V sest rano nas cekal hodinu a padesat minut dlouhy let do Kuala Lumpur a posleze navazujici do Kota Kinabalu, noc jsme tedy travili na letisti, kde se nam podaril jedlickarensky kousek par excellence. Adam tak dlouho vybiral, za co utrati posledni bathy, ze se z letistnich amplionu ozvala nase jmena (ackoliv jejich vyslovnost dala personalu znacne zabrat a skoro jsme je neidentifikovali). Ostuda. Hlavne ze jsem na poslednim blogu z letiste resila, ze nechapu, jak nekdo muze nechat dojit situaci az k last call. Ted uz nam nalepky hlavniho Jedlicky a Jedlickove nikdo neodpare. Nastesti uz jsme byli blizko naseho gatu.
Zvolili jsme nechvalne proslavene Malaysia Airlines, takze odbavovani se samozrejme neobeslo bez vtipkovani, jestli se ztratime, nebo jestli nas spis sestreli. Hadala jsem, jestli nas uvitaji letusky zahalenkyne. Nestalo se tak. Mely jen nazelenale vzorkovane kostymky s kytickovym potiskem podobne kimonum, ktera napadne pripominala koupaci sari ze Suan Mokkh.
Nejlepsi bylo, ze jsem konecne neletela s nizkonakladovkou, takze i za necele dve hodiny letu jsme nafasovali snidani. Krevety ani susene rybicky me nastesti nijak nepoznamenaly, zda se, ze moje alergie se prece jen zmirnila. Nejvice vsak potesil banana cake.
V Kuala Lumpur jsme stravili osm hodin cekanim na prestup a v pul osme konecne dorazili do Kota Kinabalu, kde jsme se po mensim vahani rozhodli stravit dalsi noc na letisti a vyrazit na cestu az rano. Nebudeme muset po tme resit misto na spani a navic to znamena dalsich par hodin, kdy se nebudeme koupat ve vlastnim potu.
Žádné komentáře:
Okomentovat