Za hory, za doly, me zlate parohy

Vikend byva ze stoparskeho hlediska vzdycky bidnejsi, coz dnes bohuzel musime potvrdit.

Do starych dolu v Moonte uz nas zavezl deda Brian, my se ovsem rozhodly je prozkoumat jeste o neco dukladneji.

Provoz pred domem byl jeste ridsi nez obvykle, a tak jsme plny elanu vyrazily smerem Kulpara s presvedcenim, ze po ceste nas urcite nekdo vezme. Nevzal. Za dve hodiny jsme dosly osm kilometru az do Kulpary.

Na hlavni uz to odsejpalo. Rychle nas nabral Asiat jedouci do Kadiny, ktery nas vyhodil na hlavni na prtavoucke odbocce na Moontu, kde jsme se stestim stoplyhu pani s malou dcerou Annou, ktere nas odvezly az za Moontu k dulnimu muzeu a pri te prilezitosti navstivili mistni vyhlaseny obchod s cukrovim.

Vlackovou tour po haldach jsme si nezaplatily, okoli jsme ale i tak procouraly dukladne. Na haldu u 'Richmans Engine' se nechalo vylezt ('Moonta's Himalayas'), takze jsme se pokochaly lokalnimi panoramaty.

Z Moonty jsme se sympatickym panem dostopovaly do Kadiny a do Kulpary nas vezl (dve na jedne sedacce pripoutane jednim pasem) devetactyricetilety chlapik puvodem z Holandska, ktery byl v Kadine na prvnim rande po triceti letech. Zena mu utekla s nejakym zajickem a on zustal sam se tremi syny. Bylo mi ho trochu lito. S cim se lide na stopu nesveri. Ackoliv on by se asi nesveril, kdyby na nej Krtek trochu neuhodil.

Krizovatka v Kulpare ztratila sve magicke kouzlo a nezdalo se, ze vubec nekdo pojede. Vydaly jsme se tedy k nasemu bydlisti s nadeji, ze snad nemuzeme jit celou cestu podruhe za den, avsak nejhorsi obavy se vyplnily. Z tech par aut, ktera nas mijela, se nechytilo jedno jedine. Domu jsme dorazily az za tmy a vzhledem k tomu, ze jsme dnes daly zhruba dvacet pet kilometru, byly jsme rady jak nikdy.