13.1.: Strazce majaku (den 18.)

Kemp "U Zviratek" (kohouta kokrhajiciho vecer zrejme nedavno importovali z Evropy) v Te Araora jsme opustily se Svycarem Thomasem. Vecer neudal cas odjezdu, jen poznamenal, ze nemusime spechat, ale spravne jsme vytusily, "ze nemusite spechat" znamena pro kazdeho z nas neco trochu jineho, takze jsme vstaly drive nez obvykle.

Zajeli jsme znovu do "centra" mestecka, Thomas si chtel udelat par fotek plaze, nic jsme nenamitaly, barva more k tomu primo vybizela. Paleta modre byla vyuzita na maximum: goghovska tmava, svitiva tyrkysova, prusvitna bledemodra... Vychodni pobrezi proste nema slabe misto.

Z Te Araora to byl jen kousek na East Cape - nejvychodnejsi misto Zelandu, prave tady lze spatrit uplne prvni rozbresk na svete. Mam rada geograficke vyzvy, Thomas se nastesti nebranil, a tak jsme se vydali na zhruba ctyricetikilometrovou (20 tam 20 zpet) zajizdku. Uzka, misty sterkova cesta vedla soubezne s pobrezim. Trefili jsme se na odliv, takze jsme se mohli pokochat dostatecnym mnozstvim obnazenych skalisek v kontrastu se zatravnemi kopci na opacne strane, na kterych se rozprostiraly pastviny pro kravy, kone i ovce. Novozelandska klasika. Jedno stado stracen nam na chvili zastoupilo silnici a ja vzpominala na Gruzii.

Silnice skoncila zamcenou branou v poslednim udoli. Par osamelych staveni a stado koni ("wild wild horses..."). Nad nami se tycil osamely majak, ale zdalo se, ze vstup k nemu je navstevnikum zapovezen a pristup maji jen kone, kravy a ovce. Pak jsme nastesti postrehli cestu vedouci pres soukromy pozemek pastviny a mohli tak zdolat prevyseni sedmi set schodu, abychom spatrili nejvychodnejsi vyspu planety.

Vitr nahore u majaku slehal jeste ostreji nez dole, jako by nas vital a zaroven varoval, ze tohle je jeho vysostne uzemi a ze my lidsti cervi nemame narok. Chlapik (mel starickeho psa, ktereho jsem prekrtila na strazce majaku) starajici se o cestu k majaku nam vypravel, ze o Vanocich tudy za jeden den proslo skoro pet set lidi. My jich potkali vsehovsudy pet. Nastesti. Skoda, ze majaky uz dnes kontroluji pocitace. Par let, jak byvalo zvykem, bych tam sice stravit nechtela, ale par tydnu rada.

Po East Capu jsme pomalu pokracovali smer Gisborne. Thomas je zajimavy chlapik, kazdych par let se proste sebere a odjede. Tentokrat dokonce seknul s praci (cosi velice specializovaneho kolem protetik). Na Zeland odcestoval uz posedme. Zije tu jeho sestra, driv tu zila i jeho druha sestra...

S Thomasem jsme jeste stihli vybornou (ackoliv ne brazilskou) kavu v Tolaga Bay a rozloucili se ve ctyri odpoledne v Tatapouri. Podekovali jsme za bajecnou "slow ride" a zamavaly. Nejak jsem si zapomnela rict o kontakt, ale stejne bych se s nejvetsi pravdepodobnosti neozvala.

Kempujeme v malem zalivu u more ve Freedom Campu (s nicim si ten nazev nespojujte, freedom proto, ze jde o zadaco stanovani u vody, ktereho hojne vyuzivaji kiwi s karavany a petihvezdickovymi stany) par kilometru pred Gisborne. Skoro tritydenni vylet se chyli ke konci, tak jsem trochu posmutnela, ale za deset dni (ano rozhodla jsem se pro pobyt v Hastings) me ceka dalsi putovani, takze netreba kyseleho obliceje.