Vesnici Batad nam doporucila babicka z Querencie s tim, ze tam najdeme nejkrasnejsi ryzove terasy vubec.
Nezbylo nez vykoumat, jak se tam dostaneme. O doprave mezi mistnimi vesnicemi se da rict hodne, ale nikdy nic pekneho. Jeepney se clovek sice dostane vetsinou tam, kam potrebuje, ovsem zpatky to vetsinou jde bud v uplne blbou hodinu, nebo vubec. Organizovane vylety jsme zavrhli rovnou, protoze vsechny byly silene predrazene. Rozhodli jsme si tedy najmout tricykl a vyrazit na vlastni pest. Wikitravel tvrdila, ze to neni problem a ze vylet se da dokonce doplnit zachazkou k vodopadu 'Tappia'.
Ukecali jsme tedy tricyklare Alfiho, aby nas hodil za 600 pesos (i tak strasna suma, za 450 jsme jeli celou noc z Manily) par kilometru za Banaue na krizovatku, odkud uz se da pesky dojit na 'Batad Saddle' a odsud do samotneho Batadu. Do vesnice se totiz dostanete jedine po svych. Silnice konci v Batad Saddle. Divokymi serpentynami jeste pokracuje par kilometru smerem k vesnici, ale postupne se meni v nezpevnenou cestu a pozdeji pouze v uzky betonovy chodnicek. Batad je tedy naprosto izolovany od okolniho sveta. Silnice by mela byt dostavena letos, ovsem jeji stav tomu nenasvedcuje. Ze srazu kolem cesty se odtrhavaji mensi ci vetsi hromady kameni a silnici zasypavaji. V Batadu pry dosud funguje smenny obchod, coz uz mozna nebude mit dlouheho trvani, protoze turisti do udoli prinasi penize.
Alfi nas vysadil na krizovatce a strasne se divil, ze chceme jit pesky. Dokonce nam dal na sebe cislo, at se pripadne ozveme, kdybychom to nedavali a ze pro nas sjede do sedla. Po ceste jsme pochopili proc. Cloumak do sedla byl opravdu a sestup dolu do Batadu jeste prudsi. Na zasypane ceste jsem si pripadala jak v nejakem apokalyptickem filmu. Jako kdyby sem lidska noha nevkrocila nekolik let.
V Batadu jsme se nestihli ukryt pred vybercimi 'heritage fee', takze jsme kazdy byli chudsi o dalsich 50 pesos. Terasy byly ovsem stendhaliticke. Mistni nas varovali, ze bez pruvodce se k vodopadum nedostaneme, protoze cesta neni znacena.
V tom musim mistnim priznat bod. Hledat cestu bylo jak hledat brejle bez brejli. Kazdou chvili jsme skoncili u nekoho na dvorku a museli se ptat, kudy dal. Z vesnicky jsme se dostali primo na pesinu vedouci skrze terasy. Balancovali jsme na uzkych cestickach a kochali se senzacnimi panoramaty. Brzy se za nami vynorila pruvodkyne se skupinkou, takze jsme si je nechali utect a po zbytek cesty je nasledovali.
K vodopadu jsme sestupovali do rokliny schovane na dne udoli. Cesta byla vsechno, ale 'easy', jak tvrdila wikitravel, mi tedy neprisla. Padala prudce dolu po vysokych strmych schodech. Nechapala jsem, jak po nich kratkonozi Filipinci zvladaji chodit. Zacalo nam dochazet, ze tentokrat si z nas wikitravel udelala dobry den.
Co se tyce vodopadu, cekala jsem pricmrndleho chcipacka, ale Tappia prijemne prekvapil. Po osvezeni u vodopadu zbyvalo jen zdolat infarktove schody a posleze mrtvicny kopec do sedla. Mezitim se jeste samozrejme spustil lijak, takze jsme se museli schovat.
V sedle na nas cekal Alfi. Pry si myslel, ze budeme unaveni. To jsme byli. Ja se tedy vydychala a dobry, ale Adam vypadal jako v poslednim tazeni a do nohou ho brali krece, takze Alfi a dalsi Filipinka mu je masirovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat