Na vojenskych kavalcich jsme se nakonec nijak zvlast nevyspali. Vedle na pokoji nektery z vojaku chrapal takovym stylem, ze byl zahul usnout i se spunty. Nejdriv jsem si myslela, ze Adam ma svuj den, ale kdyz se po serii mych mlaskavych zvuku ozvalo: 'Zebro, to nejsem ja,' doslo mi, kolik uhodilo.
Na Filipinach se nevstava jen brzy rano, na Filipinach se vstava v noci. Vojaci nas doslova eskortovali do vesnice. Na molu jsme se zapsali na palubni list, kde uz se nachazelo dvacet jmen a to nebylo ani pul ctvrte.
Vzorne jsme cekali a molo se zvolna plnilo dalsimi Filipinci. Pred pul sestou zacali namornici cist prezencni listinu a my mohli nastoupit do lodi typu katamaran. Sjela jsem Adama, ze vybral spatne misto a posadila se vedle Filipince se znackou telefonu, o ktere jsem nikdy neslysela. Kdyz vsichni pasazeri obdrzeli zachranne vesty, nase oranzova vyprava mohla vyrazit smer Rio Tuba.
Po ceste jsme zastavili na dalsim ostrove s malou osadou, zaplatili 350 pesos na hlavu a v Rio Tuba nakonec pristali po necelych ctyrech hodinach misto avizovanych peti.
Pristav byl plny drevenych lavek a odpadku, takze jsme po hlinene hlavni tride vyrazili smer autobusak. Brzy jsme vsak zjistili, ze je prilis daleko a vzali si za 30 pesos tricykl. Mezitim jsme se stihli seznamit s mistni blaznivkou. Byla na vetvi z mych pih a snazila se mi je setrit.
Na autobusaku jsme cekali, nez se marsutka zaplni a zaplatili dalsich 350 pesos do Puerto Princesa (PP).
Ridic jel typickym marsutkarskym stylem - brzda, plyn, klakson. Za par minut uz vetsina Filipincu v dodavce spala stejne jako tomu bylo na lodi. Velice sympaticka vlastnost.
Filipiny se mi na prvni pohled moc zamlouvaji. Je to trochu jako vratit se do Barmy, jen krajina je mnohem zelenejsi. Mijeli jsme ryzova pole a stanky s ananasem dumyslne svazanym do malych pyramid. Vesnicim dominuji basketbalove kose. Nejoblibenejsim sportem tu neni klasicky fotbal, ale prave basketbal.
V PP jsme vystoupili na typickem rusnem autobusaku s tisicem malych kramku, kde na nas hned nastoupili nahaneci. To mi tedy nechybelo.
Nechali jsme se odvezt do centra na na imigracni, abychom si nechali dat razitko do pasu, protoze v Balabac zadne imigracni nebylo. Neocekavali jsme zadne problemy, ty ovsem prisly. Jelikoz jsme opustili Malajsii jako pasazeri Olzy, bylo nasi povinnosti vstoupit na Filipiny stejne, nebo dodat stoh okopirovanych lejster vcetne reportu kapitana a svedku, ze nas videli v Balabac na lodi. Jinak muzeme byt zadrzeni a deportovani jako ilegalni uprchlici. A jeste nam drze tvrdili, ze na Balabacu imigracni kancelar pobocku ma, coz je blbost. Z nejakeho zvraceneho byrokratickeho hlediska to smysl dava, ale ja tomu rozumet odmitam.
Nastesti nas nezadrzeli, dostali jsme par dni na to, abychom potrebne dokumenty sehnali, uz ted je vsak jasne, ze nemame sanci z Rasputina neco dostat. Dedek nas ma stale ve sve moci. Nesmime se hnout z PP a nevime, co bude dal. Mozna se v Praze ukazeme driv nez v cervenci.
Po katastrofe na imigracnim jsme nasli hostel a na jednu noc si mastnacky priplatili za klimatizaci. Takze sice bydlime v Edenu, ale jako nelegalni pristehovalci. Uz jsem tedy byla v ruznych situacich, ovsem tohle je novinka.
Žádné komentáře:
Okomentovat