Jako obvykle jsem absolutne netusila, do ceho jdu. Kdyz mi na prijimacim pohovoru pan vypravel, ze nejlepsi je nic neocekavat a brat to krok po kroku, dost se mi ulevilo. Presne to jsem mela v planu. Jako obvykle.
V 'Suan Mokkh International Dharma Hermitage' se sesla pestra mezinarodni smeska. Spojene staty, Kanada, Nemecko, Holandsko, Rusko, Spanelsko a dalsi a samozrejme silne ceske zastoupeni.
Pro nektere slo jen o dalsi zazitek pri jejich asijske ceste, jini doufali, ze se v jejich zivote neco zmeni a dalsi prileteli tisice kilometru jen kvuli tehle zkusenosti. Jako napriklad Jindriska, ktera za zdi Suan Mokkh utekla pred workoholismem prazske it firmy a stejne jako ja prosla sobeslavskym gymplem, takze neunikla moji pozornosti, ackoliv jsem ji nejdriv vubec nepoznala. Svet je proste maly.
Nikdy predtim jsem nemeditovala, ani necvicila jogu a nijak zvlast me to nezajimalo. Do tehle akce jsem se nezapojila proto, ze bych cekala nejakou duchovni a moralni obrodu ci osviceni, ale slo o dalsi novou zkusenost, o vyzvu, jestli to zvladnu.
Rozvrh v nasem letnim tabore, ci skole v prirode byl celkem prisny. Zadna elektronicka zarizeni, vege jidlo dvakrat denne, setrvavani v mlceni po celou dobu pobytu a zadne lezeni pres den s vyjimkou vasi cely. Nejdulezitejsi udalosti dne oznamoval zvon (vyrobeny ze stare delostrelecke bomby), takze jste nepotrebovaly hodiny. Pripomelo mi to pohled od Lenoura: 'Vy v Evrope mate hodiny, ale my v klastere mame cas'.
Po budicku ve ctyri rano nasledovalo ranni cteni (vzdy jeden z ucastniku predcital neco tematickeho), prvni sedici meditace a joga. Po joze jsme si vyslechli jednoho z mnichu pri 'dhamma talk' a jeste jednou si zameditovali a v osm rano se s krucicimi brichy konecne vydali na snidani (ryzova kase, ktera se dochucovala cerstvymi bylinkami - tzv. listim a ja si do ni pozdeji davala i banan a kukurici, aby byla nejaka zmena). Po snidani nasledovali 'chores' (kdo nepredcvicoval jogu, nebo nepredcital, musel se zapojit do spolecnych uklidu, samozrejme jsme mazane zabrali nejake zametani a obloukem se vyhnuli uklizeni hajzlu ci jidelny). Od deseti hodin nasledovala meditacni nalejvarna (dhamma talk, vyslechli jsme si tri prdele teorii o tom, jak spravne meditovat a to od mnicha z reprodukovane nahravky, kde se ozyvali kokrhajici kohouti a dalsi bizarni zvuky) a dalsi sedici meditovani. Pak chodici meditovani, kdy se cely areal promenil v pusobiste walking dead, dalsi meditace vsede a ve 12:30 obed (pokud se servirovala zluta omacka, bylo vse v poradku, v opacnem pripade stal obed za zlamanou gresli), siesta, dalsi nalejvarna, dalsi sedici a chodici meditace, pulhodina melodickeho predrikavani budhovych textu s mnichem, ktery se rad poslouchal a dalsi 'loving kindness meditation' s mnichem, ktery byl puvodem Rus (zalibila se nam historka, ze jde o byvaleho mafiana, ci agenta KGB) a vypravel nam o 'metha'. V sest jsme se sesli v jidelne na veceri, slo vsak v lepsim pripade o horkou cokoladu, v horsim o caj ci sojove mleko. Pote nasledovalo osobni volno, kdy jsme se chodili 'osvezit' do jezirka s horkym pramenem a v pul osme den vrcholil dalsi meditaci vsede, skupinovou chodici meditaci a zaverecnou meditaci vsede. V devet prisel cas jit na kute a pul desate se zhasinalo.
Oblibila jsem si rana (asi proto, ze to nebylo rano, ale jeste noc) a take vecery. Jinak se dny priserne tahly, takze volne chvilky jsem prospala. Sekat latinu a dusledne dodrzovat rozvrh jsem vydrzela tri dny. Nasledovala jsem svuj dech, snazila se moc neusinat a nepsala si denik. Byla jsem na dobre ceste a parkrat opravdu meditovala. Samozrejme neni vzdycky snadne nechat vsechny myslenky plavat a soustredit se jen na jediny okamzik, ale pripominalo mi to chvilky, kdy jsem se kochala nekde v prirode a nevnimala nic krome sumeni stromu, priboje ci zpevu ptaku.
Ctvrty den prisla krize a zacala jsem chodit za skolu, protoze mi zacalo pripadat, ze se ucastnim skupinoveho vymyvani mozku. Nejdriv zlehla, ale pak uz jsem na ferovku zatahovala zejmena chodici meditace a postupem casu stale vice veci. Pomery v tabore se zacaly uvolnovat sesteho dne, kdy se ozvalo prvni nesmele septani. I ja zacala mluvit sesty den, kdyz jsme se potkaly s Nellou. V dalsich dnech taborova moralka nadale upadala. Sedmy den uz se bavila dobra polovina a osmy den vydrzeli jen nejzarytejsi sprti. Devaty den prisla normalizace, ale desaty den vecer, to uz vypukla anarchie a Sasha, jedna ze stalych obyvatel, ktera na nas dohlizela, nestihala napominat bavici se hloucky.
Moje zaskolactvi vyvrcholilo devateho dne, kdy jsme si meli vyzkouset zivot opravdovych mnichu. Jedno jidlo denne (mnisi nejedi po dvanacte), absolutni ticho (dokonce zadne povely pri joze, zadne ranni cteni, proste nic). Zprisneni rezimu poskytlo mne, Kanadance Heather a Holandance Charlie vymluvu, abychom opustily klasterni zdi. Vytipovaly jsme unikovou cestu a v momente, kdy se cely tabor naleval horkou cokoladou, jsme uprchly. Za jidlem, pivem, kafem a zmrzlinou, ale hlavne kvuli opojnemu pocitu svobody a tomu, ze nas jeste nedostali, ze jsme se jeste nenechaly docista zblbnout. A navic to byla sranda. Za branou jsme se shodne vysvlekly do tilek (v tabore musi mit zeny i muzi schovana ramena a kolena) a po kratke chuzi nas nabral typek a vezly jsme se na korbe az do vsi. Pozdeji jsme dokonce stopovaly do Chaiy a zase zpatky, proste jen proto, ze jsme mohly. Do tabora jsme se vratily po vecernim caji a opet se vezly na korbe. Vecer jsme si mezi ostatnimi pripadaly vyjimecne a hralo nas utekarske spojenectvi.
Pri zaverecnych recech si vetsina lidi stezovala, jak pro ne bylo tezke vyrovnat se s bydlenim, stravou, umyvarkami a podobne. Ano, cela byla velice stroha. Betonova postel s rohozi, drevenym polstarem a moskytierou, snura na pradlo, par raminek a lampa se svickou, to bylo vse. Obcas se tam zatoulali mravenci, pavouci, hrozilo, ze prijde had, skorpion ci jedovata stonozka, ale s vlastni nafukovackou a polstarkem to byla pohoda. Ja si nestezovala. Deset dni jsem se nemusela starat o jidlo, ani o strechu nad hlavou. Nevadilo mi, ze misto koupelen a sprch mame jen velke betonove nadrze s vodou a musime se koupat v sari, protoze budhismus zahaluje odhalovani byt jen pred ostatnimi zenskymi. Sice me stvalo, ze Sasha zamykala nasi ubytovnu a ze zamestnanci dostavali lepsi jidlo, ale jinak pohoda. S Vercou jsme se shodly, ze to proste byla urcita forma rekreace s full servisem. Jidlo bylo sice ponekud jednotvarne, ale kupodivu jsem nikdy nepocitovala pocit hladu. Proste presne 'only to maintaine this body', jak hlasala 'food reflection', kterou jsme cetli pred kazdym jidlem. Jist jsme totiz zacinali az vsichni najednou po jejim predrikanim. Nasly se osoby, ktere se zivily pouze listim a ovocem (Ruslana s umelyma prsama), pripadne rezignovaly na vsechny doplnky stravy a jedly pouze ryzi. Taky jsem nebyla nadsena z nekterych dezertovych blivajzu, ras a podobne, ale stridala jsem dochucovaci bylinky a vzdycky se naslo neco, co jidlo vysvihlo. Snidanovou ryzovou kasi, nebo ostrou zlutou omacku bych si klidne dala zase. Zajimave take bylo, ze behem par dni se ustalila particka, ktera vzdycky chodila pro jidlo mezi prvnimi a sprti do ni nepatrili.
Libilo se mi zit v prirode, poslouchat volani gekonu a dalsi fascinujici zvuky dzungle. Bylo uzasne cvicit za rozbresku dne jogu a vecer pozorovat hvezdy. Nejsem narocna. Spoustu lidi ano. Z nejruznejsich duvodu odjizdeli behem celeho retreatu. Deset dni vypada jako kratka doba, ale pro nekoho to muze byt hodne.
V Suan Mokkh jsme nakonec stravili jedenact noci a potvrdila se predvidatelna vec - Zebra rozhodne neni spiritualni typ. Avsak oblibila jsem si jogu (tu jsem nezatahovala) a kdyz si vyextrahuju par myslenek, jako by se mi potvrdila moje zivotni filosofie. Jsem vdecna za svuj zivot a za lidi v nem. Hodlam byt nadale slusna, ohleduplna a tolerantni ke vsem zivym tvorum, respektovat jejich viru, nazory a tradice. Budu se nadale snazit zbytecne nehromadit veci a ridit se heslem 'letting go'. Jak rekla Agatha Christie: 'Porad jsem naprosto pevne presvedcena, ze uz jen byt nazivu je uzasne'.
Žádné komentáře:
Okomentovat