Dopravni znaceni

Premistovat se v Australii autem neni zadny med, mnohdy muzete doslova narazit na zvlastni tvory, z nichz klokan je tim naprosto nejbeznejsim. Ve Viktorii je treba davat pozor take na possumy a koaly a v okoli Marla dokonce na zirafy a lyzujici klokany!

Slunecna sobota = plaz!

My s Anjou jsme sly dneska na plaz a vy?

Sice nebylo plazovych tricet, ale zitra ma prijit bourka, takze lepsi to v nejblizsich dnech nebude. Preplavala jsem zatocinu Snow River, vyplasila tri obri pelikany a dostala se k oceanu, kde jsem se courala kolem plaze a uzivala si slunicka. Proste advent jak ma byt.

Medvidci na stromech ♡

Dnes jsme misto prace jeli na vylet. Kdo by si stezoval. Do 'Barnsdale' to bylo neco pres sto kilometru. Zelena, mirne zvlnena krajina, stocene rolady slamy a pastviny plne zlutych lucnich kvetu s kravami typu Milka, mi pripominaly Evropu, jen odlisna flora me vracela do australske reality.

Projizdeli jsme oblibenym turistickym letoviskem 'Lake Entrance'. Dovolenou bych tu travit nechtela. Uzka nudle tahnouci se kolem jezera precpana motely a obchody. Opet se ale nelze divit tomu, proc sem vsichni jezdi. System peti navzajem propojenych primorskych jezer vypada pusobive predevsim z nekolika vyhlidek. Pujcit si clun a prozkoumat clenite pobrezi z vody musi byt parada. Jen se opalovat na clunu, pozorovat delfiny, nebo chytat ryby.

Krome nakupu v Barnsdale a odvezeni Debry na schuzku byl hlavnim dnesnim cilem 'Raymond Island', kde zije pocetna populace koal. Problemem koal ve volne prirode jsou chlamydie, protoze zpusobuji samickam neplodnost. Na Raymondove ostrove ziji jen zdrave kusy, takze ochranci prirody tu soustreduji dalsi zdrave koaly z cele zeme. Na malem ostrove jich zije vic nez tri sta.

Mistni obyvatele maji koaly doslova za barakem. My jich behem nedlouhe prochazky potkali tricet jedna, tedy zhruba celou desetinu zdejsi populace. Jsou desne roztomile, takovi plysovi medvidci visici na stromech, ale vcelku nudne. Valna vetsina z nich ve vetvich prachsproste zarezavala a krome obcasneho drbani ci zrani eukalyptu nevykazovala zadnou aktivitu. Zahledli jsme dokonce samicku s mladetem na zadech a pozdeji take jezuru a samozrejme nekolik nezbytnych klokanu. Perfektni zviratkovy den!

Poznamka: fotky (vcetne vcerejsi goanny) mi tentokrat poskytla Anja, protoze S4 je sice delo, ale zoom Korejci proste odflakli.

Cape Conran vol.2

Vcera prijela dalsi woofferka Nemka Anja. Je ji osmnact, nebo devatenact a prijela do Australie na working holiday viza, takze ji nesnasim. Proste neni fer, ze je nemame.

Pote, co jsem udrena prisla ze zahrady (po staveni siti proti ptakum, vyvezeni dvou kolecek hliny, zametani verandy a cisteni minikompostu dnes prislo na radu rezani vetvi, sbirani vetvicek a vykopavani ministromku, coz mi dohromady zabralo maxinalme dve hodiny, kdy jsem si samozrejme stihla hrat s kocourem, povidat s papouskem a kochat se), jsme znovu vyrazili k mysu Conran, aby se Anja trochu porozhledla po okoli. Za slunecneho pocasi byla panoramata jeste o neco pusobivejsi nez naposledy. U Sailors Grave jsme potkali jestera - metrovou goannu (ze pry mlade), jakasi Francouzka zacala jecet, takze chudak zvire uteklo na strom a moje fotka uz pote nebyla tak dobra.

Dobre bydlo

V Marlu u Andrewa a Debry se wooffuje jedna radost.

Delta Snezne reky

Dnes po zahradkareni jsem podnikla maly cyklovylet okolim Marla a prozkoumala mista, kde se 352 kilometru dlouha 'Snow River', ktera prameni v horach na upati Mount Kosciuszko, vleva do more. Dvoukilometrovy walk z 'French's Narrow Beach' na 'Mots Beach' podel reky nebyl pro kolo uplne idealni, protoze v mistech, kde zrovna nevedl chodnicek, se mi kola borila do pisku. Pozdeji jsem si zopakovala mestecko a take molo s pelikany, ovsem tentokrat bez pelikanu. Vecer me z kola bolela pr*el, uz jsem odvykla.

Asi bych se mela podivat na film 'Muz od Snezne reky'. Kdysi jsem ho videla, ale nepamatuju si ani tuk.

Cape Conran aneb Tasmanovo more z druheho brehu

Pred prijezdem do Marla jsem se malicko obavala, abych nenarazila na novodobe otrokare. Slysela jsem par blbych pribehu. Ted se jen za tu myslenku stydim. Andrew s Debrou jsou totiz presny opak. Pripadam si tu jako na hotelu.

Rano jsem pomahala Debre na zahrade, ale slo o naproste mikroprace. Vytrhala jsem par kvetaku, ktere se nevyvedly a trochu plevele, prihrnula na zahonky mulcovaci kuru a Debra byla nadsena, jak nam to spolecne odsejpa. Vzpominala jsem, jak jsem kdysi v lesni skolce plela ohromne foliaky. Tohle byla opravdu zivacka.

Odpoledne jsme vyrazili s Andrewem na vyjizdku po okoli. Ukazoval mi sva oblibena mista kolem 'Cape Conran' , kam jezdiva fotit. 'Salmons Beach', 'Sailors Grave' a dalsi. Bylo to perfektni. Poprve od prijezdu do Australie jsem byla opravdu u oceanu. Pisek na zdejsich plazich je plny zvlastne pokroucenych musli, ktere jsem zatim nikde nespatrila a cervotocive vrze pod nohama. Skalnate brehy, omyvane buracejicim pribojem, se hemzi kraby. Trochu mi to tu pripomina novozelandske 'Catlins'. Nemuzu se dockat, az bude tepleji (posledni dny byva jen kolem 20°a dokonce pod mrakem) a dojedu se sem vyvalit (Andrew mi vypravel o mrtve velrybe, kterou more vyvrhlo na plaz).

Nove utociste

Rano, tedy pred polednem, nas Glenda s Peterem vyvezli pres Merimbulu do Pambuly a my se dostaly na Princess Hwy, ktera obtaci pekny kus Australie a me dovede do Marla na wooffing a Krtka do Bairnsdale, kde ma sraz s Davem.

Prvnim dnesnim soferem se stal nemluvny pan jedouci do 'Edenu' a jak jsme zjistili, tohle mestecko u more byl eden i ve skutecnosti. Nas nemluvny ridic (bydlival v Sydney, ale na duchod si poridil dum v edenu/Edenu) nas nevyhodil na hlavnim tahu, ale provezl nas a la Trujillo celym mesteckem a ukazal nam mistni bajecne plaze. Trochu jsem litovala, ze moji woofferi nesidli uz tady.

Jako dalsi nas nabrali zcestovali manzele z 'Mallacooty'. Vezli svoji babinku od doktora v 'Bega' a nevahali se kvuli nam otocit a vratit, nez si rozmysleli, ze nas vezmou. Pani se jen prohodila s panem a sedla si k nam dozadu, aby radne vyzpovidala Krtka. Kdyz prisel se svou teorii, jak je Bali priserne turisticke a ze ho tudiz ani nezajima, trestila oci. Vychvalovala jejich bydliste Mallacootu a tvrdila, ze je to tam daleko hezci nez v Marlo. Sakra.

Do tretice nam zastavila Suzan. Jela az do Barnsdale, takze me vyhodila v mestecku 'Orbost', kde jsem si pohotove domluvila sraz s mymi wooffery, ackoliv do Marla uz zbyvalo jen asi jedenact kilometru a Krtek s ni pokracoval az do Barnsdale. Uvidime se az 8. prosince na letisti.

Vyzvedl me sympaticky Andrew, udelal mi okruzni jizdu okolim. Pozorovali jsme hejno pelikanu. Byl desne prekvapeny, ze jsem z nich tak odvarena.

Pozdeji jsem se seznamila i s Debrou. Ukazala mi dum a mou luxusni loznici. Oba jsou trochu vystredni puntickari a diky nekterym pravidlum si pripadam jako na skolnim tabore, ale zaroven jsou to pohodari a myslim, ze tech zhruba ctrnact dni spolu bez problemu vyjdeme.

National Geographic

V noci jsme mijeli jedno za druhym mesta 'Mildura', 'Balranald', 'Hay', a pak uz jsem vytuhla. Krtek kamaradsky zabral postel na celou noc. Nabizel mi, ze se dve vejdeme, coz bysme se asi vesly, ale strkat jsem se tam s nim nechtela, takze jsem nocovala na sedacce. Uz jsem nejak odvykla a neprospala celou noc, jak byvalo mym dobrym zvykem.

Paul nas vysadil kus za 'Wagga Wagga' (kam jsme se dostali kolem pate rano, zrovna vychazelo slunce a cervanky pozorovane z paluby kamionu nemely chybu) na miste, kde se ze Stuart Hwy oddeluje Snowy Rd Hwy.

Bylo jeste pekelne brzo a jen asi deset stupnu, ale slunicko nastesti svitilo ostreji a ostreji, takze jsme se brzy ohraly a take se nasnidaly, vycistily zuby, odskocily si... Nejdriv jsme se dostaly s pani v letech do mesta 'Tumut'. Vysadila nas trochu nesikovne na zacatku mesta, takze nas sice mijelo spoustu aut, ale vetsinu tvorili lidi, kteri popojizdeli za nakupy, do prace, nebo vezli deti do skoly. Jina pani nastesti usoudila, ze nas popoveze za mesto ke kempu, kde se nam doprava vytribi, coz se opravdu stalo. Pocet aut klesl o devadesat procent. Prinesly jsme si k silnici zidlicky a stopovaly z nich.

Dalsi pani nas vzala do 'Talbinga' a to uz jsme byly v narodnim parku 'Kosciuszko'. Jezera, kopce a lesy, jen stromy tu rostly uplne odlisne. V Talbingu jsme pojedly u mistniho barbecue (skoro kazde mestecko v Australii disponuje parkem s vetejnym plynovym ci elektrickym bbq).

Z Talbinga jsem nejdriv s panem, ktereho uz si vubec nevybavuju, dostopovaly tri kilometry na krizovatku s hlavni silnici, kde jsme na slusnou dobu zkejsli. Provoz byl ridsi nez u Rooneyovych v Yorku a stihly jsme si i zdrimnout.

Asi az po hodine se nad nami slitoval elektrikar Dean. Mirily jsme s Krtkem do mesta 'Cooma' a on jel zhruba do poloviny cesty, coz jsme samozrejme vzaly. Silnice se klikatila vzhuru do hor. Bohuzel jsem byla kvuli predchozi noci tak mrtva, ze jsem cely den v autech vytuhavala naprosto nekontrolovatelne a vetsinu casu prospala.

Nekde v horach, kde kmeny stromu byly dohladka vybelene od snehovych zaveji, jsme uhnuly na 'Monaro Hwy' a Deanovi se pokec s Krtkem tak zalibil, ze si zajel slusny kus cesty a hodil nas az do Coomy.

Tam pred nami zastavil zluty malem sportak a v nem si v oblaku cigaretoveho koure a parfemu hovela Hannah, postarsi dama v slamaku s sirokanskou masli. Byla to nefalsovana, ackoliv trochu afektovana, herdek baba: 'Jestli se vam nelibi, ze kourim, jedte si s nekym jinym.' 'Porad beru pitomce jako jste vy.' 'Sakra, vy mate kramu.' 'Ja zila spoustu let v Evrope a Asii a ted jsem se probudila a je mi petasedesat'. Pozitkarsky nam vypravela o mistni krajine. V dalce ukazovala 'Mt. Kosciuszko', ktera je s pouhymi 2228 m.n.m. nejvyssi horou Australie. V cilovem mestecku 'Nimmitabel' nas jeste vyvezla na vyhlidku, kde jsme potkali mistniho strazmistra s choti a jejich jednovajecnymi trojcaty. Netusila jsem, ze jednovajecna trojcata vubec existuji! Chvili jsem nevedela, jestli se mi to nezda, ale jedno z nich nakukovalo do auta tak vytrvale a zvedave si prohlizelo, co jsme za exoty, az ho Hannah zacala napominat, takze jsem usoudila, ze nemuzu mit vidiny a slysiny zaroven. Hannah se nam po mestecku snazila sehnat dalsi odvoz, ale nasim smerem se zrovna nikdo nevydaval.

Rychle vsak zastavila ponekud negativisticka Glenda jedouci ze Sydney. Vypadala stastne, ze nas muze nabrat. Pry je to naposledy, co ridi sama tou strasnou krajinou. My na ni nic strasneho neshledaly. Naopak. Po tydnech stravenych ve vysusenych rovinach, jsme zelene a misty zalesnene kopce pozorovaly s nadsenim.

Glenda mirula za svym bratrem do primorske 'Merimbuly' a nabidla nam, ze misto pro nas stan se na zahrade urcite najde. Samozrejme jsme neodmitly.

Glendin bratr Peter zil v jedne z malych chat v byvalem kempu. Uzasne zastrcene misto, kde jsme z terasy pozorovali kakadu a dalsi papousky a ptaky, klokany, possumy a kachny. Peter vsechny s nadsenim krmil slunecnicovymi seminky a my s Krtkem vetsinu casu vysedavaly na terase a tou malou zoo se kochaly. Celou dobu v Australii jsme se snazily slusne vyfotit klokana a ted najednou staly dva (klokanice jeste k tomu s malym joeyim=klokanetem v kapse) snad metr od nas. Stokrat lepsi nez televize.

Nocni expres

Po ctrnacti dnech u Rooneyovych nazral cas, abychom se zase presunuly o dum dal. Me cekaji ve ctvrtek v Marlo na wooffingu a Krtek ma sraz s Davem, ackoliv louceni s Paulem bylo tak srdervouci, ze jsem se ani nedostala k Paulovi do kombajnu, abych se svezla jednu lajnu.

Brian nas slibil vyzvednout a popovezt do Pt. Wakefield, aby se nam lepe stopovalo. Sice dorazil az ve tri, ale kam bychom spechaly.

Prvni bleskurychle zastavil Adam, musel si nas vyfotit, aby mu kamarad veril, ze opravdu vzal dve stoparky z Cech. Pokracovali jsme s typkem v klobouku uvesenen ovcimi znackami, co zacinal s pruvodcovanim v Zapadni Australii a posleze s Donnou, velkou pani v malem sportaku. Se vsemi jsme se vozili dvacet, tricet kilometru a dalsich dvacet pridal zarostly kluk, ktery mi pripominal Heatha Ledgera, kdyz hral ve Zkrocene hore. Jak visazi, tak mluvou, kdy sotva cedil slova mezi zubama a skoro mu nebylo rozumet. Vysadil nas na benzince v 'Truro', kde nas konecne vzal pan jedouci pres sto kilometru nekam pred 'Renmark'.

Po ceste jsme mijeli vinice 'Barrosa Valley' a lany a lany obili. Cela tahle zalezitost s jarni sklizni me porad mate. Pohled do krajiny memu stredoevropskemu mozku rika, ze je konec leta. A ono je pritom skoro leto a jeste k tomu se blizi Vanoce.

U benzinky, kde odbocovala cesta k 'Lake Bonnie', jsme se na chvili zasekly. Slunce to pro dnesek uz skoro odpiskalo a my uz se pomalu zacinaly porozhlizet, kde postavime stan, kdyz u nas zabrzdil obri kamion. Sedel v nem Paul a miril do Sydney. Presne v 20:59 jsme minuli hranici mezi Jizni Australii a Victorii a to nas cekala jeste skoro cela nocni spanila jizda skrz kontinent. Fihaaa.

Jiny kraj, jina kava

Australani maji zvlastni zalibu v ledovych kafich. V obchodech se daji sehnat i litrova baleni! Kafe to ale samozrejme moc neni.

Jak chytam lelky

'Miluji slovo zahalka. Ma lenost tak pusobi jako neco vzneseneho.' (Bernard Williams)

Ano, je to hrozne a ostudne, ale posledni ctyri dny jsem stravila na nasi zakladne. Bud bylo moc horko, nebo moc foukal vitr, nebo prselo a Krtek jezdil stejne jen do Kadiny. Jsem proste liny tvor a okoli uz je stejne z vetsi casti objevene.

Prochazela jsem se mezi obilim, premyslela, co dal a hledala wooffing (par hodin prace za byt a stravu) na nasledujici dny. 8. prosince odletame na Zeland, coz je za par a Krtek se rozhodl stravit nejaky cas s Australanem Davem, ktereho potkala na minule ceste. Je to pry jen kamarad, ale vitana nejsem. Nevadi, krena delat nebudu (vyjimkami jsou pouze Pitovi-Babakovi a Bousquet-Knechtel). A wooffing, ktery jsem nasla, vypada celkem dobre. Rozhodovala jsem se mezi horami a morem a nakonec vyhralo more v mestecku 'Marlo', coz je kus za Melbourne. Krtek tam se mnou dostopuje, a pak se pro me zase vrati. Aspon si od sebe odpocineme, zacina to byt potreba.

Z patka na sobotu Krtek zustal v Kadine u Paula. Co by na to asi rekl Dave. Dnes to, tipuji, dopadne stejne, takze budu mit 6+1  zase uplne pro sebe.

Na vinarske stezce

Clare Valley je vinarske udoli par desitek kilometru od nas. Tesily jsme se na zmenu krajiny, kolem chalupy mame jen lany poli obklopena blahovicniky.

Vykrocily jsme smerem na Lochiel a tusily, ze provoz opet nebude prilis husty, coz se potvrdilo. Az kus za krizovazkou v Ninnes nam zastavil Barry. Ukazalo se, ze jde o Brianova svagra, takze jsme dostaly za ukol vyridit pozdravy.

Barry nas popovezl kousek za Lochiel. Silnice vedouci do Clare zela jeste vetsi prazdnotou nez obvykle, ale po nejake dobe zastavila dalsi sympaticka babinka a vzala nas az do nasi vysnene destinace. Take jsme se dostaly do infarktove situace, kdyz jsme vyplasily tmave hnedeho hada. Nastesti se nas lekl vic nez my jeho a v mziku se skryl ve sve dire. Pozdeji jsme se dozvedely, ze kdyby nas ustkl, mame dvacet minut.

Clare je hezke mesto plne zelene (malem uz jsem zapomnela, jak zelena vypada) v kopcovitem terenu. Ovsem nezastavit se nikde na sklenicku mi prislo velmi smutne. Misto posezeni ve vinarstvi jsme hledaly 'Gleeson Wetlands'. Po ceste jsme sice potkaly klokany, ale mokrady nestaly za nic, zadne tam totiz nebyly.

Z Clare jsme mirily na 'Seven Hills' a 'Auburn'. Zastavila smrncovni od rany mama Gale se dvema synatory. Starsi z nich chtel zapusobit svetacky galantnim dojmem, ale byla to zabava. Krtek nanestesti improvizovane vymyslel, ze do Seven Hills to vezmeme oklikou pres prirodni park 'Spring Gully', takze jsme vystoupily asi po peti minutach. Radsi bych zustala s Gale a kluky, ale zastavte Krtka.

Do Spring Gully nas zavezl mistni vinar, ackoliv tam vubec nemel cestu. Sympatak. Samotny park byla nuda. Tamejsi vodopad mohl byt celkem pekny, kdyby v nem ovsem zustala nejaka voda.

Pesky jsme se pokousely dostat z parku a dal k hlavni silnici na stopa. Kdyby nam nezastavila mila mamina s malou dcerkou a nehodila nas do Seven Hills, myslim, ze jsme tam nocovaly.

V Seven Hills stalo jen par chalup kolem silnice. Znaceny walk k vinicim a staremu kostelu jsme se absolvovat netroufly, protoze se zacinalo pripozdivat. Blbe Gully.

Posleze jsme pokracovaly s panem, ktery nemel moc vlasu, do Auburnu, kde jsme mely z pr*ele kliku, kdyz nam zastavila trochu vystredni Francouzka Sylvia s malym synkem Charlie Bobbym. Ucila francouzstinu, psala knihu, mela problemy se zady, neuveritelny mrdnik v aute a hodila nas pres 'Balaklavu' az do Kulpary, protoze mirila za otcem do Kadiny.

Den jsme zavrsily se starsim, notne zvedavym parem manzelu v duchodu, ktery nas vzal zhruba v prvni ctvrtine cesty z Kulpary, ale zato az pres vchodove dvere.