Rikala jsem si, ze mam pred sebou dnes kus prace, ale na stopovacim miste, kam me hodil manazer z Copperbeech, Holandan Ives, jsem zjistila, ze z Blenheimu je to Christchurch slabych 311 kilometru.
Po chvilce me nabrali dva Japonci, kterym zbyval posledni den jejich novozelandske tiki tour. Moc toho nenamluvili, ale to mi nevadilo. Byl totiz idealni cestovni den, azurova obloha se tahla, kam oko dohledlo a slunce, stejne jako vcera, dokazovalo, ze porad jeste existuje.
Jet. Neni nic lepsiho na cestovani. Jet, koukat do krajiny a pozorovat, jak cesta ubiha, jak se promenuje. Vzdycky mam pocit, ze chci jen jet a nikdy se nezastavit. Silnice se na leve strane obcas primkla tesne k oceanu a na prave ubihaly jednou zlutocervenozelene podzimni vinice, podruhe panoramata s cerstve zasnezenymi vrcholky, ale nejcasteji samozrejme pastviny, kvuli kterym se Zelandu pravem rika vecne zeleny ostrov a obcas i vsechno dohromady.
Prvni, kdo me v Christchurch privital, byl kazatel na Cathedral Square. Zrovna mluvil o Adamovi a jablku a o tom, jak my neverici shorime v pekle. Welcome in Christchurch!
Prochazela jsem se centrem a cim dal tim vic ve me narustal dobry pocit z toho, ze jsem zase ve meste. Zasekla jsem se u poulicniho muzikanta na wifine a najednou koho nevidim! Adrian a Sascha z Rotten Apple. Nez jsme si stihli poradne povypravet, padla mi do oka dalsi znama tvar! Lenka, byvala Petrova spolubydlici z Opawy, kterou jsem poznala na navsteve pred mesicem. Uz davno vim, ze svet je maly, ale ze tak maly?
Lenka mela zrovna cestu do baraku na Opawe, ktery se ted na mesic stane mym domovem. Petr uz byl doma a zanedlouho se objevil i Jirka, ktery bude mym spolubydlicim a ktereho uz take znam. Dalsimi obyvateli domu jsou Indove Radz, Lukish a jeste treti, se kterym jsem zatim nemela tu cest. Jediny dalsi, kdo krome ceskych kluku zustal, je Australan Andrew.
Zitra me ceka job hunting, takze mi drzte palce.
Žádné komentáře:
Okomentovat