Uz jsme pocitali s tim, ze na Filipiny se nejede a zvazovali variantu Indonesie, kdyz rano sesteho dne Rasputin prekvapil rozhodnutim pokracovat podle puvodniho planu. Adam byl proti, ja spise pro, slo o to, ze kapitanovi jsme nemohli duverovat. Nemyslim tim, ze by nas nekde nechal, ale kvuli jeho naproste nevypocitatelnosti. Rekla jsem si, ze me nemuze nic rozhodit, ze nema cenu se kvuli nemu nadale rozcilovat. Byla jsem odhodlana mu s usmevem odkyvat vsechny jeho blaboly a myslet si o prd*li presne tak, jak me to ucila maminka. Chtela jsem jen v klidu prezit zbytek cesty a pokusit se si ji co nejvic uzit.
Vyrazili jsme vstric filipinskym vodam a ostrovu Balabac. Nutno rict, ze s velkym respektem. Nedaleke ostrovy 'Tawi-Tawi', 'Sulu', 'Zamboanga' a hlavne jizni 'Mindanau' jsou nechvalne proslule pusobenim skupiny Abu Sayyaf, ktera je odnozi Al Kaidy a jeji oblibenou kratochvili jsou unosy bohatych turistu kvuli vykupnemu. Pestrou piratskou historii ma i Jihocinske more.
'Balabac Strait', povestna silnym vetrem a velkymi vlnami, zustavala ticha a krotka. Nastartovali jsme Rasputinuv pres sedesat let stary motor a prekonali ji za uplneho bezvetri. V dalce za nami mizel Balambangan a pred nami narustal kopcovity Balabac.
Pristali jsme v zatoce na zacatku ostrova. Mangrovnikovo-palmovy les skryval par rozhazenych domorodych chysi a ja si predstavovala, ze neco podobneho mohl spatrit Kolumbus, kdyz objevil Ameriku. Na breh jsme se ale kvuli nizke hladine a pozdni hodine nedostali. Uz jsme to ani necekali.
Sedmeho dne jsme napnuli kosatku. Vitr vsak jen lehce pofukoval, takze kdybychom sli vedle lodi pesky, pohybovali bychom se rychleji. Krokem jsme se tedy presunuli do dalsiho zalivu, kde na nas cekalo hlavni mesto Balabac - stejnojnenna osada Balabac.
S vylodenim jsme si tentokrat pospisili. Po motorovani pres Balabac Strait bylo potreba doplnit diesel. Stav jeho zasob je nam zahadou. V Kudat Rasputin tvrdil, ze vystacime do Puerto Princesa, i kdyby vubec nefoukalo. Ted zmenil nazor.
Shodili jsme dingi a vydali se na pruzkum brehu. S dedkem na porcelanu jsme prejizdeli koralovy utes. Byl nevzhledny, sedivy a seredny a nektere z koralu vypadaly jako mozky. Nezahledla jsem jedinou rybu. Rasputin mlel, jaky je to zazrak a jak by se tam skvele snorchlovalo, ovsem nam spis pripadalo, ze utes uz je mrtvy.
Vesnicka Balabac byla opet jak vystrizena z National Geographic. Rybarske domky na kulech nalepene k sobe stojici tesne nad morem. Vsechny vykaly a vetsinu odpadku proste pohlti more. Ve vesnici jsme nepotkali jedineho belocha a koukali na nas uplne vsichni. Kam se hrabala Barma. Vesnice prekvapila neprebernym mnozstvim malych kramku se smisenym zbozim a uplne postradala zradelny, coz nas neprijemne prekvapilo. Sice jsme objevili skvelou pekarnu, ale typicke zradelny nic, jen dve pricmrndle hrncovny.
Nasli jsme typka typu vsudybyl, ktery nam na pristi den prislibil diesel a vymenil ringitty. Zdalo, ze vse bude odsejpat a pozitri vyplujeme. Dedek se necekane ani nezlil.
Na osmy den jsme se prilis netesili, bylo jasne, ze budeme akorat rvat kanystry. Vynahradila mi to vsak vyprava pro diesel spletitymi stezkami po prknech kolem domku na kulech. Pohybovali jsme se po uzouckych lavkach, tu se varilo, tu se pralo pradlo, tu jsme zaslechli 'What's up' Lindy Perry. 'I pray every single day... For a revolution... Trying to get up that great big hill of hope... For a destination.'
Misto abychom se tahali s kanystry pres celou vesnici, vratili jsme se pro dingi a pro diesel dopadlovali. Dedek sice plachti pres ctyricet let a povazuje se za mistra sveta, na tohle vsak neprisel.
Odpoledne jsme dostali osobni volno a uz si rikali, ze dedek nas nemuze nicim prekvapit, ale zase nas dostal. Na sraz k dingi se vratil v takovem stavu, ze silnice mu byla mala a kraticky kopec sjel po pr*eli. Samozrejme jsme ho museli nalozit do lodky a pretahnout pres melkou cast, protoze sam by nepresel. Navic byl rozjarile hovorny a pokousel se na me mrkat. Jesteze jsem zustavala nad veci a zadny idiot me nemohl rozhodit, jinak bych ho omracila padlem a shodila mezi mozky.
Do postele na palubu jsme se odebrali hned po prichodu, dedkovy opilecke historky jsou za hranici dobreho vkusu. Radeji jsme poslouchali hlahol usinajici vesnice a tvora, ktery vydaval zvuky jak osvobozeny Minotaurus.
Ten se ostatne ukazal znovu rano. Tedy ne Minotaurus, ale Rasputin. Jak je jeho dobrym rannim zvykem, vychrchlaval si plice, inhaloval astma lek a vzapeti si zapalovat cigo odeny pouze v cervenych odranych SLIPECH. Moje nervy.
Devateho dne jsme vypluli smerem Puerto Princesa. Cekala jsem, ze dedek bude miz kocovinu a nikam nevyrazime, ale zvladl se vzpamatovat.
Vitr byl opet spatny, takze jsme pluli na motor. Vlny se hrnuly proti nam a Olza po nich skakala jako houpaci kun. Stravila jsem dlouhy cas na pridi, protoze kymaceni paluby se nemuzu nabazit.
Zrovna, kdyz jsem sedela u kormidla, motor lehce skytl. Rasputin vybehl z podpalubi a obvinil me, ze jsem zavadila o zapalovani, pred cimz nas varoval. Nic jsem ovsem neudelala. Motor se zastavil a rozbehl znovu. Bylo videt, ze Rasputin ceka a nevi, co bude delat dal. Motor se jeste parkrat sekl a pote se zastavil docela a nepodarilo se nam znovu nastartovat. Zustali jsme uprostred more bez motoru a s vetrem proti nam. Zbyvalo jedine reseni, napnout plachtu a plout po vetru zpet na Balabac.
Meli jsme obrovske stesti, ze vitr foukal a udrzel se az do vecera. Sice potme, ale stihli jsme doplout zpet do zatoky. Rasputin se celou cestu klepal jako ratlik a kouril jednu od druhe. Jak sam rika, uz na to nema. Ja byla v naprostem klidu. Kdyz jsme zapadli v Australii v zemi nikoho s autem do pisku, bylo to horsi. Jen me rmoutilo, ze ted zkejsneme dalsi dny v Balabac a Rasputin zas bude akorat pochlastavat a odkladat odjezd, nez najdeme mechanika.
Žádné komentáře:
Okomentovat