az do konce tydne, neurazily jsme se. Seznamily jsme se take s Wimovym kolegou Gordonem a Mary navic malem adoptovala fenku sousedniho farmare.

Secteno, podtrzeno: do konce tydne budeme s Mary roubovat svestky u Brumbala a Janca ma krome hostel-keeping na tri dny praci na jahodach pro jineho sedlaka. To by na rozjezd slo, snad to vydrzi.

Farmarske trhy

Dnes v 9 rano jsme mely opet sraz s Winem, ktereho uz jsme stihly prekrtit na Brumbala. Privezl nam jablka, ktera jsme si vcera zapomnely v aute a vzal nas za mesto na mistni farmarske trhy. Nabidka vynikajici, ale nad nase financni moznosti. Strhla nas ale pohodova atmosfera a alespon jsme ochutnavaly: dzemy, klobasky, pastiky, sladkosti a dalsi. Udelaly jsme monstrozni nakup v podobe kafe a kvetaku, a pak se prosly zpet do mesta. Hastings ma zhruba 66 tisic obyvatel, male centrum s namestim, zonu s obchodaky a zbytek zabiraji rovnobezne nalajnovane ulice s malymi prizemnimi vetsinou drevenymi domecky.

Proste pohodove nedelni dopoledne. Holky me navic zanechaly na namesti na wifine, abych mohla psat blog (coz je od nich velmi pozorne) a vyrazily na nakup kam jinam nez do Pack n'Save. Doufam, ze nenakoupi nejake zbytecnosti, kdyz na ne nebudu davat pozor.

Tak se mejte, pridavam par fotek z namesti a trhu. Jako obvykle: nebojte se prispevky komentovat, letos je to jeste marnejsi nez kdy predtim (timto dekuji Ivete Strnadove) :-)

Vylet s Winem

Hi. Na dnesek jsme dostaly nabidku na zajimavou akci. Pan Win je puvodem Nemec, ktery zije na Zelande uz skoro padesat let, ma malou plantaz, tri syny a skotskou chot a sefka naseho hostelu Helen mu obcas dohazuje brigadniky. Velmi rad si jednou za cas pohovori nemecky, a proto mu v hostelu padla do oka Mary. Nabidl ji vylet a obed vymenou za praci u nej na zahumence vzdalene asi sedesat kilometru od Hastings. Dalsi vyletnici-brigadnici nastesti odpadli, a tak zbylo misto pro me a Jancu. Trochu jsme se baly, ze z nas Win za trochu zvance sedre kuzi, ale z hard work se nakonec vyklubalo jen stehovani gauce, stolu a dalsiho prislusenstvi. Na to clovek ani nemusel byt Fiba.

Na oplatku za tuto drobnou vypomoc jsme bohate posnidaly, daly si kavu a poobedvaly luxusniho jelena. Navic nas Win vyvezl svym vozem a ukazal nam okolni panoramata. Zelene pahorky, vzdalene pohori pokryte snehem, hluboky kanon zarostly divokou busi, kde se nechaji najit dinosauri kosti, vsudypritomna stada ovci (nikdy jsem jich vic pohromade nevidela), vinice a ovocne sady. Pastva pro ovce, pastva pro oci. Nadhera. Na zpatecni ceste nas Win vzal ke svemu synovi (sympatak), ktery ma vinici se sklipky a krom jineho take organizuje degustace. Okostovaly jsme tedy par novozelandskych odrud a nektere nebyly vubec spatne. Do hostelu jsme se vratily s lehkou hladinkou a s jakyms takyms prislibem prace. Na praci je spatne obdobi, ale Wina potesilo, ze nepatrime mezi dvacetilete party people a pokud bude shanet brigadniky, zda se, ze bychom mohly byt na seznamu, coz je parada. Zitra s nim navic mame sraz znovu, zaveze nas na mistni farmarske trhy.

Momentalne sedime v "obyvaku" a bavime se s nekterymi jablecnaky. Jedou dnes vecer do sousedniho Napiere zaparit. Ucast jsme zodpovedne odmitly s tim, ze jsme bez prace a nemuzeme hned na zacatku marnotratne vyhazovat z kopytka.

Hastings, den 2.

Zdravime z Hastings. Zjistily jsme, ze je to vetsi pr*el, nez jsme cekaly. Je to tu ale hezke. Kdybyste si nahodou nebyli zcela jisti, jaky je casovy posun mezi CR a Zelandem a nechtelo se vam to googlit, je to +10 hodin pro Zeland. Pisu to proto, ze az do vcera jsme si myslely, ze je to +12. Hold trochu mystifikace. Stane se.

Dnesni hostelovy limit na wifi jsem vyplacala, takze sedim na namesti mezi ovcemi a Westpac Bank, kde se da chytnout free wifi. Neni tu uplne nejtepleji, ale byla by skoda nenapsat dnesni blog.

V nasem mini triluzaku Vespucci je stale zima, coz se v pristich nekolika tydnech sotva zmeni, to uz budeme ale davno otuzile a nebude nam to vadit. Dnes jsme ziskaly novozelandska cisla, dosly na postu kvuli IRD, coz je specialni cislo, bez ktereho nemuzete pracovat a take si sly zabehat. Zebre se tedy mimoradne nechtelo, ale nakonec se hecla, protoze by na blog musela napsat, ze si misto behani dala slofika. Navic jsme objevili kouzlo nakupniho retezce PAK'NSAVE, coz je obdoba ceskeho Kauflandu, jen o dost drazsi.

V Jablku prave probiha dalsi vecerni party a my se neucastnime, mame nejak dost. Snad nas ostatni nemaji za suchoprdy.

Cesta do Hastings aneb zlate Ceske drahy

Cesta do Hastings byla trochu anabaze. Z Aucklandu do Rotoruy vse probihalo hladce, ovsem prave v Rotorure nas cekal kratsi stopover. Obcerstvily jsme se tedy v kavarne, kde po stole skakaly vrabcaci a nasledne se dozvedely, ze nas autobus je porouchany a mame vyckat. Zhruba po hodine a pul byla zavada na motoru opravena a mohlo se jet. Ridic pres mikrofon komunikoval s osazenstvem autobusu, jako by to byli stari znami. Podobne vykecavaci jsou vsichni kiwi ridici. Nasledne nas opustil, protoze ridil pres cas a vystridala ho hubena cernoska. V mikrofonu jsem nejdriv nepoznala rozdil. Zdalo se, ze cesta do Hastings uz probehne bez zadrhelu. Pak jsme ovsem opustili predposledni zastavku v Napiere a autobusu zhasla svetla. Ritili jsme se tmou bez svetel, predjizdejici auta vystrazne blikala a nase ridicka si zrejme myslela, ze na nas vyzraje a my nic nepozname. To vsak nepocitala s dvemi holkami (obe ranarky raperskeho vzezreni, kterym jsem rozumela jen nadavky) a ktere se do ridicky pustily tak, ze se musela bat, aby ji nezlyncovaly. Takze nas cekal dalsi stopover, kdy sedm statecnych cestujicich v zime netrpelive vyhlizelo nahradni autobus. Situace byla spise usmevna nez dramaticka, raperky vysilovaly, ridicka nechapala a koordinator dekoval za nasi trpelivost. Jesteze jsme se mohly zahrat vynikajici slivovici od Adama. Pokud chcete zazit trochu adrenalinu, Nakedbus muzu vrele doporucit.

Trochu jsme se baly, ze zabookovana mista v nasem hostelu zabere nekdo jiny, ovsem zhulenci v Rotten Apple nezklamali a mista podrzeli. Pristich ctrnact dni to tedy vypada na pokoj "Vespuci".

Tak se mejte, zrejme nas ceka druzba.

Novy Zeland, den 1.

Preletet z jedne polokoule na druhou je zrejme pekna fuska, ctvrtinu casu pri letu do Aucklandu jsme musely zustat pripoutane kvuli turbulencim. A ze to byly velmi slusne turbulence! Letadlo sebou hazelo jak hracka a pri preletavani vzdusnymi viry vydavalo podivne zvuky. Nejspis stacilo malo a byli z nas Ztraceni. Jesteze jsem skoro celou cestu prospala.

Prisun potravin a napoju byl pri druhem letu ponekud slabsi. Na zacatku letu jsme obdrzely pouze hovezi v italskem stylu. V nabidce se opet objevila "pivimba", ale tentokrat jsme se ji vyhnuly obloukem. Backory, deku, polstar, kartacek na zuby a dalsi aplikace jsme vsak dostaly i tentokrat, letusky ladily do gejsa stylu a mydlo na zachode vonelo jako marcipan. Turbulence byly problem predevsim u snidane, nevycmrndat kafe zvladl jen opravdovy borec.

V 6:45 mistniho casu jsme zhruba po jedenacti hodinach pristali v Aucklandu. Zrovna svitalo a mesto se prave probouzelo. Imigracni komisarka nas privitala s usmevem a krome pasu nechtela videt naprosto nic. O to vetsi prekvapeni nas cekalo na dalsi kontrole, kde jsme musely ukazat, ze nase obnosene boty neobsahuji zarodky zakernych bakterii. Takze na Zelande po vas nechteji vizum, cestovni pojisteni, ani doklad o financnim zabezpeceni, ale musite mit vymydlene podrazky! Kiwaci jsou dobre nalozeni a delaji blbe vtipky. Myslim, ze se mi tu bude libit. Navic svito slunicko. Jen ten zasuvkovy adapter mela Zebra poridit ponekud drive.

Ted nas ceka par hodin v Aucklandu a pote se nalodime do Nakedbusu smer Hastings.

Soul - Acheon

Louceni na letisti bylo dojemne. Prisli se se mnou rozloucit Verca, Adam, Lubos a Lenour, ktery mi delal spojku uz od obeda a dokonce mi donesl vynikajici dezert. 

Trochu nam zkazilo radost, ze se na Ruzyni nejde pripojit k wifine. Sice jsme tam objevily tri, ale vsechny pretizene. Zebra opet potvrdila svuj status prvni dámy jedlickarny a zpusobila drobne paux pas uz na gatu, kde skupinu Korejcu ve zlutych trickach nazvala "zlutaky" a pote se malem nedostala do letadla, protoze jeji palubni vstupenka obsahovala zahadnou formulku "This is not a boarding pass".

Od rodne hroudy jsme se odlepili s akademickym zpozdenim, ovsem klidne a ladne. Mary byla velmi spokojena s vykonem pilota, pri stoupani nemusela vycucat pul krabicky bonbonu jako obvykle. Uz od startu jsme se nemohly dockat vecere, ovsem korejska specialita "pivimba" nebyla zadny trhak. Pulnocni susenky, neustale doplnovani napoju a pochutin vsak tuto neprijemnost vykompenzovaly. 

V Soulu jsme pristaly v 11:20 mistniho casu, tedy ve 4:20 ceskeho. Ted pet hodin pauza, a pak uz se nalodime smer Auckland. Letiste Acheon je obrovske a zdejsi wifina ma luxusni signal. Vytuhla jsem v obrim kozenem kresle v rest zone a kdyz jsem se vzbudila, holky nikde. Nesedla jim chuderam letadlova strava a musely se vzdalit...

Last Minute

Uterni odlet v 18:30 Zebra stihla a sraz v 16:45 na Ruzyni tez. Ovsem predchazelo tomu spoustu dramatickych chvil, ve kterych se opet ukazalo, ze Zebra je mistryne odkladani veci na posledni chvili. Nejen ze se v pondeli vecer na rozluckovem pivu s jedlickarnou nezodpovedne cinkla, ale jeste k tomu prespala u Verci a posledni nezbytnosti nakupovala v utery dopoledne. Je to proste kaskaderka. Hlavne, ze letos hodlala mit pred odletem nohy nahore a nechtela připustit predodletovy shon. Inu stareho psa novym kouskum nenaučís.

Two Days To Go

Bylo nebylo. Za devaterými horami a devaterými řekami ve čtvrtém patře vršovického činžáku žila kdysi jedna Mary a ta se rozhodla, že by bylo krátkozraké zůstávat v Čechách a před svou kamarádkou Zebrou nadhodila, že zvažuje cestu na Nový Zéland. Zebře se ta myšlenka samozřejmě líbila, ale dlouho se plácala v nejistotě. Nepatřila už mezi nejmladší a staroba a otupělost jí svazovaly ruce. Nakonec se ale hecla a rozhodla se do světa na zkušenou vyjet. Později se přidala další účastnice Janča, a tak byly tři. Čtvrtým členem týmu se měla stát Martina, jenže bohužel ji zastavily byrokratické nástrahy. A jestli neumřely, za dva dny už budou sedět v letadle, a pak teprve začnu vyprávět celý příběh. Doufám, že příběh to bude pestrý, bohatý na postavy a dějství a skončí happyendem, ale kdo ví. Existují i jiné žánry než pohádka.

Publikaci prvního příspěvku jsem plánovala dlouhé měsíce, ovšem vždycky se našla nějaká aktuální činnost, kterou jsem upřednostnila. Znáte to. Stoprocentní nasazení v České informační agentuře, piva s jedličkárnou,  "shánění" filmů, které nikdy nezhlédnete, intenzivní spánek, pravidelná kontrola sociálních sítí, pečování o Poua, rozlučky... Na blogerskou činnost se nedala vyšetřit ani vteřina.

Konečně jsem uvěřila, že někam letím.