31.12.: Surfarska riviera (den 5.)

Vymodlene slunce konecne vykouklo, takze jsme se rano rozhodly stravit Novy rok v Raglanu a protahly holiday park. Takze pohoda v mestecku, poflakovani na plazi, vsak vite, jak to v line dny chodi.

Vsichni netrpelive ocekavaji novy rok a i ja si v hlave bilancuju. Snad me to brzy prejde.

Polovina Zelandu se srocuje v Gisborne, aby videla prvni vychod slunce v roce 2014, my se rozhodly jit opacnou cestou a uzily si na plazi posledni zapad slunce roku 2013.

Zhruba za hodinu se to preklopi, takze Happy New Year 2014!

30.12.: Necekana trefa (den 4.)

Mt. Taranaki (2518 m) jsme vubec nevidely, ackoliv jsme byly asi tricet kilometru od ni. Tak moc dneska nevyslo pocasi. Skoda. Stejne jako v Tongariro jsme si rekly: vratime se. Nejsem si jista, jestli tomu verit. Slibila jsem si vratit se na tolik mist a nikdy to neudelala, ze se mi chce neverit, ale nerada bych byla za morouse, ktery rika, ze nikdy nic nevyjde.

Co dnes navzdory ocekavani vyslo, byl stop. Po zabijeni casu v knihovne na wifine jsme v prestavce mezi prehankami vyrazily, vybodly se na track i planovane vodopady a rozhodly se vydat smer sever a zakotvit na nejakem hezkem miste na pobrezi, protoze zitra ma byt konecne hezky. Jako idealni se jevil Raglan kousek od Hamiltonu, ale nepredpokladaly jsme, ze se tam doplacame.

Nevyzpytatelny stop vsak rozdal uplne jine karty. Z neoblibeneho Stratfordu jsme se rychle dostaly do Inglewoodu a to v nakladni casti transitu dvou novozelandskych postaku. V Inglewoodu s velmi ridkou hustotou dopravy (vsichni odbocovali na opacnou stranu do New Plymouthu) jsem zastavila auto, na ktere jsem nejdriv vubec nechtela mavat, protoze mi prislo krajne nepravdepodobne, ze by zastavil chlapik v nablyskanem cervenem camaru.

Jmenoval se Shane a zastavil. V prvni chvili jsme neduverive pokukovaly po jeho kozenych mokasinech a predpokladaly namachrovaneho blbecka, ale nakonec jsme prijemne pokecaly, svezly se luxusnim bourakem az do Hamiltonu a jeste dostaly kontakt, kdybysme nekdy mely cestu kolem jeho farmy na 'Lost Highway'.

Dnesni kapitolu uzavrel Niklas. Nabral nas s tim, ze jede do Aucklandu, takze jen na par kilometru. Nekolikaminutovy pokec a hlavne me nadseni, ze kiwi zna Vaclava Havla a byl v 93 v Cechach, vyustili v to, ze nas Niklas vysadil ve smeru na Raglan a pokracoval do Aucklandu, aby posleze zmenil sve plany, vratil se pro nas a vyrazil taktez do Raglanu.

Ubytovali jsme se spolecne v raglanskem holiday parku (20 babek za osobu!, skripala jsem zubama a snila o kempovani na divoko), dali si na lacno dve piva v mistnim baru (nikde nevarili a nechtelo se nam vracet do kempu, takze jsem Sare s Niklasem ukazala, ze hlad je prevlecena zizen, protoze po prvnim pivu je hlad opravdu presel) a pozdeji kralovsky vecereli a la co dum dal. Niklasovy syry a olivy, nase vina a rajcata, atd. Prijemny vecer, ktery Niklas bohuzel pozdeji zazdil, kdyz se na stridacku pokousel a o jednu i o druhou z nas a nasledujici rano pretahoval navstevu.

29.12.: Lost Highway (den 3.)

Dnesek nezacal nejlepe. Od rana chcalo, takze jsme vyckavaly az do odpoledne nez budeme moci vyrazit na stopa. Cekala nas cesta do Stratfordu, odkud se chceme vydat do NP Taranaki (Mt. Egmont). V mape jsme objevily cestu pojmenovanou "Forgotten World Highway", kterou jsme okamzite prekrtily na "Lost Highway" a ackoliv nas vsichni varovali, ze neni prilis vytizena, hodlaly jsme ji pokorit.

Stop nebyl tak svizny jako predchozi dny, coz me neprekvapilo. Dobre dny jsou na stopu vzdycky vyvazene horsimi a naopak. Prvni nas nabraly Nemka s Guatemalkou, se kterymi jsme se popovezly celych sedm kilometru do mestecka Teekapo s thermalnimi bazeny. Dalsi stopovani prerusil fakt, ze zacalo znovu prset a Sara navic zjistila, ze v aute zapomnela svuj lunch box. Nastesti jsme slecny nasly a s jidlem se stastne shledaly.

Dalsim odvozem se stal kiwi par toho casu na dovolene. Cekalo nas dalsich sedm kilometru, nez sjedou k Taupu. Kdyz jsme se zminily o svem planu zdolat "Lost Highway", zdesili se a zacali nam vehementne doporucovat vice vytizenou cestu na Hamilton a New Plymouth, coz je sice dal, zato lepsi cesta. Tvarily jsme se, ze rozumime, ale zviklat jsme se nenechaly.

Do tretice zastavil manazer pres ovce Gordon. Jel pres padesat kilometru az do Taumarunui a cesta zacala konecne odsejpat. V Taumarunui jsme se obcerstvily capuccinem, ja se neuspesne pokusila pripojit na wifinu v McDonalds a hura dal. Cesta se rozdelovala: vlevo "Lost Highway", vpravo smer Hamilton a my se na vlastni oci presvedcily, ze valna vetsina voli delsi trasu. Jedna pani se dokonce vratila z opacneho smeru jen proto, aby nam sdelila, ze doleva temer nikdo neodbocuje.

Nase trpelivost se vsak vyplatila (ackoliv neprinesla ruze, ale jen dalsi dest) a po pul seste nas nabrala americka dvojice (Kalifornie a Havaj), ktera mirila az do Stratfordu.

"Forgotten World Highway" me naprosto uchvatila. Uzoucka silnice se klikatila krajinou se strmymi zelenymi kopci uhledne ozranymi od ovci a krav, protina bus i tunel "Hobiti nora" vysekany do skaly, zahlednete vodopady. Tolik stoupani, klesani, mostu a prudkych zakrut se na sto triceti km vidi malokdy. Kolem silnice byly rozhazene malicke farmy. Potkali jsme take vresovou farmu, fialovy vres vypadal v krajine opravdu vyjimecne. Zajimavy kontrast. Ztraceny zeleny svet versus puste sopecne plane Mordoru. Zhruba uprostred lezi miniaturni samostatna republika Whangamomona. Samotne mestecko se starym hotelem vypada jako z filmoveho divokeho zapadu. Po nekolika kilometrech pak mijite ceduli: "Opoustite Republiku, vitejte zpet na Novem Zelande". Touto zapomenutou krajinou vedla kvuli dnes uz opustenym dolum take zeleznice.

Stratford (to uz je muj druhy) je na mape oznacen jako "have to see", coz tedy nevim. Nic fascinujiciho jsme zde nespatrily. Myslim, ze bych zmenila nazor, kdyby zpod mraku vykoukla blizka Taranaki, ale zjevne se ji nechtelo.

Ubytovali jsme se ve Stratfordu v backpaperu Lodge. Mazec. A ztrata penez, i kdyz jsme sly do stanu za 10 babek. Cely areal vypadal presne jako dosluhujici komunisticka zotavovna. V Cechach jsem techto zchatralych predpotopnich ubykaci videla desitky, ale na Zeland mi nejak nepasuji.

28.12.: Mordor (den 2.)

Z dnesniho dne se pravdepodobne nechalo vymacknout vic, ale i tak jsme si ho uzily. Pocasi nabidlo ponekud bidnejsi repertoar, takze vyhledy vetsinou skryvala mlha a mraky (ja se toho Kebuleho proste nezbavim) a fotky bez azuroveho nebe nejsou tak hezke.

Z Turangy jsme natrikrat dostopovaly do Whakapapa Village, ktera se nachazi v centru Narodniho parku Tongariro. Prvni nas svezla kiwi sympatacka synem, nasledovali kiwi otec s dcerou, jejichz wellingtonsky dialekt byl tak brutalni, ze jsme se takrka nechytali, a do tretice u nas pribrzdil dokonce tandem dvou aut. Nemka s matkou a dvema detmi zijici trvale na Zelande a v druhem aute par jejich nemeckych pratel, kteri za nimi prijeli na navstevu. Nabidli nam, ze se s nimi muzeme svezt az Iwikau Village, coz je posledni vesnicka a zaroven lyzarsky areal pod Mount Ruapehu (2797 m), nejvyssim stale zasnezenym vrcholkem Tongarira a celeho Severniho ostrova.

Jen samotny prejezd do Iwikau stal za to. Za Whakapapa jeste rostou stromy, o par desitek metru vyse uz jsou k videni jen mechy, lisejniky a nejaka ta alpska flora a posleze zustava jen sopecna poust. Tamejsi panoramata byla luxusni, ale ztratily jsme strasne moc casu, takze jsme nemely sanci stihnout cely slavny Tongariro Alpine Crossing a zvladly pouze kratkou pasaz z Whakapapa k Taranaki Falls a kousek trasy k Mangatepopo Hut. Pak jsme se musely vratit zpet do Whakapapa a dostopovat zpet do Turangy vyzvednout bagaz.

I tak jsem byla naprosto okouzlena. Na zacatku stezky se prodirate malymi lesiky, stromy jsou obrostle masivnimi vrstvami mechu a lisejniku a vypadaji jak z jineho sveta. Po nejake dobe vsak lesiky konci a cesta vede uz jen sopecnou plani s minimem vegetace. Celou dobu vas provazi uchvatne vyhledy na pravidelny kuzel sopky Ngauruhoe (2291 m), coz je slavna Hora Osudu z Pana prstenu, a na dalsi uz zminovanou sopku Ruapehu a mensi kratery kolem ni.

27.12.: Rozjezd (den 1.)

Trasa Hastings - Napier - Taupo - Turanga sfouknuta tremi rychlymi stopy. Old lady Jennifer, machyrek Brian v BMW a zpomaleny Maor Jimmy. Jestli bude stop i nadale tak fungovat, vyhlasim Novy Zeland za nejlepsi stopovaci zemi po Turecku. Jennifer nas nabrala, aniz bychom vubec zacaly stopovat, proste jsme sly po ulici s bagazi na spravne stopovaci misto a ona se zeptala, jestli mirime do Napier a my samozrejme mirily. Na Briana jsme cekaly vsehovsudy deset minut a Jimmy, to byla dvouminutova zalezitost. Neuveritelne.

V Turanze jsme se ubytovaly v kempu za  $15. Radeji bych to zapichla nekde na divoko, ale je evidentni, ze Sare se kempovani na divoko bez auta zcela nezamlouva. Budiz.

Paki Paki

Je to kluk! Narodil se 24.12. a jmenuje se Paki Paki (Jesus). Vaha 1,7 kg a delka 2,3 m. Jarmila trochu zarli, o Hanicce ani nemluve.

Goodbye, Hastings!

Smer Tongariro!

Neplac uz pro me, Hastings!

Ctyri mesice v Hastings stacily. Tahle dira mi z nejakeho zahadneho duvodu prirostla k srdci, ale je cas se hnout dal. Nastava vrcholna faze expedice. Cestovani! Po zhruba petilete pauze se vydavam na nefalsovanou wild punk cestu a la Jack Kerouac. Uvidime, jak mi to po te dlouhe odmlce pujde. Od posledniho tureckeho dobrodruzstvi s Krtkem se toho prece jenom dost zmenilo. Kazdopadne konkretni plan nemam. Od rozvodu s holkama planovani odmitam, protoze by stejne zase doslo ke krachu.

Nakonec odjizdim s Italkou Sarou. Nejsem si jista, jak dlouho se mnou vydrzi, chce behem ledna zacit pracovat, zatimco ja dal cestovat, ale mezitim by nam to mohlo klapat. Krome toho, ze mame stejny timing coffee breaku a nizky prah snasenlivosti urvanych party people, nahlizime stejne i na planovani. Vymysleni expedicniho rozvrhu pro pristich par dnu dnes odpoledne zabralo asi ctvrt hodiny. Nad mou obri staromodni mapou (diky, Jaane) se zrodil "plan" zalozeny na improvizaci. Zitra se chceme dostat do narodniho parku Tongario aneb Mordoru, coz je novozelandska klasika, pote nejspis na zapadni pobrezi k sopce Taranaki, a pak pres Hamilton a Aucland smer sever a Ninety Mile Beach, kde bychom rady stravily Novy rok na plazi. Po ceste pravdepodobne Matamata, jeskyne ve Waitomo a dalsi picovinky. Mozna se na uplny sever do Silvestra ani nedostaneme, uvidime, co prinese cesta.

Az se rozdelime, mam dve moznosti. Zhruba 20. vyrazi z Wellingtonu na jih spolubydlici Laura, takze se k ni bud pridam, anebo tu karu potahnu sama.

Nevim, jak to ted bude s blogem, kazdodenni spamovani jistojiste pada, ale vynasnazim se ozyvat co nejcasteji, je to prece jen takovy internetovy denicek.

Merry Christmas ze dna zemekoule

Hod Bozi, koupel v oceanu, vanocni vecere (grilovane jehne s prilohami, zmrzlina a nejake ty alkoholy), Secret Santa a pro me samozrejme nejpitomejsi darek ever. Vanocni obzerstvi a opilstvi je na vsech kontinentech stejne.

Christmas Eve

Dnesnim ranem nam na dne zemekoule vypukly Vanoce, takze stastne a vesele vsem! Se vsemi neanglo-americky smyslejicimi jsme si samozrejme cely vcerejsek prizvukovali, ze prave Vanoce jsou 24. a Novozelandani jsou tudiz mimo. Casovy posun ale tentokrat zakouzlil celkem presne. Vy na starem kontinente jste po stedrovecerni veceri, mate rozdane darky a koukate na pohadky (ok, spis jste odpadli z prezrani, nebo jste v hospode) a nas darky pod stromeckem cekaji za chvili, takze nejdulezistejsi momenty Vanoc se nam sesli takrka ve stejnou chvili.

Vcera jsem byla na stedrovecerni navsteve u Milady, Francois a Felixe v dalsim hostelu. Prijemne a temer rodinne setkani, ackoliv se nijak extra dobre nezname. Frantici pripravili alternativni veceri, Mila svarak a najednou se ze zastavky na kafe stala klasika jak vysita. Sledovani Samotaru uz jsem ale nestihla, protoze jsem chvatala zpatky k nam na hostel. Matt s Charlotte me totiz premluvili, abych s nimi sla na pulnocni. Nejsem kostelni typ a nikdy nebudu, ale z pozorovatelskeho hlediska zajimava skutecnost. Belosi, Indove, Samoane a dalsi ostrovane, par Maoru a knez, co vypadal jako Polak (plesaty a usaty).

Akorat pocasi je na nic. Pretrvava hloupy trend ze vcera a tudiz zatazeno a hnusne. Jehne uz je nachystane, ale plaz bude pravdepodobne odpiskana :-(

Stedrovecerni rano

Vanoce jsou dneska, at si Novozelandane rikaji, co chteji. Pocasi ale zklamalo. Cekala jsem slunecnych 30° a je zatazenych 20°. Vlastne nebyt zelenych stromu a kvetoucich kytek, dalo by se s trochou fantazie rict, ze to vypada na snih.

Frank uz od rana pousti koledy. Nahlas. Dost nahlas. Neda se pred nimi schovat. Myslim, ze dneska budu venku na wifine vysedavat cely den.

Vanoce na krku

Normalne bych napsala: ty jo, zejtra jsou Vanoce, ale tady musim napsat: ty jo, pozitri jsou Vanoce. Novozelandane jsou verni angloamericke tradici a slavi az 25. Vanoce v lete mi prijdou takove polovicate. Prijemne vsak je, ze konzumni predvanocni masaz tu neni tak silna jako v Cechach. Hastings se dnes sice zaplnilo last minute nakupujicimi, ale pohodicka. Zadne davy, ani strkanice. Zalidnenost v obchodech a na ulicich se pohybovala maximalne na urovni prvni ceske adventni nedele.

Konecne jsem koupila svuj Secret Santa gift a to knihu nejlepsich novozelandskych cyklotras v mem oblibenem secondhand knihkupectvi. Snad se bude libit. Navic jsem zustala verna sve tradici a koupila nejosklivejsi vanocni papir, na jaky jsem narazila. Potisk se Santou s klaunovskym nosem byl jasna volba.

V hostelu panuje celkem prijemna atmosfera. Hodne lidi odjelo, par se jich vratilo (zitra dokonce prijedou Matt s Charlotte) a neni tu tak narvano jako obvykle.

Vanocni melancholie na me vsak prece jen trochu pada. Normalne dneska vecer u nasich zdobime stromecek. Ja vesim ozdoby, Lenour svazuje cokolady, Miirek rika, ze takhle uz je to dobry a mama opakuje, ze pristi rok zadny vanocky pect nebude. Dala bych si vanocni punc, nebo svarak, ale k letu se nejak nehodi.

New Zealand SPZ II

Sedivy, ospaly den, idealni zustat v posteli, takze jsem lina psat a tady znovu SPZ.

Vylet do Napier

Dneska nejake minigolfy v Napier, prijemna irska hospoda The Rose tamtez, jejiz navstevu jsme nacasovali na happy hour a pohodicka. Nastal cas utraceni merunkovych penez.

Hody IV

Nechapu, ze jsem je nevyrobila uz davno!

Snidanove menu

Vanocniho ovoce neni nikdy dost. Jen podotykam, ze snidane byla servirovana na sluncem zalite terase... 

Hastings kulturni

Hastings neni jen o jablkach, vite... Dneska se zpivaly koledy.