4.1.: Konec sveta (den 9.)

Ranni koupacka v mori s vyhledy na pisecnou dunu nemela chybu. Pote jsme si stoply dva kiwi a prejely na hlavni silnici, kde rychle zastavil dalsi kiwi. Byl to opet farmar delajici do krav, takze Sara zjistovala informace pro sveho tatu. Kolik za kravu, jaky druh je na Zelande nejrozsirenejsi, kolik nadoji, proste vsechno. Sara pochazi z Lombardie z hor kousek od Mont Blanc a jeji rodice tam maji male hospodarstvi. Tenhle farmar byl pro ziskavani informaci jako stvoreny. Polozili jste mu otazku a mluvil dalsich deset minut. Vylozil nas v Kaikohe, kde jsem nasla knihovnu kvuli wifine. V novozelandskych knihovnach je totiz wifi zdarma a samozrejme se da chytit i v blizkem okoli, coz se hodi.

Tretim stopem se stala kiwi Kara s malou dcerou (spravny priklad pro mladou generaci). Celou cestu nas strasila tim, jak je stopovani nebezpecne. Mozna je, ale ma neco do sebe. 

Vyhodila nas na peknem miste na hlavnim tahu, protoze pokracovala na druhou stranu do Keri Keri. Do peti minut uz u nas brzdil Maor Bruce, typ, pred kterym na Kara tolik varovala. Jeho cilovou destinaci mela byt Kaitaia, ovsem natolik jsme ho zaujaly, ze nas odvezl az na Cape Reinga a pote nas vyhodil v kempu u Pukenui a po ceste jsme se jeste zastavili u obrich pisecnych dun Te Paki (turisticka atrakce nejhrubsiho zrna: pujcovna sandboardu a parky), ktere jsou nazyvany pousti Noveho Zelandu. Huste.

Cape Reinga (Te Rerenga Wairua) je posvatne maorske misto, odkud se duse zemrelych vydavaji do podsveti. Samotna rana do sveta mrtvych je pak ukryta na strmem skalisku v korenech osm set let stareho stromu Pohutukawa. S geografickeho hlediska se na mysu Reinga setkava Tichy ocean s Tasmanovym morem, coz Maorove pojali opet mnohem poeticteji. Podle nich se tu potkava muzske more Te Moana Tapokopoko a Tawhaki s zenskym morem Te Tai o Whitirela. Vodni viry pod mysem, ktere tvori i vice nez desetimetrove vlny, pak symbolizuji stretavani techto dvou svetu a vznik zivota.

Dnesni noc tedy opet v kempu, radeji uz to nepocitam. Kazdopadne do wild punk expedice mame daleko.

3.1.: Duna (den 8.)

Dnes jsme toho moc neujeli. Dopoledne nas sice Sarah hodila do Dargaville, ale tam jsme se zasekaly na hodinu, nez nas vzal kiwi-maor do Kaihu, kde jsme se opet zasekaly, pote se svezly vzadu v karavanu s kiwi duchodcem a z nejakeho zahadneho duvodu (spala jsem) minuly vsechna hlavni mista se strimy kauri a videly jen Tane Mahuta - nadherneho, dvatisice let stareho krale lesa, ktery meri pres padesat metru a kmen ma siroky skoro ctrnact metru.

Pote jsme se horko tezko doplacaly k pisecne dune u Opononi v zalivu Hokianga a opet se ubytovaly v kempu, ach jo.

2.1.: Na mlecne farme (den 7.)

Ackoliv jsme vcera Yvonne a Royovi tvrdily, ze budeme vstavat nejdele v osm, zaspaly jsme az skoro do pul 11. Ostuda. Ale v klidu dzungle se spalo tak sladce.

Posnidaly jsme toasty a kavicku a Yvroy nas pote hodili na hlavni tah, aby se nam na sever stopovalo snadneji. Proste masnaci.

Stopovaci misto, ktere nam vybrali, bylo samozrejme uplne pitome. Zustaly jsme na nem, dokud nam z dalky naposledy nezamavali, nemely jsme to srdce jim kazit radost. Pote jsme se presunuli na peknou rovinku a minuli starsi taktez stopujici hippie par velmi podivneho vzezreni. Nepredstavovali pro nas zadnou konkurenci.

Po dlouhem pulhodinovem cekani (to se nam jeste nestalo) zastavil Liam, ktereho opustila zena. Jel az do Whangarei, coz jsme odmitly a nechaly se vyhodit na krizovatce u Brynderwynu. Nahoru na sever totiz chceme jet po zapadnim pobrezi a nazpet po vychodnim.

Na krizovatce jsme si daly vybornou kavu, udelaly nejake stoparske fotky jako spravni flashpackers a uz nam zastavovalo auto s konskym privesem. Sarah se svou kamaradkou se vracely z plaze, kde byly plavit kone.

U Sarah jsme se nakonec i ubytovaly. Nabidla nam stanovani u nich na farme, ale nakonec jsme dostaly kazda vlastni pokoj s dvojluzkem, na dvojluzku jsem nespala, co jsem na Zelande, uzasne.

Sarah se svym manzelem Peterem maji pet deti, mlecnou farmu a dum plny vsech moznych zvirat (zivych, nakreslenych, vytesanych). Skvely par, skvely den, skvely all inclusive. Krmeni a hrebelcovani koni (ma alergie na tyto uslechtile tvory pretrvava), mechanizovane dojeni krav, splhani na Toka Toka, nejvyssi vrchol v okoli, vynikajici vecere (steik), prijemny pokec (Sarah stiha asi tak miliardu veci), proste luxus jako prase.

1.1.2014: Soukroma dzungle (den 6.)

Kiwi na Novy rok evidentne nemaji kocovinu, cely kemp byl na nohou velmi casne. Divne.

Raglan - Whatawhata s mladym sympatakem, jehoz jmeno jsem zapomnela. Nasledovala Maorka s dvemi detmi, Chicken Lady Loretta, ktera nas vyhodila v centru Auclandu, o coz jsme vubec nestaly. Nezbyvalo, nez se popovezt mestskou nekam na periferii (Orewa) a zkusit mavat tam. Ridicka z autobusu byla jak z Forresta Gumpa a ackoliv nemusela, svezla nas jeste kousek za konecnou.

Nasledovala kiwi s dcerou jedouci do Warkworthu, kde s nami obkrouzila cele mesto a teprve pak nas odvezla na stopa. Chvili jsme se rozhodovaly, jestli stopovat dal, nebo zustat - pripozdivalo se a nakonec jsme se rozhodly zustat. Vsechny ubytovaci kapacity byly plne (nastesti) a tak Sara oslovila starsi par, jestli v okoli o necem nevi. Dali nam par tipu a rozloucili se zhruba po dvaceti minutach, kdy ja laxne poptavala ubytka a Sara cekala u veci. Pak se vsak vratili a nabidli nam, ze nas bud hodi do kempu, nebo muzeme k nim. Jednoduche rozhodnuti.

Jmenovali se Yvonne and Roy a vlastnili nevelky pozemek, kde zacinali stavet drevenou chatu a ktery zahrnoval kus louky, kus buse a potok. Taky bych chtela mit svoji soukromou dzungli.

Jeste predtim nas vsak vzali na obhlidku okoli. Solidni Omaha Beach a stejnojmenne mestecko, spousta vinic, podobalo se to Hawkes Bay.

Nakonec jsme ani nemusely stavet stany, Yvonne nam pridelila jeden ze dvou velkych loznicovych, ve kterem bydliva dcera Hannah.

Skvele misto pro obcasne uteky z Aucklandu. Pesinka vinouci se dzungli, zpev ptaku, huceni potoka, proste dokonaly balzam na dusi.

Ranni navsteva

Prislo me rano vyburcovat kote, asi abych nezaspala.

31.12.: Surfarska riviera (den 5.)

Vymodlene slunce konecne vykouklo, takze jsme se rano rozhodly stravit Novy rok v Raglanu a protahly holiday park. Takze pohoda v mestecku, poflakovani na plazi, vsak vite, jak to v line dny chodi.

Vsichni netrpelive ocekavaji novy rok a i ja si v hlave bilancuju. Snad me to brzy prejde.

Polovina Zelandu se srocuje v Gisborne, aby videla prvni vychod slunce v roce 2014, my se rozhodly jit opacnou cestou a uzily si na plazi posledni zapad slunce roku 2013.

Zhruba za hodinu se to preklopi, takze Happy New Year 2014!

30.12.: Necekana trefa (den 4.)

Mt. Taranaki (2518 m) jsme vubec nevidely, ackoliv jsme byly asi tricet kilometru od ni. Tak moc dneska nevyslo pocasi. Skoda. Stejne jako v Tongariro jsme si rekly: vratime se. Nejsem si jista, jestli tomu verit. Slibila jsem si vratit se na tolik mist a nikdy to neudelala, ze se mi chce neverit, ale nerada bych byla za morouse, ktery rika, ze nikdy nic nevyjde.

Co dnes navzdory ocekavani vyslo, byl stop. Po zabijeni casu v knihovne na wifine jsme v prestavce mezi prehankami vyrazily, vybodly se na track i planovane vodopady a rozhodly se vydat smer sever a zakotvit na nejakem hezkem miste na pobrezi, protoze zitra ma byt konecne hezky. Jako idealni se jevil Raglan kousek od Hamiltonu, ale nepredpokladaly jsme, ze se tam doplacame.

Nevyzpytatelny stop vsak rozdal uplne jine karty. Z neoblibeneho Stratfordu jsme se rychle dostaly do Inglewoodu a to v nakladni casti transitu dvou novozelandskych postaku. V Inglewoodu s velmi ridkou hustotou dopravy (vsichni odbocovali na opacnou stranu do New Plymouthu) jsem zastavila auto, na ktere jsem nejdriv vubec nechtela mavat, protoze mi prislo krajne nepravdepodobne, ze by zastavil chlapik v nablyskanem cervenem camaru.

Jmenoval se Shane a zastavil. V prvni chvili jsme neduverive pokukovaly po jeho kozenych mokasinech a predpokladaly namachrovaneho blbecka, ale nakonec jsme prijemne pokecaly, svezly se luxusnim bourakem az do Hamiltonu a jeste dostaly kontakt, kdybysme nekdy mely cestu kolem jeho farmy na 'Lost Highway'.

Dnesni kapitolu uzavrel Niklas. Nabral nas s tim, ze jede do Aucklandu, takze jen na par kilometru. Nekolikaminutovy pokec a hlavne me nadseni, ze kiwi zna Vaclava Havla a byl v 93 v Cechach, vyustili v to, ze nas Niklas vysadil ve smeru na Raglan a pokracoval do Aucklandu, aby posleze zmenil sve plany, vratil se pro nas a vyrazil taktez do Raglanu.

Ubytovali jsme se spolecne v raglanskem holiday parku (20 babek za osobu!, skripala jsem zubama a snila o kempovani na divoko), dali si na lacno dve piva v mistnim baru (nikde nevarili a nechtelo se nam vracet do kempu, takze jsem Sare s Niklasem ukazala, ze hlad je prevlecena zizen, protoze po prvnim pivu je hlad opravdu presel) a pozdeji kralovsky vecereli a la co dum dal. Niklasovy syry a olivy, nase vina a rajcata, atd. Prijemny vecer, ktery Niklas bohuzel pozdeji zazdil, kdyz se na stridacku pokousel a o jednu i o druhou z nas a nasledujici rano pretahoval navstevu.