Nocni expres

Po ctrnacti dnech u Rooneyovych nazral cas, abychom se zase presunuly o dum dal. Me cekaji ve ctvrtek v Marlo na wooffingu a Krtek ma sraz s Davem, ackoliv louceni s Paulem bylo tak srdervouci, ze jsem se ani nedostala k Paulovi do kombajnu, abych se svezla jednu lajnu.

Brian nas slibil vyzvednout a popovezt do Pt. Wakefield, aby se nam lepe stopovalo. Sice dorazil az ve tri, ale kam bychom spechaly.

Prvni bleskurychle zastavil Adam, musel si nas vyfotit, aby mu kamarad veril, ze opravdu vzal dve stoparky z Cech. Pokracovali jsme s typkem v klobouku uvesenen ovcimi znackami, co zacinal s pruvodcovanim v Zapadni Australii a posleze s Donnou, velkou pani v malem sportaku. Se vsemi jsme se vozili dvacet, tricet kilometru a dalsich dvacet pridal zarostly kluk, ktery mi pripominal Heatha Ledgera, kdyz hral ve Zkrocene hore. Jak visazi, tak mluvou, kdy sotva cedil slova mezi zubama a skoro mu nebylo rozumet. Vysadil nas na benzince v 'Truro', kde nas konecne vzal pan jedouci pres sto kilometru nekam pred 'Renmark'.

Po ceste jsme mijeli vinice 'Barrosa Valley' a lany a lany obili. Cela tahle zalezitost s jarni sklizni me porad mate. Pohled do krajiny memu stredoevropskemu mozku rika, ze je konec leta. A ono je pritom skoro leto a jeste k tomu se blizi Vanoce.

U benzinky, kde odbocovala cesta k 'Lake Bonnie', jsme se na chvili zasekly. Slunce to pro dnesek uz skoro odpiskalo a my uz se pomalu zacinaly porozhlizet, kde postavime stan, kdyz u nas zabrzdil obri kamion. Sedel v nem Paul a miril do Sydney. Presne v 20:59 jsme minuli hranici mezi Jizni Australii a Victorii a to nas cekala jeste skoro cela nocni spanila jizda skrz kontinent. Fihaaa.