Australsky Orlik

Deda Bradley jel dnes navstivit pratele v 'Chrystal Brook', a tak jsme se s nim svezly, abychom prozkoumaly tamejsi okoli. Po vcerejsim pochodaku se nam na vylet nijak zvlast nechtelo, ale prece neodmitneme odvoz.

Bradley dorazil v devet, jak slibil a uz jsme si to strihali pres Lochiel (male mesto u solneho jezera, v jehoz vodach nejaky vtipalek umistil plastiku Lochneske prisery) a 'Snowtown' smerem na Chrystal Brook. Tam nas Bradley zanechal u icka a vyrazil za prateli. Byli jsme domluveni, ze kdybychom na zpatecni ceste zustaly nekde viset, nabere nas, coz se v nedeli a po nevydarenem vcerejsku hodilo.

Z Chrystal Brook (dalsi ospale jizanske mestecko, kde jsme udelaly radost stare pani a zapsaly v icku svou narodnost do knihy navstev) jsme se vypravily do prirodniho parku 'Bowman'. Nachazel se par kilometru za mestem, takze nas cekal dalsi pochod. Cestu nam nastesti zhruba v pulce zkratil Ryan. Musely jsme se sice vtesnat na jednu sedacku, ale na ten kousek to nevadilo.

V Bowman Parku knikal pav, coz mi evokovalo Konopiste. Zili tu take domorode australske vcely. V Jizni Australii jich zije az 1500 druhu. Lisi se velikosti (od nekolika milimetru az po skoro dva centimetry), barvou i osrstenim. Lidova jmena jsou opet velmi konstruktivni: 'Punk' Bee, 'Silk Bee', 'Reed Bee', 'Masked Bee', 'Resin Bee', 'Blue-banded Bee', 'Leaf-cutter', 'Slender furrow Bee', atd.

Park byl trochu zanedbany, takze jsme porad nemohly objevit zacatky walku. Nastesti nam poradili zahradnici, opecovavajici zanedbanou zahradu. Radil nam cervenolici uriceny padesatnik a zhruba sedmdesatileta pani v bajecnem slamaku, se kterou jsme se zapovidaly znovu, kdyz jsme se z walku vracely (na smrtelne posteli na nej urcite vzpominat nebudu). Doporucila nam zkratku do Chrystal Brook, dalsi walk (podobajici se tomu prvnimu jako vejce vejci) a nabidla, ze nas pozdeji vezme do mesta, pokud chceme. Jakpak bychom nechtely. Vyladily jsme timing a svezly se s ni zpet. Nabidla nam caj u ni doma, coz jsme samozrejme neodmitly.

Babinka Lorraine byla nesmirne vitalni, vyzaroval z ni klid a zivotni moudrost. Mela tri deti, sedm vnoucat, velky dum, ke kteremu zrovna pristavela prostorny obyvak a spoustu aktivit. Dozvedeli jsme se od ni, ze vsichni tri pracanti v parku byli dobrovolnici, cemuz jsme se nestacily divit. Jit v nedeli dobrovolne zahradnicit nekam do zanedbaneho parku? Kazdopadne skvela navsteva.

Jako by jeji pohostinnost uz tak nestacila, jeste nas odvezla na vypadovku, proste uzasna babinka. Po chvilce jsme si presedly do nablyskaneho cerveneho autaku ke slecne od rentgenu s bozim chraplakem. Stravila dva roky v Londyne, takze otrkana svetem a vracejici se od rodicu se nebala vzit stopare. Mirila az do Adelaide a byla skvele od rany. 'Vy chcete do Snowtownu? Proboha proc? Je to dira!' Nakonec nam po Snowtown udelala temer Trujillo Tour (pro neznale: tour po meste, pri ktere nevystoupite z auta), coz nezapomnela okomentovat: 'Nemate zac. Nikdy jsem tu nebyla a ted uz vim, ze sem ani znovu nepachnu.'

Snowtown v 90. letech minuleho stoleti 'proslavil' masovy vrah z Adelaide, ktery ve stare nevyuzivane budove tamejsi banky schovaval mrtvoly v sudech. Banku jsme ale nenasly.

Stesti nas provazelo i pri posledni jizde. Rozhodly jsme se vratil pres minimalne frekventovanou silnicku do 'Bute', ale nastesti nas nabral Egyptan Ayman. Miril sice jenom domu do Bute, ale odvezl nas az domu. Allahu akbar!

Tresnickou na dortu byla smska od Bradleyho. Psali jsme si, jestli jsme dojely, a tak a on nam pobavene sdelil, ze slysel, ze jsme dnes potkali jeho kamarada. Byl jim zahradnicky dobrovolnik Michael, ktery nam ukazoval cestu na lookout. Yorke je vazne maly.