Let netrval ani ctyri hodiny a v pul seste rano jsme pristali v Aucklandu. Zeland! Pilot sliboval slunecko a sedmnact stupnu, ale privitalo nas oblacno a typicka novozelandska shower.
Temer jsme nespaly. Ackoliv jsme si jedna druhou podesrane merily, bylo co vypravet (Krtek byl na pohrbu v Queenslandu a posleze s Dawem strilel klokany v New South Walles, protoze pro tamejsi farmare jsou skodna a dokonce plati lovcum za jejich likvidaci), navic adrenalin z bleskurychleho rozhodnuti mi vyprchaval z krve jen pomalu.
Zacaly jsme stopovat jen kousek za letistni halou a pomerne rychle jsme se dostaly ven z mesta smerem na jih a poloostrov Coromandel, kde jsem si domluvila dalsi wooffing. Puvodne to byla jen zaloha, cekala jsem, jak to s Krtkem pujde, protoze jsem se bala, ze bude chtit jit vlastni cestou, nebo se zase setkat s nekym, koho nebudu moct poznat. Avsak pote, co jsme se pohadaly na letisti kvuli noseni stanu a o tom, ktera z nas se na tu druhou tvari vic podesrane, jsem to byla ja, kdo se rozhodl trhnout.
Hadka necekane vycistila vzduch. Zacaly jsme spolu komunikovat zase celkem normalne a ja domluvila Krtkovi, ze muze jet na wooffing se mnou a zustat par dni. Rozhodl se nejet na Cape Reinga, jak mel puvodne v planu a pripojil se ke me.
Na misto jsme dorazily asi na pet namesicnych stopu, uz je nejsem schopna dat dohromady, jelikoz kvuli nedostatku spanku jsem vytuhavala v aute i v pripadech, ze jsme se vezly jen par minut. Zlo. Pamatuju si, ze prvni nas vezl Asiat, ktery byl v Praze, a jako posledni dve bezva babinky, ktere s nami zvedave cekaly, kdo ze nas to z farmy prijede vyzvednout. Prijela Deb, prava ruka Roba Hilla, se kterym jsem byla domluvena.
Farma Hillbrook lezi primo u oceanu na samote mezi mestecky 'Whangamata' a 'Onemana'. Je z ni nadherny vyhled na more a okolni ostrovy. Kdyz jsme poprve obchazely hlavni dum a kochaly se, malem jsme neverily. Typicka zelena krajina, kravy pasouci se v kopcich, ocean rozlity az k obzoru a splouchani priboje hluboko pod nami. Az vysvitne slunicko, bude to pecka.
Brzy jsme se vsak vratily do reality. Jeste jsme se ani nerozkoukaly a Deb uz nam vrazela do ruky hadr a ze budeme myt auto... Bylo to tvrde vystrizliveni a my se s Krtkem baly, ze jsme se dostaly k nejakym otrokarum. Namitly jsme, ze bychom si rady vybalily a alespon se prevlekly, kdyz uz nic jineho.
Deb vypadala zaskocene, ale odvezla nas k nasemu domku. Woofferi jsou umisteni zvlast asi patnact minut chuze od hlavniho domu v prostorne chate s tremi loznicemi, obyvakem, terasou a tez luxusnim vyhledem.
Udrzba auta byla odlozena, protoze Deb nenasla klicky, a tak nas mistni celedin Craig (nejdriv jsem myslela, ze se jmenuje Ray, pozdeji Crag a teprve pote chytla Craiga, uz jsem zapomnela, jaky zazrak je kiwacka anglictina) na golfovem voziku, ktery tu pouzivaji jako priblizovadlo odvezl na misto, kde bylo nasim ukolem sbirat sisky.
Podezrivavy Krtek samozrejme zacal z Craiga tahat informace o woofferskych podminkach a Robovi vubec. Kdybychom nebyly pet kilometru od hlavniho tahu, myslim, ze se sebral a zdrhl, ackoliv Craig rikal, ze woofferi to tu miluji a vraci se sem. Me prvotni zazitek taky zaskocil, ale rikala jsem, ze musi jit jen o nevyreny zazitek. Nemuzu mit prece tak spatny odhad na lidi. Rob, se kterym se domlouvam na wooffingu vicemene od brezna, prece nemuze byt lidojed a otrokar!
Uprostred siskoveho zapalu prijel Rob, strasne se omlouval, ze nas nemohl vyzvednout, ale byl pry nekde pracovne helikopterou (ano, ma vlastni malickou helikopteru, ktera zaparkovana v garazi vypada jako modylek na hrani). Nalozil me na ctyrkolku a chudaka Krtka nechal na siskach.
Pote, co jsem zjistila, v cem zhruba bude spocivat moje cinnost a seznamila se s Japonkou Saki, ktera zitra odjizdi a kterou vlastne stridam, opadly ze me veskere pochybnosti. Bude to dobry tyden.
Pozdeji jsem vyzvedla Krtka z sisek (nasla jsem ho, jak zarezava, coz jsem samozrejme zavidela) a vyrazily jsme do domku za Saki. Ukazala nam, co kde najdeme a ackoliv byla velka sympatacka (surfarka, jedenacty mesic w+h), tesila jsem se, az zitra odjede do Taranaki a ja zdedim jeji apartma s vyhledem na more. Ne, ze by moje loznice byla spatna, ale jeji byla proste jeste o level vys.
Odpoledne jsme jeste myly Robova land rovera a vecer totalne vytuhly. Na veceri v hlavnim dome s Robem a Saki jsme to vsak stihly.
Byla jsem rada, ze je tenhle dlouhy den za mnou. Usinala jsem vdecna za to, ze tu muzu byt, za to, ze jsme se s klikou vymotaly z Aucklandu, za rozhodnuti, ktere nebylo snadne udelat a nemohla se dockat, co prinesou dalsi dny.
Žádné komentáře:
Okomentovat