Na kopec je cesta jako zadna ze sta, vroubena je palmama (Carmen)

Bohol se pry da stihnout za jeden den a asi je to pravda, ale my jako obvykle stravili na miste, kde turisti zustanou dve hodiny, dva dny.

Carmen je nudle v dzungli palem, ktera se tahne podel silnice a jak uz jsem psala, neni tam nic moc k videni krome katedraly, ktera je ponicena zemetresenim (z rozmlacenyho kostela...). Filipinci z nas ale jako obvykle maji halo a nas hrozne bavi chodit na mista, kam by beloch nevkrocil.

Videt Chocolate Hills je povinnost kazdeho navstevnika Boholu. Na padesati ctverecnich kilometrech je rozeseto udajne 1260 kopcu vysokych v prumeru 30 - 60 metru. Jsou porostle travou, ktera v obdobi sucha kvuli nedostatku vody zhnedne. Odtud nazev inspirovany cokoladou.

Wikitravel tentokrat kecala, kopce se nachazely mnohem bliz, nez jsme si mysleli, takze jsme preplatili tricyklare, ale nebyla to nijak horentni suma a aspon dostane doma od zeny pochvalu, ze prinesl par susni navic. Wiki lhala i o ture. Docetli jsme se, ze v okoli Chocolate Hills je mozne podnikat tracky, ale zadnych jsme se nedopatrali. Slo jen o misto s vyhlidkou zpoplatnene 50 peso.

Zpet do Carmen jsme dosli pesky a dosytosti si uzili filipinskych panoramat. Minuli jsme vesnici 'La Paz'. Nedaleko je take 'Sevilla'.

Posledni dny nas pronasleduje uprsene pocasi, obdobi destu potvrdilo svou existenci. Dest jako by dodaval vsemu melancholicky smrnc. Poridila jsem si na trhu epesni destnicek a myslim, ze se jeste bude hodit.

Slasti filipinske hromadne dopravy (Cebu - Tubigon - Carmen)

Ve stredu jsme opustili Cebu a trajektem se vydali na dalsi ostrov - Bohol. V pristavu v Cebu jsme si vykompenzovali naskok z predchoziho letu. Lod mela asi hodinu a pul sekyru. Svoz nas nejdrive odvezl na druhy terminal, aby nas po hodine cekani s hordou Filipincu (alespon nam zahrala dva filipinsti slepci) odvezl zpatky na prvni. Jedlickarna.

Za hodinu uz jsme byli ve meste 'Tubigon', odkud jsme chteli pokracovat rovnou do stredu ostrova - mestecka 'Carmen'. Uz se pripozdivalo a my se od mistniho podvodnicka Dominga dozvedeli, ze dnes uz nejede autobus, ale jen drazsi minivany. Mel kupodivu pravdu.

Nasli jsme tedy prijemny tichy penzion za 600 pesos a dokonce s klimatizaci a pokouseli se marne setrast Dominga, ktery nas sledoval az do penzionu. Myslel si, ze nam vnuti svoje sluzby. Naivka.

Popovidali jsme si s majitelem, jimz byl asi sedesatilety American, ktery se ozenil s Filipinkou. Vypravel nam, jak byl Tubigon v roce 2013 ponicen zemetreseni a jak tezce daval dohromady svou zivnost. V jeho rodokmenu figurovalo asi deset narodnosti a dostali jsme par tipu, kam na Boholu vyrazit.

Nasledujici den jsme rano chytili autobus pro mistni (neco jako treti trida v Thajsku) a za 50 pesos vyrazili do Carmen. Byla to opet jedna z tech zazitkovych cest, kdy nevite, koho v autobuse pozorovat driv a na kterou stranu koukat.

Carmen jsme hodlali vyuzit jako vychozi bod k boholske klasice - 'Chocolate Hills', ackoliv ve vesnici samotne davaly lisky dobrou noc a krome nekolika solidnich pekaren nemela moc co nabidnout. Odmitli jsme ubytovani za 700/noc a take luxusnu pokoj s vanou za 1800 a vzali za vdek nedostavenym drevenym apartmanem s ekl koupelnou s nalejvakem za 400/noc. A to po nas jeste chteli 500/noc, nastesti se nam povedlo trochu ukecat cenu diky tomu, ze jsme chteli zustat dve noci. Takze sice zadny luxus, ale komnata je to celkem utulna. Navic mame perfektni vyhled do filipinske zelene a strezi nas ctyrclenna rodinka krasnych strakatych vorisku.

Kohouti kam se podivas

Kouhouti zapasy sice nejsou moc humanni zabavou, ovsem na Filipinach leti. Kouhouta, ktery boji na zivot a na smrt podlehne, Filipinci snedi. Dokonce tu existuje televizni kanal, ktery tyto kuri souboje vysila nonstop (tim nonstop si nejsem jista). 

Kohouty si jejich majitele hyckaji. Prodejny se specialnimi slepicimi krmivy jsou stejne caste jako prodejny s ryzi a na vyber je nespocet druhu. Kohouti jsou domacimi mazlicky. Jeste jsme nepotkali pana se psem na motorce, ovsem pana s kohoutem ci kohouty na motorce uz mockrat. Kohouti si vzdy poslusne hoveli pod panovym 'kridlem', ani nekvokli a vypadali naramne spokojene. Asi jeste netusili, ze za chvili je ceka boj na zivot a na smrt.

Na zadnou bojovou arenu jsme zatim nenarazili (rada bych, pry je to velice zajimava, i kdyz trochu drsnejsi podivana), ovsem tolik kohoutu pohromade jsem nevidela za cely zivot. Uz nikdy nebudu remcat, ze sousedovic kokrhac se vyjadruje hlasiteji, nez bych si predstavovala.

PS: Mym pranim je vyfotit Filipince s kohoutem s kohoutem, ale zatim bez uspechu :(

Tricykle Mania vol.2

V Cebu jsme zadne tricykly nepotkali, zato v Oslob ano. A uplne jine nez v PP. Maji sedacku i vzadu, takze uvezou vic lidi.

Permanentni rano (Cebu - Oslob)

Z Cebu jsme se busem bez klimatizace a skel v oknech premistili na jih do mestecka Oslob, kde jsme zustali tri noci. Adam zarezervoval pres booking.com bambusovou chatku, ktera nas kazdeho vysla zhruba na sto korun za noc. Nachazela se sice asi dva kilometry od mesta, ale nevadilo. Chodili jsme pesky, nebo si vzali tricykla, jenz vychazel 8 pesos/osobu, takze i my jsme nechavali dysko na 10. Jednou jsme jeli dokonce zadarmo. Tricyklar na nas maval, ze je plny, ale jiny Filipinec ho mohutnym pokrikovanim donutil zastavit  a vzit nas zadarmo, takze jsem poprve jela za ridicem na damskem sedle.

Mestecko jsme si rychle oblibili. Vyzkouseli jsme nekolik hrncoven, kterym jsme prirazovali vlastni jmena: 'U Zloutenkare', 'U Pani s velkym brichem', kde jsme posleze zacali automaticky dostavat kazdy svoji ryzi. Zachutnaly mi predevsim masove koule, zatimco Adam ujizdel na jatrech.

V Oslob se take nachazel velky kamenny kostel stredomorskeho strihu. Na Filipiny nezvykle panorama.

Vysplhali jsme take kousek nahoru do kopcu a kochali se skvelym vyhledem na mesto. Ackoliv bylo odpoledne, az k nam dolehalo neutichajici kohouti kokrhani. Jako by bylo porad rano. Kdo nema kohouta, je out. 

Do Oslob jsme vsak prijeli z jineho duvodu. Da se tu potapet se zraloky obrovskymi neboli velrybimi. Ve finale to vsak byl spis podvod na turisty. Cekali jsme, ze pojedeme poradny kus na more, kde budeme nekolik hodin zraloky hledat, ale oni byli zatim v 'ohradce' ani ne dve ste metru od brehu. Velrybi zraloci zerou jenom plankton, ovsem mistni je prikrmuji a oni tedy zustavaji u brehu jako v ZOO. Nechavaji se krmit a okukovat od turistu, kterych na zraloky jezdi pozehnane. Lodky (kazda cca sest az osm lidi) popojizdeji ve fronte kolem ohraniceneho prostoru. Filipinsti lodivodi zustavaji na lodi a turisti snorchluji. Legrace za 1200 pesos, z cehoz 1000 pry jde vlade.

My meli jeste stesti. Ctyri lodky nam prisly moc, ovsem pozdeji jsme se od jedne Filipinky dozvedeli, ze pozdeji dopoledne jich muze byt i ctyricet. Silenstvi. Navic Filipinci od nas z lodi nebyli zadni plavci, drzeli se u lodi a my meli s Adamem a Polkou Kingou zraloky pro sebe.

I tak bylo snorlchlovani s nimi zazitkem. Velrybi zraloci obvykle dosahuji velikosti osmi metru, v mimoradnych pripadech vsak az osmnacti. Nas nejvetsi mel tak sest, mozna i tech osm. Fakt nevim. Ale nez jsem doplavala od spicky ocasu k hlave, chvilku to trvalo. Plavat kolem nej v doprovodu placatych zlutomodrych ryb a pozorovat jeho tlamu, ktera by me snadno spolkla, a zabry, ktere vypadaji jako o tri cisla vetsi trikot, bylo trochu strasidelne. Stejne jako kdyz se nehnute vznasite ve vode, kochate se a najednou pod vami vystreli tmave zihane torpedo a zralok vas pijanko podeplave a mine o pat desitek centimetru. Meli jsme zakaz priblizovat se na mene nez ctyri metry, coz jsme ovsem porusovali a zraloci taky. Absolutne jsme je nezajimali.

Zazitek dobry, ale ze by se mi z toho roztrasla kolena... Uz jsem asi vazne prezrana.

Nasledne jsme i s Kingou vyrazili k 'Tumalog Waterfalls'. Odpalkovali jsme motorkare, co se nas snazili natahnout (chteli 150 pesos, ackoliv cesta mela hodnotu max 30) a chytli si jeepney za klasickych 8 pesos k odbocce na vodopad, ktera se nachazela kousek pred mestem.

Odtud vedl prikry stoupak az k vodopadu. Rozhodli jsme se projit a usetrit par kacek. Kousek od odbocky nam typek nabizel svezeni k brane vodopadu za 20 pesos. Od brany pak dalsich 20. Odolali jsme a uplne propoceni vyslap dokoncili. Odmenou nam byla skvela panoramata a nacurenost motorkaru.

Za vstup k vodopadu jsme zaplatili dalsich 20 pesos (uz to ani nekomentuju, Filipinci proste rejzuji, kde se da). Byl trochu vyschly, ale celkem pusobivy. Mechove porosty, opar z vodnich par, duha a nezvykle studene jezirko skvele na osvezeni.

Obrazky z Cebu (Cebu)

Cebu rozhodne neni malebne tyrolske mestecko s muskaty v oknech. Vlastne si nedokazu predstavit vetsi protiklad. Cebu vladnou rvouci auta a smog a kolem vas projede asi sto motorek za minutu (nejsem si jista, do jake miry je to hyperbola). Nektere betonove baraky jsou tak zubozene, ze kolemjdouci varuji cedule pred padajicimi predmety. A vsude jsou lidi. Nekteri jen poposedavaji v hlouccich pred svymi domy, jini nabizeji zbozi v poulicnich stancich, nebo makaji v sevcovskych dilnach, ktere jsou primo na ulici. Je to obri mumraj a my v nem pusobime jak pest na oko. Lide se otaceji a ziraji, obcas nekdo rekne 'hello'.

...

Prejezdy a prelety (El Nido - Puerto Princesa - Cebu)

El Nido jsme opustili vcera v klasickem velkem autobuse, ktery mel misto zadniho skla bakelit pridelany nekolikacentimetrovou vrstvou lepenky. Na silnicich tu jezdi nejruznejsi stare vehikly, novejsi typy aut jsou rozhodne v mensine. Netroufame si vsak na stopa, protoze hustota dopravy nam prijde velice slaba. Na delsi streky jezdi jen autobusy a minivany, osobni auta se takrka nedaji zahlednout. Trvalo by nam veky se presunout, ackoliv po pobrezni palawanske 'highway' by to byl rozhodne nezapomenutelny zazitek.

Na trase PP - El Nido, dlouhe 227 kilometru, najdete jen dve vetsi mesta - 'Tay-Tay' a 'Roxas'. Mezi nimi se rozkladaji jen nekonecne dalavy ryzovych a jinych poli, palmovych plantazi a dzungle. Obcas minete k silnici nalepenou ves o nekolika chalupach a z krajiny casto vykujuji bambusove chyse, ale prelidnenost Filipin tu moc znat neni. Spis se divite, jak muzou lide zit uprostred niceho. Na silnici se stridaji asfalt, panely evokujici ceskou D1 a hlina.

V cervnu na Filipinach zacina obdobi destu a s nim i sezona tajfunu. Na ceste mezi El Nidem a PP nas dest potkal mnohokrat. Skrz plactive sklo autobusu jsem pozorovala, jak zelenou chvilemi prebiji hneda. Prudky tropicky lijak vytvoril rybniky, kde jen to slo. Louze kalne vody zalevaly dvorky bambusovych chatrci a u nekterych z nich sahaly az do sednice. Krajina se promenila v ponury apokalypticky vodni svet. Staveni se zdala jeste ubozejsi a chudsi. Zivot se vsak nezastavil. Kluci neunavne hrali basketbal za nejvetsiho slejvaku a nezdalo se, ze by jim nejak zvlast vadil dest, ani fakt, ze jejich placek se promenil v jezero.

Prelet s 'Cebu Pacific Airlines' z PP do Cebu byl proti tomu nuda, ackoliv do cilove destinace jsme dorazili o ctyricet minut drive, nez bylo naplanovano, coz se mi jeste nestalo.