6.1.: Auckland crossing vol.2 (den 11.)

Ve sportovni hantyrce by se dalo rict, ze jsme dnes ponekud prepalily start a ve stredni casti trati zvadly, ale finis nam necekane vysel a je z toho bedna.

Ruakaka - Kaiwaka s dvemi sympatickymi Maory (jeden z nich se jmenival Anthony). Sestileta dcera druheho z nich vcera zvladla svuj prvni ponor. Pani pracovali jako tiraci a dokonce jsme dostaly kontakt na bratra druheho z nich, ktery dela supervizora v sadech v Hastings, coz se hodi.

Kaiwaka - Wellsford s typkem, co vlastnil obchod s nahradnimi dily (mel radoby vytuneneho nissana podivneho vzezreni) a podle svych slov vzal stopare poprve v zivote.

Wellsford - Waitakere. Pohodova potetovana mlada Maorka zijici dlouhodobe v Alice Springs v Australii se syny (pet let a deset mesicu), se kterymi Zebra sdilela zadni sedadlo, coz byla samozrejme situace k popukani. Vysadila nas ve Waitakere, coz je mesto na predmesti, takze vyzva: prejet Auckland opet neakceptovana. Chvili jsme zkousely mavat, ale uz predem Byly jsme nucene vyuzit socku. Tentokrat vsak vlak a to na trase Henderson - Papakura, ve kterem jsme s prestupem stravily dve hodiny. Omg. Vzpominala jsem na klasickou hlasku: Ukoncete prosim vystup a nastup, dvere se zaviraji. V Aucklandu maji jen suche: Doors's closing.

Papakura se neukazala byt dobrou volbou, opet jen shluk nakupnich center. Vydaly jsme se na pochod na vypadovku, behem nehoz jsme se ptaly jednoho domorodce na cestu. Ochotne nam poradil (predtim ve Waitakere a ve vlaku nam kiwiove radili bez vyzvani, jsou bajecni) a za par minut se k nam vracel s tim, ze kolega jede z prace a ze na nas hodi na spravne misto, ackoliv slo zhruba o patnact minut chuze. Neuveritelne.

Misto vsak nestalo za nic. Hlavni silnice se napojovala na dalnici a stopare vyhaneli znacky zakaz vstupu. Vzhledem k tomu, ze mesto neustale krizovalo policejni auto, netroufly jsme si tam a byly nuceny mavat na naprosto obludnem miste. Postupne zastavili dva podivni Maori, hippie rodina otec, tri deti a pes s privesem s konem a konecne Tonga Guy. Stejne jako ostatni nemiril do Hamiltonu, ale zpet do centra Aucklandu, ovsem nejakym zahadnym zpusobem jsem ho presvedcila, aby nas hodil do vedlejsiho mesta Drury, ackoliv to pro nej znamenalo zajizdku.

Z Drury jsme se pohnuly zase jen o par dalsich kilometru do Bombaje (opravdu), kde jsme konecne chytly solidni stop - kravataka miriciho smer Coromandel. 

Vyhodil nas na krizovatce uprostred niceho. Pripozdivalo se a rikaly jsme si, ze do Coromandelu to nemame sanci stihnout. Posleze vsak zastavily hned dve auta a v kazdem jedna zena. Prvni nejela nasim smerem, ale druha uz ano.

Jmenovala se Christie. Pry nas v sedm vecer nemohla nechat na silnici. S Christie jsme to vyhraly. Mirila do mesta Whitianga. Cerstve rozvedena cca padesatnice, ktera planovala cestovani po Evrope a Svatojakubskou pout. Podelily jsme se s ni o backpaperske zazitky a daly ji nekolik evropskych tipu. Kam jet, kam nejet, co si zabalit atd. 

Ve Whitianze nas vyvezla na vyhlidku, odkud jsme mely cele mesto jak na dlani. Bohuzel se rychle stmivalo, takze to nebyla takova parada. Hostely byly plne, a tak nabidla nocleh. Luxus. Diky, Christie!

Dnes jsme toho sice moc nestihly, za to mame spoustu zazitku ze stopu. Kiwi jsou zlaticka.