Rano nas samozrejme probudily zvuky staveniste. Chlapi zacali chodit k Verce pro cement a pri obrusovani dlazdicek se nezarezavalo uplne nejlepe.
Taman Negara je nejvetsi narodni park na Malajskem poloostrove, v destnem pralese tu muzete potkat udajne 40 000 druhu hmyzu, ale napriklad take slony. To byste ale museli zalezt hloubeji do dzungle, idealne si zaplatit vylet s pruvodcem a nocnim prespanim, ktere se nechaji sehnat asi od 230 ringittu.
My podnikly jen mensi jednodenni vylet a to jsme jeste horko tezko ukecavaly pana v infocentru, abysme si u nej nechaly batohy. Nechapu, proc maji infocentra celeho sveta tenhle problem.
I nase nekolikakilometrova prochazka dzungli stala za to. Zejmena kdyz jsme se za 5 ringittu vyhouply na vratke provazove mosty 'Canopy Walk' vysoko v korunach stromu. Slabsi povahy (Veru) prekonavaly zavrat, vyskari (ja s Nellou) spokojene koukali do zelenych hlubin pod sebou a vachrlate lavky jeste vic rozhoupavali.
Po Canopy Walk jsme si jeste vyslaply na 344 m.n.m. vysoky 'Teresik Hill'. Vyhled na dzungli nezklamal, ovsem musely jsme prekonat snad tisic schodu. Zahul. V zivote jsem nebyla tak propocena, mela jsem durch i kratasy. Na ceste dolu, kde jsme misto schodu musely misty slanovat, jsme potkaly holandsky par, ktery se vracel zpet s tim, ze cesta dal nevede. Nella je s pomoci navigace presvedcila, ze cesta tam byt musi a posleze jsme je zkusene provedly dzungli az na konec.
Prales byl uzasny. Nikdy jsem neslysela tolik divnych zvuku a take jsem pochopila, proc se filmovi hrdinove prosekavaji v dzungli macetou. Nadchly me zejmena obri 'raketove' stromy.
Po vylete jsme si daly punkacskou sprchu na tureckych zachodcich a hezky vonave se preplavily zpet na druhy breh do Kuala Tahan.
Na jidlo jsme zasly do osvedcene hospody na rohu a ve finale si objednaly dohromady ctyri chody. Nadchla zejmena jednoducha ryze s malymi susenymi rybkami, ktere jsem byla dokonce schopna pozrit! Nekde mezi tretim a ctvrtym chodem Nella najednou zakricela: Heather! A opravdu. Kousek od nas si to stradovala nase znama Kanadanka z retreatu jeste s Nemkou Valerii, kterou sebrala po ceste. Ooo, Heather :)
Pokecaly jsme (Heather miri za par dni na Bali, kde chce stravit mesic, a pak se vraci do Thajska na kurz detske jogy, po nem miri na skok do Kanady, kde chce ziskat narazovou praci na rodeu v Calgary a cestovat dal), ale my bohuzel musely vyrazit na dalsi cestu. Ooo, Heather :(
Rychle nam zastavili dva nemluvni Malajci, kteri mirili do Jerantutu. Ve meste jsme zastavili a jestli pry nevadi, ze maji sraz se znamym. V pohode.
Z kamarada se vyklubal ucitel anglictiny, takze jsme prijaly pozvani na veceri (kure na grilu s hranolkami bylo vynikajici) a vesele konverzovaly. Zase jsme byly tri belosky v hospode, kde se nevyskytoval jediny beloch, natozpak nejaka zenska. Ucitel byl dva roky zenaty (chot mu vybrali rodice) a mel maleho syna. Naprosto nas dostal fakt, ze na svatbe hostil 1300 lidi. Pry je to v Malajsii uplne normalni cislo. Wtf.
Nasi soferi nas vyhodili na konci Jerantutu. Tma, opustena zastavka a nikde zadny plac na taboreni. Sly jsme s Veru na obhlidku okoli, ale ze skolniho arealu (hlidaci neumeli anglicky) i ze zahadneho vojenskeho objektu (mily vojin na strazi nam chtel pomoct, ale nesmel), jsme se vratily s neporizenou.
Pomalu jsme se pripravovaly na velice neprijemne kempovani, kdyz jsme zahledly, jak k domu kousek od nas zajizdi auto a vyrazily na dalsi vyzvedy. Uz predtim jsem si totiz vsimla opustene zradelny s pristreskem, kam bychom se krasne poskladaly, jen nam bylo blbe se tam rozlozit bez dovoleni.
Souhlas ke kempovani pod striskou hospody jsme dostaly od mladeho kluka a to prekvapive rychle. Za par minut byl vsak zpet a ze se jeste mame zeptat jeho otce.
Baly jsme se, ze dostaneme kosem, ale zhruba padesatilety muz v muslimskem rouchu s cepickou nas odvedl na dvorek a ukazal nam, ze muzeme spat ve venkovnim altanu. Vdecne jsme podekovaly a zacaly si organizovat nocleh.
Muz se po chvili objevil znovu, tentokrat i se svou zenou, a nabidl nam nocleh v dome. Nejdriv jsme zdvorile odmitaly, s altanem jsme byly vazne spokojene, ale zvedavost nam samozrejme nedala.
Jestlize jsme nechapaly, kde jsme se to zase octly pred par hodinami, kdyz jsme vecerely s Malajci, ted uz jsme netusily vubec.
Ahmed Tamazi se svou zenou Nomou nas zavedli do mistnosti, ktera zjevne slouzila jako obyvak a ze si muzeme ustlat tady. Nabidli nam kavu, nekolik druhu slaneho pecive (Noma ho vyrabela sama a bylo naprosto vynikajici) a pozdeji jsme musely prijmout i burgery. Strasne jsme se ten vecer prezraly.
Pozdeji se pridal i syn One. Bavili jsme se opet hodne o nabozenstvi a my se dozvedely spoustu novych faktu. Ahmed s Nomou napriklad absolvovali pout do Mekky. Zprostredkovava ji agentura a jednoho Malajce vyjde asi na 10 000 ringittu, pricemz polovinu nakladu hradi malajska vlada. Na cekaci listine je vsak milion Malajcu, Ahmed se svou zenou cekali deset let. Zena narozdil od muze nemuze putovat sama, musi ji vzdy doprovazet muz.
Proste neuveritelna vec. Jen dum byl v tristnim stavu. Mely jsme podezreni, ze se tam neuklizelo od kolonizace. V nasi 'loznici' byl obri regal plny sklenic, plechovek a dalsich suvenyru z cesty zivotem plny nanosu prachu. V koupelne s korytkem a naberakem i na zachode ve stejnem stylu byly nanosy spiny a stolete pavuciny, ale i presto jsme za tuhle zkusenost byly neskutecne vdecne a predstavovaly si, jestli by se neco podobneho stalo v Cechach. Proste: 'Dobry den, nemate sklenici vody? Ja mam takovy hlad, ze bych u vas i prespal.'
Žádné komentáře:
Okomentovat