Dnesni den se nevyvyjel nejlepe, objevil se u me zachvat ponorky, ovsem zakonceni nemelo chybu.
Rano byla kosa jak z nosa a na horskych vrcholcich naproti zalivu Te Waewae se objevil snih. Mraky odtahly a objevilo se slunce. Idealni den sbalit saky paky a presunout se nekam dal. Ovsem Matt s Charlotte odmitali vstavat a zustavali zalezli v aute, coz me zprudilo, takze jsem natruc predbehla Charlotte ve sprse u Marka v karavanu, ackoliv jsem o ni nijak zvlast nestala a vedela, ze Charlotte naproti tomu od vcerejska netouzi po nicem jinem. Voda temer nestacila ani pro me, takze na Charlotte se nedostalo.
Kemp jsme opustili az v pul 12 a jeste jsme museli do Orepuki vratit Markovi klice od karavanu. Vedela jsem, ze to bude na dlouhe lokte a ze Matt se zase bude chtit vykecavat. Ja taky nerada vstavam a rada se vykecavam, ale tohle uz me nacurilo. "Nikdy nepretahuj navstevu".
Takze jsme hodinu stravili v Gyros Garage a cele odpoledne v kavarne Last Lights v Tuatepere, kde si Matt s Charlotte diky Markove tipu dali sprchu, pak zjistili, ze na wifine se da stahovat a ze Charlotte musi dovyplnit neco k prihlaskam na skolu, proste OMG! Dokonale zabity slunecny den. Dala jsem si alespon velmi chutny, drahy, jehneci steik, takze jsem po zbytek dne sice byla nacurena, ale alespon spokojene prezrana a nacurena.
Na sklonku dne jsme se prosli Tuatapere a okolim kolem reky Waiau a vecer se rozhodli stihnout jeste Clifdonske jeskyne, jeden z mala jeskynnich komplexu v Southlandu. V tomhle pripade nevadilo, ze prohlidku zacneme tesne pred setmenim.
Mapa a popisky byly trochu zmatene a doporuceni rikalo, ze je treba mit ne jeden, ale dva zdroje svetla na osobu, coz nam pripadalo prehnane. Celovka pro kazdeho musi stacit.
Po chvili se z krovi vynorili dva Nemci. Dali jsme se s nimi do reci. V jeskynich si svitili pouze telefony a hned zkraje nemohli najit cestu, takze se museli vratit s neporizenou. Pridali se k nam a spolecne jsme se vydali vstric speleologickemu dobrodruzstvi. Vchod vypadal nenapadne a nic moc nesliboval, ovsem samotne jeskyne prekvapili svou rozlehlosti. Drzeli jsme se stezky, ktera byla vyznacena pomoci fosforeskujicich sipek. Zprvu siroka a predvidatelna chodba se postupne promenila v jeskynni labyrint ne nepodobny tomu Minotaurovu. Nakup novych baterii do celovky uz mi nepripadal zbytecny. Protahovali jsme se miniaturnimi prulezy, nekde bylo potreba se temer plazit, jinde skrcit a sbalit do klubicka a ve strehu nas drzely mokre useky, kde kameny klouzaly jak namydlene. Sestupovali jsme hloubeji a hloubeji do nitra jeskyni, do stredu Zeme, a cas od casu se zastavili, zhasli svitilny a pozorovali svetelkujici gloworms. Pozdeji se ztratily i ty a my jen cekali, kdy narazime na trpasliky. Bylo celkem desive nechat poutect celou skupinu, vypnout celovku a zustat sama v cernocerne temnote... "Ted vam ukazu, jak vypada takova absolutni tma" nikdy nebylo pravdivejsi. Pri putovani vapencovym bludistem jsme museli prekonat hluboke jezirko (priblizne 10x5 metru, neslo prebrodit, museli jsme prolezt pritisknuti k mokre stene a davat pozor, abychom nezahuceli do hlubiny), lezli jsme po zebricich (jeden z nich vedl uzouckou prurvou, jeste stesti, ze se mi povedlo zkrotit milana), slyseli jsme ponornou reku, prohlizeli si miniaturni krapniky... Nasli jsme nescetne mist, kde z hlavni cesty uhybala dalsi klikata vetev, takze kdyby si clovek nedaval pozor a pustil Ariadninu nit, mohlo se stat, ze uz by se nevymotal. Specialni speleologicka prohlidka v Chynovskych jeskynich byla ve srovnani s touhle exkurzi jen lehka rozcvicka.
Po dvou hodinach jsme vylezli "na svetlo" jasne noci dorustajiciho mesice. Nad nami se rozprostirala jizni obloha a na ni tisice zarivych nebeskych gloworms. Unaveni, zablaceni, ale nadseni a rozechveli z podzemniho dobrodruzstvi jsme se vratili do taboriste u Clifdenskeho mostu, kde jsme podruhe prenocovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat