Jeepney Mania

Krome tricyklu maji na Filipinach take jeepney - dalsi druh nekolikamistnych marsutek.

Nakupni horecka (Banaue - Manila)

Posledni den v horach jsme posnidali v hotelu, kde jsme zevlovali az do odpoledne. Smrkala jsem jak tuberak a netouzila po nicem jinem nez zustat v posteli.

V Querencii nam nabidli (proste nejlepsi personal na Filipinach), ze muzeme klidne setrvat az do vecera. Bylo vsak nutne naposledy projit vsechny obchody se suvenyry, naposledy se zastavit v Cafe na pul cesty a proste dat mestu sbohem.

Kdyz prisel cas vydat se na autobus, strhl se samozrejme obri slejvak. Zakon schvalnosti se nas stale drzi jako kliste.

Cesticka ryzi zname se vine (Banaue)

Vylet do Batadu nas zmohl, a tak jsme se misto presunu do Sagady rozhodli jeste zustat v Banaue a dat si nejakou lehci prochazku. Ja se navic nakazila rezkovirem a smrkala, kudy chodila.

Od Hotelu Banaue jsme kolem tamejsiho, momentalne vypusteneho bazenu a pres obchod se suvenyry stareho dedy vyrazili do vesnice 'Tam'an', kde mistni uchovavaji kosti svych predku zabalene ve specialni tkanine. Komplikovane jsme hledali cestu mezi dvorky plnymi slepicincu a nepratelskych psu. Jedna Filipinka nam chtela za poplatek ukazat kosti svych predku, ale odmitli jsme.

Z vesnicky jsme se nakonec vymotali a skrz ryzova pole pokracovali dal. Cesta se celkem prehledne vinula kolem zavlazovaci strouhy a my se opet kochali nadhernymi zelenymi panoramaty.

Pozdeji jsme se dostali do dalsi vesnice, odkud bylo nutne vystoupat zpatky na silnici do Banaue. Nastesti to nebylo tak hrozne. Potkali jsme filipinskou svatbu. Na ulici byl srumec a asi padesat Filipincu stalo ve fronte na jidlo. Takr jsme dostali pozvani, ale z nejakeho podivneho duvodu jsme odmitli, byli nam trochu trapne jit vyzirat chude horaly.

Vecer jsme zmenili hrncovnu a ja si dala absolutne nechutne veprove. Ani trochu jsem si nepochutnala a v Cafe na pul cesty navic nemeli moje oblibene pecivo na zpusob koblih.

Otesanci vol.7

Co se tyce kuchyne, jsou Filipiny s typickymi hrncovnami ponekud slabsi. Thajsko totiz nasadilo latku proklate vysoko. Senzacni jsou mistni pekarny (standardni kus peciva byva za 5 pesos), ovsem po metracich sladkeho bileho peciva kynu jak ten otesanek.

Ztraceny svet (Batad)

Vesnici Batad nam doporucila babicka z Querencie s tim, ze tam najdeme nejkrasnejsi ryzove terasy vubec.

Nezbylo nez vykoumat, jak se tam dostaneme. O doprave mezi mistnimi vesnicemi se da rict hodne, ale nikdy nic pekneho. Jeepney se clovek sice dostane vetsinou tam, kam potrebuje, ovsem zpatky to vetsinou jde bud v uplne blbou hodinu, nebo vubec. Organizovane vylety jsme zavrhli rovnou, protoze vsechny byly silene predrazene. Rozhodli jsme si tedy najmout tricykl a vyrazit na vlastni pest. Wikitravel tvrdila, ze to neni problem a ze vylet se da dokonce doplnit zachazkou k vodopadu 'Tappia'.

Ukecali jsme tedy tricyklare Alfiho, aby nas hodil za 600 pesos (i tak strasna suma, za 450 jsme jeli celou noc z Manily) par kilometru za Banaue na krizovatku, odkud uz se da pesky dojit na 'Batad Saddle' a odsud do samotneho Batadu. Do vesnice se totiz dostanete jedine po svych. Silnice konci v Batad Saddle. Divokymi serpentynami jeste pokracuje par kilometru smerem k vesnici, ale postupne se meni v nezpevnenou cestu a pozdeji pouze v uzky betonovy chodnicek. Batad je tedy naprosto izolovany od okolniho sveta. Silnice by mela byt dostavena letos, ovsem jeji stav tomu nenasvedcuje. Ze srazu kolem cesty se odtrhavaji mensi ci vetsi hromady kameni a silnici zasypavaji. V Batadu pry dosud funguje smenny obchod, coz uz mozna nebude mit dlouheho trvani, protoze turisti do udoli prinasi penize.

Alfi nas vysadil na krizovatce a strasne se divil, ze chceme jit pesky. Dokonce nam dal na sebe cislo, at se pripadne ozveme, kdybychom to nedavali a ze pro nas sjede do sedla. Po ceste jsme pochopili proc. Cloumak do sedla byl opravdu a sestup dolu do Batadu jeste prudsi. Na zasypane ceste jsem si pripadala jak v nejakem apokalyptickem filmu. Jako kdyby sem lidska noha nevkrocila nekolik let.

V Batadu jsme se nestihli ukryt pred vybercimi 'heritage fee', takze jsme kazdy byli chudsi o dalsich 50 pesos. Terasy byly ovsem stendhaliticke. Mistni nas varovali, ze bez pruvodce se k vodopadum nedostaneme, protoze cesta neni znacena.

V tom musim mistnim priznat bod. Hledat cestu bylo jak hledat brejle bez brejli. Kazdou chvili jsme skoncili u nekoho na dvorku a museli se ptat, kudy dal. Z vesnicky jsme se dostali primo na pesinu vedouci skrze terasy. Balancovali jsme na uzkych cestickach a kochali se senzacnimi panoramaty. Brzy se za nami vynorila pruvodkyne se skupinkou, takze jsme si je nechali utect a po zbytek cesty je nasledovali.

K vodopadu jsme sestupovali do rokliny schovane na dne udoli. Cesta byla vsechno, ale 'easy', jak tvrdila wikitravel, mi tedy neprisla. Padala prudce dolu po vysokych strmych schodech. Nechapala jsem, jak po nich kratkonozi Filipinci zvladaji chodit. Zacalo nam dochazet, ze tentokrat si z nas wikitravel udelala dobry den.

Co se tyce vodopadu, cekala jsem pricmrndleho chcipacka, ale Tappia prijemne prekvapil. Po osvezeni u vodopadu zbyvalo jen zdolat infarktove schody a posleze mrtvicny kopec do sedla. Mezitim se jeste samozrejme spustil lijak, takze jsme se museli schovat.

V sedle na nas cekal Alfi. Pry si myslel, ze budeme unaveni. To jsme byli. Ja se tedy vydychala a dobry, ale Adam vypadal jako v poslednim tazeni a do nohou ho brali krece, takze Alfi a dalsi Filipinka mu je masirovali.

Zelena je dobra (Banaue)

Autobus nas dovezl kousek pred osadu 'Banaue' a aby se nemusel propletat jejimi krkolomnymi ulickami, prestoupilo cele osazenstvo busu do dvou jeepney.

Opet jsme se octli v novem meste plnem ranniho cvrkotu a vypukl obvykly kolotoc - odpalkovat nahanece, odpalkovat dalsi nahanece, najit, kam slozit hlavu, a jsme na Filipinach, takze opet zaplatit jakysi enviromentalni poplatek, tentokrat 20 pesos na osobu.

Po kratkem pruzkumu jsme zvolili 'Hotel Querencia'. Jinde sice nabizeli za 500 pesos velky pokoj a na patre terasu s vyhledem, ale Querencia byla o stovku levnejsi. Slo o triluzak s vlastni koupelnou, takze jsem chudakovi Adamovi zabrala dvojpostel a zacala hnizdit. V ostanich ubytovacich zarizenich bylo navic casto zpoplatneno dobijeni elektrickych zarizeni a to by nas s nasi mobilni zavislosti stalo majlant. Velesympaticka stara pani v Querencii nas neustale pobizela, abychom si u nich doplnili vodu a nemuseli ji kupovat. Koupelna v nasem apartma sice smrdela zatuchlinou, okno melo spis symbolickou funkci, internet pamatoval Marii Terezii a postradali jsme prkynko na zachode, ovsem pristup personalu byl naprosto skvely. Pripadala jsem si jako na prazdninach u babicky.

Do Banaue jsme vyrazili kvuli atrakci, ktera se oficialne nazyva: Ryzove terasy filipinskych Kordiller. Pred dvemi tisici lety tady lide kmenu Ifugo vybudovali monumentalni kaskadovite soustavy ryzovych poli. Pestovat v prikrych svazich v 1500 m.n.m. ryzi - klobouk dolu. 

Prvni den jsme pri sieste odpadli a misto planovaneho vyslapu na vyhlidku objevili jen budouci zradelnu a nekolik pekaren, z nichz jedne spojene s kavarnou, jsme zacali rikat 'Cafe na pul cesty', protoze tamejsi obsluha pusobila opravdu momentalne zaostalym dojmem. Jednou jsem se nechala dobrovolne osidit, nez abych klukovi po desate vysvetlovala, ze mi mel vratit o osm pesos vic. Jindy se ale zase okradli u kasy v nas prospech, takze skore bylo srovnano.

Na vyhlidku jsme vyrazili nasledujici den. Turiste se na ni nechavahi vyvezt za 200, my si to vyslapli. Cesta vedla stale do kopce a vetsinu casu jsme mijeli filipinska obydli. Vsude spousta deti a psu, male kramky, autoopravny vsudypritomne rvouci tricykly a jeepney, protoze auto tu vlastni malokdo. Zase jsme si rikali, kde jsme se to octli.

Na samotne vyhlidce se pred nami rozprostrel vazne luxusni vyhled na cele udoli. Zelena se tu vyskytovala ve vsech moznych odstinech, v kopcich se krcily vesnice i osamele domky a na polickach bylo obcas videt shrbena zada zemedelcu.

Ponorna reka na Palawanu byla super, ale osobne bych ji mezi sedmi prirodnimi divy sveta vymenila prave za mistni terasy.

Na zpatecni ceste Adam zkusebne mavnul na projizdejici auto, ktere zastavilo, takze jsme se svezli dolu do vsi. Prece jen se ten kluk neco ze stoparskeho remesla naucil.

Ctvrty ostrov (Tagbilaran - Manila - Banaue)

Posledni den jsme si planovali uzit na plazi, ovsem pocasi nam udelalo caru pres rozpocet a skoro cely den prochcal. Aspon jsem si koupila nove zabky. Panske, protoze damske konci na Filipinach 39, ktera je velka jako 37 u nas. Jsem tu kolohnat. V barmanskych zabach za $1.5 uz jsem zacinala delat ostudu. Adam si poridil falesne conversky za 500 pesos a nove kratasy.

Zato dnes, kdy nas cekala posledni stace - ostrov Luzon, a my z Tagbilaran preletali do Manily, se zazracne vycasilo. Proste klasicky Murphy. 

Z okenka letadla Manila pusobila dojmem, ze jsem vetsi mesto nikdy nevidela. Nad letistem bylo rusno, takze jsme dlouho krouzili sem a tam, nez jsme dostali povoleni pristat.

Z letiste nam nezbylo, nez si vzit tago do sidla autobusove spolecnosti 'Ohayami', ktera ma udajne nejlevnejsi listky na severni Luzon. Vzali jsme zluteho taxika (zlute udajne neobiraji) a jelo se. Myslela jsem, ze Adam ma taxametr pod kontrolou, protoze jsem na nej nevidela, ale pote, co jsme prejeli celou Manilu skrz silene zacpy, si taxikar rekl o nehoraznych 1400 pesos (temer). Pripravena se s nim pohadat, pripadne poprat, jsem mu vrazila 400. Nastesti se dal nehadal. Zrejme to jen zkusil, ale stejne, nesnasim taxikare.

V Ohayami nam nejdriv rekli, ze uz maji jen mista na pristavky do ulicky, ale nakonec se jeste fleky nasly a to tesne u ridice. Dvojice extravagantnich francouzskych sester uz takove stesti nemela. Obe mely nezkrotitelna afra, stejne jako dvojice holek, ktere jsme potkali na letisti v Tagbilaran. Bud byl ten den v Manile sraz belosek s afrem, nebo za tech devet mesicu, co jsem pryc, zacala v Evrope zase frcet trvala.

Manila tepala zivotem. Na hlavnich ulicich pretrvaval sileny provoz a do vedlejsich se vyvalili snad vsichni lide, co jich v Manile bylo. Dali jsme si high five se skupinkou deti, ktere na nas nadsene porvavaly hello a zvedave okukovaly, co jsme zac. Tenhle vecerni asijsky srumec mi bude chybet.

Nasli jsme sympatickou zradelnu a 7-Eleven, a pak uz nezbyvalo nez vyckat zbyvajicich par hodin do 10. vecerni, kdy odjizdel nas bus smer 'Banaue'. Jizda mela trvat zhruba devet hodin, coz odpovidalo. Cekali jsme autobus a la 'barma style', ale klimatizace byla oproti autobusum v Barme pustena na pul a pristavky mely dokonce operatka. Jen nocni zastavky neprobihaly v zaplivanych levnych zradelnach, kde si belosi troufli koupit maximalne Pringles, zatimco my si s Nellou, Veru a Davem porouceli nocni nasup. Zastavili jsme vzdy na benzinkach s obchodem a restauraci evropskeho razeni a nutno podotknout, ze take s evropskymi cenami.

Spanila jizda vol.3

Prodlouzili jsne o dva dni hotel a skutr a zopakli si Panglao Island s tim, ze se poradne vyslunime a vykoupeme. Skoda, ze odpoledne zacalo chcat.

Tarsier Limited (Tagbilaran - Corolla - Loboc)

Dnes jsme podnikli dalsi naucne vzdelavaci spanilou jizdu na skutru. Tentokrat za mesto 'Corolla' podivat se na nartouny filipinske zijici vyhradne na Boholu, Mindanao a nekolika dalsich ostrovech na Filipinach.

Nartoun je nejmensi primat na svete, ale neni to opice. Ma ocas jako krysa a kozisek neurcite barvy, takze pripomina mys. Dokaze otocit hlavu o 360° a ve srovnani s velikosti tela ma nejvetsi oci ze vsech zvirat. Tento nocni tvor se zivi hmyzem, jesterkami a jinymi drobnymi zviraty. Porodni vaha plodu je 23 gramu, presto samicce trva sest mesicu, nez ho donosi a dalsich sest o nej pecuje. Mezi savci se vyvin plodu nartouna radi k vubec nejpomalejsim. V zajeti nartouni casto pachaji sebevrazdu kvuli hluku, svetlu, nebo jen doteku ci nahlemu vyruseni. Ac pusobi krehce a zranitelne, do klece se nehodi.

I kdyz nartouni budi dojem roztomilych moncicaku, nejsou to mazlici, kteri by se druzili. Patri mezi teritorialni tvory, takze na jeden hektar pripada zhruba jeden nartoun. Kdyz samecek objevi ve svem reviru jineho samecka, zazene ho, pokud se druhy samec nechce dat, zabije ho rychlym kousnutim do krku. Bez vycitek zlikviduje i samicku, pokud se mu nelibi, nebo s ni neni kompatibilni. Samicky jsou v tomto ohledu o neco pratelstejsi. Objevi-li na svem uzemi jinou samicku, jsou ochotny ji tolerovat za predpokladu, ze v okoli se nachazi dostatek potravy pro obe. Nartouni proste maji radi svuj prostor.

Tohle zviratko take udajne poslouzilo Stephenovi Spielbergovi jako vzor pro E. T. Mimozemstana a George Lucas v nem zase videl Mistra Jodu.

Po nartounech jsme se vydali do 'Loboc'. Adam vyrazil na posh plavbu po rece s obedem a domorodym bandem, zatimco ja se courala po okoli a dohanela psani blogu, protoze jsem oproti Adamovi v hroznem skluzu.

Vceli farma aneb deja vu (Tagbilaran - Panglao)

Rano jsme u silnice mavli na autobus, aniz bychom se museli tahnout zpet na autobusak. Zboznuju Filipiny. Vydali jsme se do hlavniho mesta Boholu - 'Tagbilaran'.

Prvni den v Tagbilaranu jsme se placatili ve meste, ale druhy jsme se konecne rozhodli uskutecnit to, co jsme dlouho planovali - pujcit si skutra. Nejsme sice zadni motorkari, ja na motorce sedela jen jako zavoznik, ale kdyz to zvladnou Filipinci, co by jsme to nezvladli my. Zvlast, kdyz jsme nafasovali automat.

Pri prvni spanile jizde jsme se rozhodli prozkoumat ostrov 'Panglao', kam vede z Tagbilaran most. Prvni zastavkou se stala 'Hindangan Cave', perfektni jeskyne s krapniky a jezirkem. Vstup za 25 pesos a s koupanim za 100. Plavani jsme tedy vzdali.

Za Panglaem (stejnojmennou dedinou) jsme objevili malou zastrcenou plaz. Byla nedele a brzy se prihrnula filipinska rodinka. Nejspis je vydesila Adamova pohubla figura, protoze nam brzy vnutili obed. Popovidali jsme si a my pozdeji vyrazili dal.

Dalsi zastavkou se stala vceli farma. Soucasti byl obchod se suvenyry a medovymi a jinymi vyrobky. Ochutnavky zdarma jsme vyuzili na maximum, Cesi, ale nutno podotknout, ze jsme dokonce udelali nejakou trzbu.

Vcely jsou ma oblibena zviratka, a tak jsem Adama prekecala, abychom sli za 30 pesos na prohlidku. Nas pruvodce Miguel komicky prehraval a kricel, takze byl div, ze me hned v prvnich sekundach neslozil zachvat. Prohlidka byla spis pro zaky zakladni skoly, ale videli jsme podivne velke oregano, dozvedeli se, ze mistni rostlina pandan zabira proti svabum, lemon grass a citronela zas proti komarum a guyabano dokaze zastavit rakovinu. 

Soucasti tour byla ukazka vcel. Myslela jsem, ze uvidime, kde a jak Filipinci vcely chovaji, ovsem Domingo pouze dulezite vytahl jeden ramek z ukazkoveho ulu a vysvetloval zakladni pojmy, coz me prilis neuspokojilo. Ano, priznavam, ze jsem nesnesitelne machrovala a delala ze sebe mistra sveta vcelu. Miguel ale v nekterych vecech dost tapal, takze jsem musela Adamovi vse uvest na pravou miru.

Uz po prvnim dnu skutr zboznujeme, ackoliv jsme porusili snad vsechna pravidla silnicniho provozu krome jezdeni bez helmy. Filipinci ale stejne asi zadna nemaji. Snad jen jedno: zatrub a jed.