I predposledni den jsem mela stesti. Christiane s Patrickem maji zitra pochuzky v Aucklandu (cinska ambasada doktori, nakupy, predani veci a podobne) a vyrazili uz dnes vecer, aby prespali u pribuznych a odvezli me na letiste.
Z Thames jsme vyrazili v sedm vecer, do Aucklandu zbyvalo neco lehce pres sto kilometru. Zeland se se mnou loucil, stejne jako me vital - sedivy a podmraceny, v dalce z mraku pristily zaclony deste a mne bylo lito, ze uz zase mirim na letiste a moje druha novozelandska cesta speje nezadrzitelne ke svemu konci.
Sedela jsem v aute zarezana jak pena, namekko a vsechny vnitrnosti se ve me sviraly, jako by se chtely trhnout od meho tela a vyrazit nazpet. Mela jsem obavu, ze lahodnou posledni Christianinu veceri vyzvracim jak Alik. Mijeli jsme zvlnenou, letnim horkem zmozenou krajinu, drevene prizemni domky, pastviny s barevnymi kravami. Na jedne z nich staly straceny tesne u zarive cervenych sloupku plotu, takze kdyz jsem je z dalky pozorovala, divila jsem se, co to maji s nohama.
Ve zlatave zari zapadajiciho slunce jsme se blizili k Aucklandu a uz temer potme dorazili na letiste. Trochu jsem se obavala, abych se nedala do breku, ale zvladla jsem to. Zas takovy uplakanek nejsem.
Na letisti jsem otravene zjistila, ze prostor, ze ktereho se pozoruji letadla, je verejnosti nepristupny. Prisla jsem tedy o flek, kde jsem minule nocovala.
Dala jsem si alespon lahodne tocene pivo Mac's. $8,5 je hodne (a to je letistni prirazka jeste nizka), ale proste jsem ho potrebovala.
Jihovychodni Asie. Thajsko, Kambodza, Laos, Barma, mozna Vietnam, mozna Indonesie. Jeden z mych detskych snu. Myslim, ze cele moje dosavadni cestovani bylo jen takova pripravna faze. Pruprava na tohle ctyrmesicni putovani. Teprve ted se ukaze, jestli jsem studovala pilne. Ceka me zkouska cestovatelske dospelosti. Konecne se dozvim, jestli mam na to, abych sla na vysokou.
Žádné komentáře:
Okomentovat