9.1.: Zlaty dul (den 14.)

Vcera jsme se vykaslaly na Hot Water Beach. Mirila tam doslova kolona a plaz v Hahei byla velmi slusna, takze vlastnorucne vyhrabany bazenek s horkou vodou jsme rady ozelely. Na Hot Water Beach jsme se podivaly dnes rano a to formou Trujillo Tour. Vzal nas tam kiwi s dvema malymi syny, ktery nas popovezl z Hahei na hlavni silnici. Nejslavnejsi plaz Severniho ostrova nevypadala nijak zazracne. Ovsem v zime musi byt vlastni bazenek senzacni, to nepopiram.

Na dalsim miste Sara nemohla vic nez pet minut nic stopnout, takze jsem ji musela vystridat. Zastavilo treti auto s chlapikem miricim do nedalekeho surf pointu Whangamata, jel samozrejme surfovat a vlastnil nekolik obchodu s prkny. Mimo jine jsme rozebirali vyslovnost maorskym slov od w. W se totiz cte jako f, coz u slov typu Whangamata vyzniva znacne komicky a u slov typu Whakatane jeste komicteji. Pochopitelne se snazime vyslovovat spravne a rikame f.

Ve Whangamata jsme si daly prestavku na kafe a curani a posleze vyrazily dal. Sympaticky inzenyr John v duchodu (ctyricet let v jedne firme) miril do Waihi a trochu si s nami zajel, aby nam ukazal tamejsi zlaty dul. Po flashpapersku jsme si zapozovaly u mamutiho transporteru a chvili pozorovaly obri jamu do nitra zeme, kde zminene nakladace vypadaly jako auticka pro kluky.

Dalsi nas svezla organicka dama, ktera zije v Aucklandu na ostrove bez elektriny mirici do Taurangy za svoji dcerou s vnoucetem. Pry nas v tom vedru nemohla nechat na silnici (vsichni kiwi jsou priserne horkokrevni, reptaji na vedro, ackoliv neni ani tricet a temer vsichni maji zapnutou klimatizaci zaroven s okynky otevrenymi dokoran, takze si zase pripadam jako Iva Janzurova ve Vylete...).
Vysadila nas u nakupniho strediska, kde mela svuj franchizovy svatostanek i Domino pizza a vzhledem k tomu, ze o pizze mluvime uz asi treti den, bylo o veceri rozhodnuto.

Na dalsiho stopa uz bylo krapet pozde, ale vyrazily jsme. Do Te Puke, hlavniho mesta pestitelu kiwi, nas svezl lovec divoke zvere (ano, mel v aute pusku, chybelo malo), z Te Puke na dalsi krizovatku sympatak, co pracoval dlouhe roky v Australii. Mezitim jsem vsak tri auta odmitla, protoze se mi bud nelibila lokalita, nebo ridici.

Na poslednim miste uz jsme planovaly staveni stanu na golfovem hristi, zaverecny odvoz se ale nakonec objevil. Malomluvny domorodec nas vzal do maleho kempu u silnice blizko Pikowai. Kemp se krcil mezi plazi, silnici a zeleznici (kdyz projizdel vlak, zazivaly jsme zemetreseni) a skytal utociste predevsim karavanum a autobusum. Myslim, ze v 60. letech vypadal uplne stejne. Jen vedle na snure nevisela tricka muktifunkcni, ale batikovana a vsude byla citit trava.