29.4.: Zas do prulomu (den 30.)

Spali jsme dlouho a vydatne, protoze pokazde, kdyz zazvonil budik, zacalo prset. Kolem poledne jsme ukuchtili posledni spolecny obed, opulentni bramborovou omeletu, povymenovali hudbu a vyrazili do Picktonu, pricemz jsme po ceste nabrali stoparku Lenu.

Charlotte s Mattem vcera zjistili, ze prace v Nelsonu neni, takze se presouvaji na sever, kde by se jeste nejakou dobu melo sklizet kiwi.

Pri louceni jsem malem nevydrzela a propukla v nezrizeny plac, tahle francouzsko-nemecka dvojice mi bude moc chybet a navic uz jsem s nimi odvykla samotarskemu zivotu. Sice jsem na ne obcas remcala, ale uz jsem holt takovy protiva. Jsme domluveni, ze jednou se rozhodne vsichni sejdeme v Parizi na predstaveni Rocky Horror Picture Show.

Jak napsal Jack Kerouac: "Zas se na chodniku nakupila hromada nasich zbedovanych zavazadel. Pred nami byl jeste vetsi dil putovani, ale co, cesta je zivot."

Z Pictonu do Blenheim je to jen lehce pres dvacet kikometru, takze presun byl rychly a to navzdory tomu, ze zacalo opet chcat. Muj ridic James mi sdelil, ze pocasi je na tuto rocni dobu neobvykle spatne.

Copperbeech je klasicky pracovni hostel nadupany Nemci a napisy se zakazy a narizenimi. Od manazeru jsem se dozvedela, ze s praci v Blenheim je to momentalne na pytel, coz mi pomohlo v rozhodovani. Ozval se mi totiz Petr, ze maji v Opawe prece jen volno. Takze opet zmena planu a pozitri rano vyrazim smer Christchurch. Doslo mi, ze pracovni hostel je opravdu krok zpet. To uz tady bylo. Verim ve svetle zitrky. A kdyby se nahodou zitrky pos*aly, zustavaji jeste porad pozitrky.