Noc jsem nakonec stravila na vyhlidce, kam se chodi pozorovat letadla. Moje domnenka, ze v noci nikdo letadla pozorovat nebude, se potvrdila, takze jsem se slusne vyspala ve spacaku na lavicce.
Pri cekani na ranni check-in u Korean Air jsem zjistila, ze s Korejci letaji temer vyhradne Korejci. Jeden z nich neustale vykrikoval slovo napadne pripominajici "Hani", takze pote, co jsem se sestkrat zbytecne otocila a v krku mi zacalo skubat, jsem si radeji vzala sluchatka. Ovsem odbavit jsem se zvladla a Brende u prepazky jsem rozumela uplne vsechno. Bylo to spis vsak tim, ze Brenda peclive artikulovala kazde slovo a evidentne byla zvykla na natvrdle cizince. Jinak zrejme na dlouho posledni cappuccino (slecna baristka me oslovovala madam, ach jo) v zemi dlouheho bileho oblaku. Pristi prispevek uz bude z euroasijskeho kontinentu.
Jinak pulhodinovy limit na wifinu v Aucklandu na letisti je opravdu ostuda. Sice kiwies zboznuju, ale tohle si za ramecek nedaji.
Posledni postreh ze dna zemekoule: Nevim, jestli je to letistnimi mravy, nebo nedavno uplynulymi narozeninami, ale uz ctyrikrat (!) me oslovili madam a zda se, ze to neni naposledy.
no počkej, až ti tady budou řikat pani
OdpovědětVymazat