Rano jsem vyrazila beze spechu az nekdy po desate. Wellington je za rohem a ja mam byt na letisti az zitra pozde odpoledne.
Prosla jsem se s Jarmilou az na hlavni vypadovku na jih, abych trochu potrenovala a netrvalo dlouho a zastavila mi sympaticka babinka, jedouci na pul cesty do Levinu. Vypravela mi o obdobich sveho zivota, kdy cestovala a vzdycky se rozhodla zkusit jine povolani, takze puvodem zdravotni sestra pracovala v balirne jablek v Napier, v restauraci v Sydney a podobne. Take mi s nadsenim licila, ze jejich spolek uz tricet let sazi stromy a snazi se tak v okoli Levinu obnobit puvodni lesnatou floru.
Napodruhe zase zenska. Velesympatacka Sara, bydliste Tauranga, Mt. Maunganui a tri deti (dve vlastni, jedno nevlastni). Mirila do Wellingtonu za praci (profesionalni kouc), zatimco manzel surfar se staral o deti. Vyborne jsme si popovidaly. O ocekavani rodicu, o tom, ze zivot je kratky (coz zopakovala za celou cestu nekolikrat), o psani, o zahradniceni, o svete, o dobrych lidech. Tak dobre se mi s ni povidalo, ze jsem ani neusnula.
Vysadila me v centru Wellingtonu a jeste stihla dat k dobru historku o tom, jak kdysi bydlela na Cuba Street, slavne hipsterske lajne Wellingtonu, a s prateli se bavili tim, ze na chodnik prilepili mince a z balkonu od piva sledovali, jak se je nebozi kolemjdouci pokousi sebrat.
Po osmi mesicich jsem se znovu octla v nejjiznejsim hlavnim meste sveta a bylo mi hej. Slunce svitilo, v pristavu se kluci predhaneli, kdo krkolomneji skoci z vysoke plosiny, na zrcadlove hladine more se prohanely kajaky a slapadla a jen vcelku decentni vanocni strom kousek od Cuba Street mi pripominal, ze za chvili budou Vanoce.
K memu prekvapeni vysel na posledni chvili couchsurfing. Setkala jsem se se sympatickym Shanem a odlozila Jarmilu u nej v byte primo v centru na Manner Street. Luxus.
Po pivu jsme vyrazili na vyhlidku na Mt. Victoria. Panoramata nebyla tak kvalitni jako z Botanicke zahrady, ale samozrejme nezklamala. Den jsme zakoncili ostrou asijskou kari polevkou se sladkym chlebem.
