Autobus nas dovezl kousek pred osadu 'Banaue' a aby se nemusel propletat jejimi krkolomnymi ulickami, prestoupilo cele osazenstvo busu do dvou jeepney.
Opet jsme se octli v novem meste plnem ranniho cvrkotu a vypukl obvykly kolotoc - odpalkovat nahanece, odpalkovat dalsi nahanece, najit, kam slozit hlavu, a jsme na Filipinach, takze opet zaplatit jakysi enviromentalni poplatek, tentokrat 20 pesos na osobu.
Po kratkem pruzkumu jsme zvolili 'Hotel Querencia'. Jinde sice nabizeli za 500 pesos velky pokoj a na patre terasu s vyhledem, ale Querencia byla o stovku levnejsi. Slo o triluzak s vlastni koupelnou, takze jsem chudakovi Adamovi zabrala dvojpostel a zacala hnizdit. V ostanich ubytovacich zarizenich bylo navic casto zpoplatneno dobijeni elektrickych zarizeni a to by nas s nasi mobilni zavislosti stalo majlant. Velesympaticka stara pani v Querencii nas neustale pobizela, abychom si u nich doplnili vodu a nemuseli ji kupovat. Koupelna v nasem apartma sice smrdela zatuchlinou, okno melo spis symbolickou funkci, internet pamatoval Marii Terezii a postradali jsme prkynko na zachode, ovsem pristup personalu byl naprosto skvely. Pripadala jsem si jako na prazdninach u babicky.
Do Banaue jsme vyrazili kvuli atrakci, ktera se oficialne nazyva: Ryzove terasy filipinskych Kordiller. Pred dvemi tisici lety tady lide kmenu Ifugo vybudovali monumentalni kaskadovite soustavy ryzovych poli. Pestovat v prikrych svazich v 1500 m.n.m. ryzi - klobouk dolu.
Prvni den jsme pri sieste odpadli a misto planovaneho vyslapu na vyhlidku objevili jen budouci zradelnu a nekolik pekaren, z nichz jedne spojene s kavarnou, jsme zacali rikat 'Cafe na pul cesty', protoze tamejsi obsluha pusobila opravdu momentalne zaostalym dojmem. Jednou jsem se nechala dobrovolne osidit, nez abych klukovi po desate vysvetlovala, ze mi mel vratit o osm pesos vic. Jindy se ale zase okradli u kasy v nas prospech, takze skore bylo srovnano.
Na vyhlidku jsme vyrazili nasledujici den. Turiste se na ni nechavahi vyvezt za 200, my si to vyslapli. Cesta vedla stale do kopce a vetsinu casu jsme mijeli filipinska obydli. Vsude spousta deti a psu, male kramky, autoopravny vsudypritomne rvouci tricykly a jeepney, protoze auto tu vlastni malokdo. Zase jsme si rikali, kde jsme se to octli.
Na samotne vyhlidce se pred nami rozprostrel vazne luxusni vyhled na cele udoli. Zelena se tu vyskytovala ve vsech moznych odstinech, v kopcich se krcily vesnice i osamele domky a na polickach bylo obcas videt shrbena zada zemedelcu.
Ponorna reka na Palawanu byla super, ale osobne bych ji mezi sedmi prirodnimi divy sveta vymenila prave za mistni terasy.
Na zpatecni ceste Adam zkusebne mavnul na projizdejici auto, ktere zastavilo, takze jsme se svezli dolu do vsi. Prece jen se ten kluk neco ze stoparskeho remesla naucil.
Žádné komentáře:
Okomentovat