29.12.: Lost Highway (den 3.)

Dnesek nezacal nejlepe. Od rana chcalo, takze jsme vyckavaly az do odpoledne nez budeme moci vyrazit na stopa. Cekala nas cesta do Stratfordu, odkud se chceme vydat do NP Taranaki (Mt. Egmont). V mape jsme objevily cestu pojmenovanou "Forgotten World Highway", kterou jsme okamzite prekrtily na "Lost Highway" a ackoliv nas vsichni varovali, ze neni prilis vytizena, hodlaly jsme ji pokorit.

Stop nebyl tak svizny jako predchozi dny, coz me neprekvapilo. Dobre dny jsou na stopu vzdycky vyvazene horsimi a naopak. Prvni nas nabraly Nemka s Guatemalkou, se kterymi jsme se popovezly celych sedm kilometru do mestecka Teekapo s thermalnimi bazeny. Dalsi stopovani prerusil fakt, ze zacalo znovu prset a Sara navic zjistila, ze v aute zapomnela svuj lunch box. Nastesti jsme slecny nasly a s jidlem se stastne shledaly.

Dalsim odvozem se stal kiwi par toho casu na dovolene. Cekalo nas dalsich sedm kilometru, nez sjedou k Taupu. Kdyz jsme se zminily o svem planu zdolat "Lost Highway", zdesili se a zacali nam vehementne doporucovat vice vytizenou cestu na Hamilton a New Plymouth, coz je sice dal, zato lepsi cesta. Tvarily jsme se, ze rozumime, ale zviklat jsme se nenechaly.

Do tretice zastavil manazer pres ovce Gordon. Jel pres padesat kilometru az do Taumarunui a cesta zacala konecne odsejpat. V Taumarunui jsme se obcerstvily capuccinem, ja se neuspesne pokusila pripojit na wifinu v McDonalds a hura dal. Cesta se rozdelovala: vlevo "Lost Highway", vpravo smer Hamilton a my se na vlastni oci presvedcily, ze valna vetsina voli delsi trasu. Jedna pani se dokonce vratila z opacneho smeru jen proto, aby nam sdelila, ze doleva temer nikdo neodbocuje.

Nase trpelivost se vsak vyplatila (ackoliv neprinesla ruze, ale jen dalsi dest) a po pul seste nas nabrala americka dvojice (Kalifornie a Havaj), ktera mirila az do Stratfordu.

"Forgotten World Highway" me naprosto uchvatila. Uzoucka silnice se klikatila krajinou se strmymi zelenymi kopci uhledne ozranymi od ovci a krav, protina bus i tunel "Hobiti nora" vysekany do skaly, zahlednete vodopady. Tolik stoupani, klesani, mostu a prudkych zakrut se na sto triceti km vidi malokdy. Kolem silnice byly rozhazene malicke farmy. Potkali jsme take vresovou farmu, fialovy vres vypadal v krajine opravdu vyjimecne. Zajimavy kontrast. Ztraceny zeleny svet versus puste sopecne plane Mordoru. Zhruba uprostred lezi miniaturni samostatna republika Whangamomona. Samotne mestecko se starym hotelem vypada jako z filmoveho divokeho zapadu. Po nekolika kilometrech pak mijite ceduli: "Opoustite Republiku, vitejte zpet na Novem Zelande". Touto zapomenutou krajinou vedla kvuli dnes uz opustenym dolum take zeleznice.

Stratford (to uz je muj druhy) je na mape oznacen jako "have to see", coz tedy nevim. Nic fascinujiciho jsme zde nespatrily. Myslim, ze bych zmenila nazor, kdyby zpod mraku vykoukla blizka Taranaki, ale zjevne se ji nechtelo.

Ubytovali jsme se ve Stratfordu v backpaperu Lodge. Mazec. A ztrata penez, i kdyz jsme sly do stanu za 10 babek. Cely areal vypadal presne jako dosluhujici komunisticka zotavovna. V Cechach jsem techto zchatralych predpotopnich ubykaci videla desitky, ale na Zeland mi nejak nepasuji.