14 Days To Go

Ze zacatku sveho pobytu na dne zemekoule jsem pocitala, jak dlouho uz tu jsem, ted zjistuju, ze spis kalkuluju, kolik dni mi jeste zbyva. Na jednu stranu netrpelive vyhlizim, kdy uz to bude a zdava se mi o vsech blizkych, nakladanem hermelinu a chlebiccich z Karlina, ale na druhou stranu si rano vzdycky postesknu, ze uz moc casu neni a nechce se mi vubec vracet zpet.

Nejdriv jsem fnukala, ze mi chybi stari pratele a ted vim, ze budu postradat ty nove. Bude mi chybet novozelandska obloha, nikdy na cestach jsem nepotkala hezci. Je promenliva jak moje nalady a clovek nikdy nevi, co od ni cekat. Jeji modr je tak nejak modrejsi, beranci naducanejsi, sed smutnejsi a zapady a vychody slunce dramatictejsi. Pry za to muze ozonova dira, ale ja si chci radsi myslet, ze tomu tak bylo uz v dobach, kdy zelandske vody brazdily maorske kanoe waka. Budou mi chybet mistni obyvatele, ktere nikdy nic nerozhazi a maji skvely smysl pro cerny humor. Neslysela jsem, ze by si nekdy stezovali na politiku, vladu, mladou generaci, na cokoliv. Vlastne jsem neslysela, ze by si stezovali, tedy vyjma toho, kdyz prohraje narodni rugbyovy tym All Blacks. Bude mi chybet mistni krajina s obcas nevyslovitelnymi maorskymi nazvy, ktera musela byt stvorena primo pro nas dobrodruhy. Dva ostrovy, kde najdete sopky, termalni prameny, dzungle, ledovce, hory, jezera i mikropoust. Budou mi chybet zaplivane fish and chips fastfoody, rozsafni maori, co si v supermarketech vykracuji v ponozkach. Masove pie, toustovy chleba a oslazeny rajcatovy protlak ozelim, ale zivot bez ovesnych musli tycinek Mother Earth, dzemu Barker's Lemon Curd, jogurtu Puhoi a mnoha dalsich veci bude rozhodne smutnejsi.

Cela tahle zkusenost hlavou dolu je mozna ta nejlepsi lekce, jakou jsem zatim v zivote dostala. A ackoliv ptaci zpivaji jinak, puvodni ostrovni flora neztraci listi, na nebi neni Velky Vuz, dorustajici mesic misto dorustani couva a naopak, zacala jsem si tu pripadat jako doma. Doufam, ze se sem jeste vratim.