... Protoze nejeli jsme na Puerto Princesa, ale s notorikem.
Meli jsme dobrou vuli to s Rasputinem dotahnout do konce, ale vcera v noci pohar trpelivosti pretekl. V prvnich dnech a po vrsicich se extempore nam rikal, ze s nim musime mit trpelivost. Rikala jsem, ze budeme, ale ne do nekonecna.
Vcerejsi scena vygradovala v noci na lodi. Rasputin zrejme dorazil posledni zasoby z batohu a v noci zacal vyrvavat (zamerne nepisu zpivat) moravske lidovky. Uz jsme davno spali na palube, jak je nasim zvykem, kdyz nas probudil jeho rev. Krcila jsem se pod longee a rikala si, ze ztratil posledni zbytky soudnosti. Jeho hulakani se muselo nest celym zalivem a ja se rozhodla, ze tohle uz dal nemuzeme snaset a usnula spokojenym spankem.
Dvanacteho dne Rasputin popijel uz od rana a kdyz zacal opet mluvit o tom, ze se vratime do Kudat, oznamili jsme mu, ze jsme nasli lepsi reseni a ze dnes opoustime lod. Tak to slo snad petkrat. Mezitim nas znovu urazel, ze jsme apaticti cesti somraci, pak obratil a licil, ze jsme dobra posadka a do toho nam vyhrozoval Amnesty International. Silenstvi.
Uz jsme pocitali s tim, ze odvezeme krosny na breh, dopravime dingi zpatky na lod a poplaveme zpet, ale Rasputin prekvapil a odplul s nami. Potrasli jsme si rukama, poprali hodne stesti a vlastne se vcelku v dobrem rozloucili. Kdyz jsem ho videla, jak na brehu sam chlasta, smradlaveho, v orvanych hadrech a neschopneho si vzpomenout, kde nechal tricko, navzdory vcerejsku mi ho prece jen bylo lito a mela jsem vycitky, ze jsme ho nevdecne opustili. Uz to vsak opravdu neslo dal. Nemuzeme pomahat nekomu, kdo neni ochoten si priznat, ze pomoc potrebuje.
Vyrazili jsme za nasi spratelenou vojenskou bunkou, abychom si u ni nechali krosny, nez ve meste vymenime penize (coz byla samozrejme anabaze) a poridime nejake jidlo na zitrejsi trajekt do 'Rio Tuba', ktere se nachazi na jihu Palawanu.
Pote, co jsme si dali drahe jidlo v pristavu (80 pesos za porci nam proste pripada moc), jsme se zastavili v nasi oblibene pekarne, kde maji kus ruznych druhu peciva za 5 pesos. No, nesnezte to vsechno.
Zasli jsme se take ohlasit na mistni policejni sluzebnu, kde nas privital houf smrncovnich policistek, ktere si nas zacaly zurive fotit. Zadne dokumenty pry nepotrebujeme, staci se prihlasit az v Puerto Princesa. Totez nam rekli na pobrezni strazi.
Navecer jsme si vyzvedli veci na zakladne a vydali se kempovat do prirody. Brzy nas vsak vyhmatl jeden z vojaku. Poslal ho velitel Kiram a ze pry musime prespat na zakladne. Inu, nebranili jsme se.
Vecer nas vojaci pozvali na pivo, a tak jsme si nad 'Red Horse' povidali s Judem (mel zrovna hlidku, takze na rameni mu visel samopal) a jeho dalsim kolegou Febym (?). Schvalovali nam nase rozhodnuti opustit lod, Tedovy vcerejsi vystupy vydesily i ostrilene namorniky. Dostali jsme tipy, kam zajit v PP, resili zivot v Cechach, na Filipinach, jak dlouho slouzi na Balabac, proste tak ruzne. Znovu a znovu nas ujistovali, ze na zakladne jsme v absolutnim bezpeci. Pri pohledu na Judovu M16 jsem nemela duvod tomu neverit.
Spat jsme sli umyti, najedeni a s hrejivym pocitem, ze kdyz zacne v noci prset, nebudeme muset vstavat a schovavat se v podpalubi. Jak malo staci cloveku ke stesti.
Žádné komentáře:
Okomentovat