Stacil den v klidovem rezimu a 'kralovny hoven', jak nas prekrtil Adam, se daly dohromady. Tedy krome Verci, jejiz streva i vcera tvrdosijne produkovala desitku. Nechaly jsme ji tedy s Nellou pod moskytierou a vyrazily naposledy na plaz.
Vody Bengalskeho zalivu byly klidne, takze jsem si s gustem zaplavala. Ke slunecnikum prisla delegace mistnich a zacala nam vysvetlovat, ze kdyz pouzivame lehatka, predpoklada se, ze si vedle v kramku dame obed. Slibila jsem, ze prijdeme pozdeji na orech. Nebude trvat dlouho a dojde jim, ze slunecniky musi zpoplatnit, jinak na lakome Evropany nevyzraji.
Jeste vecer jsme vyrovnaly hotelovy ucet. Sest noci nas vyslo na necelych $42 za jednu. Nakukaly jsme totiz recepcni, ze jsme domluveni s sefikem na priplatku $5 za treti osobu, ackoliv to melo byt $7.
Nella s Veru uz se nemohly dockat, az rano vypadneme 'z pavouci nory', ale me se nechtelo. Cim dele jsem na ceste, tim vice si uzivam zustavat delsi dobu na jednom miste.
Rano na nas u snidane cekaly svedske stoly - novinka, kterou v Garden Hill zavedli teprve predevcirem. Zrovna v den, kdy se Dawe odhlasil. Chtel usetrit, a tak spal posledni den na plazi. Vzhledem k tomu, ze Dawe je porad hladovy a dokaze sporadat neuveritelne porce, samoobsluzne snidane by pro nej byly pozehnani. Ne vsak pro hotel. Kdyby sefik videl, kolik toho jeden clovek dokaze sporadat, okamzite by se vratil ke staremu systemu.
V pul desate jsme na motorkach opustily Garden Hill a za chvili uz nam Chaung Ta lezela za zady. Projizdeli jsme uzouckymi serpentinami vinoucimi se dzungli, mijeli bambusove chyse na murich nozkach a silnice se pomalu rozsirovala az jsme si to po rovine hnali na Rangun.
Zastavili jsme u nechutne zradelny, jenz byla zanesena odpadky. Starsi Italka z Turina, spolecne se kterou jsme byli jedinymi belochy v autobuse, poznamenala, ze to tam vypadalo hur nez v Indii. Susene banany jsme si ale koupily.
Ridici autobusu prekvapili a pochopili nase vysvetlovani, ze potrebujeme vyhodit na ceste na hlavni autobusove nadrazi Aung Mingalar. Zastavili nam nekde v centru Rangunu, odkud jsme si vzali za $5 taxika na nadrazi. Prodiraki jsme se tam silenou zacpou. Narazili jsme na silnicni prodejce, kteri obchazi stojici auta a vetsinou nabizi zakladni sortiment - vodu, cigarety a betel.
Na Aung Mingalar byl jako obvykle sileny mumraj. Pasazeri se mixovali se stankari a nahaneci, dopravni kancelare v pasazich domu ukryvali cestujici s velkymi zoky, v jednom miste mezi autobusy dokonce typci cutali obdobu nohejbalu. Do toho prach, smog, troubeni a rev. Asijska klasika jak vystrizena.
Nelle pred par dny odesel jeji i-phone do vecnych lovist a tak jsme hledali nahradu. Za $55 jsme nakonec poridili fejkovy samsung, ktery pozitivne predcil Nellina ocekavani jak vykonem, tak cenou.
Vetsina autobusu smer 'Hpa-An' byla vyprodana. Nezbylo nez smlouvat s lisackym prodejcem, chtel $8/osobu. Ukecali jsme to na $7, ale vedeli jsem, ze mistni by jel maximalne za $4.
Nocni cesta autobusem Rangun - Hpa-An byla zatim nejpekelnejsi, kterou jsme zazily. Chytily jsme mista hned vepredu pred urvanou televizi, jez nonstop promitala nejhorsi ukriceny odpad, jaky si lze predstavit (zjistily jsme, ze betel se zvyka i v televizi), autobusak vzal asi padesat lidi na sesle do ulicky a ja navic vyfasovala misto vedle pani s ditetem, ktera trochu smrdela stejne jako klimatizace, ktera cas od casu chrlila nevonavy oder, a ficela tak ledove, ze jsme busu zacaly rikat lednice, a ke konci mrazak.
Predelaly jsme somalsky vtip: Kolik Barmancu se vejde do barmanskeho autobusu? Vsichni. Jsem sice vyhlaseny spac, ale tyhle podminky jsem nedavala ani ja. Televizni prujem rval s takovou intenzitou, ze ho docela neucpala ani mp3, ani spunty. Myslim, ze v pekle vysilaji barmske zabavni show porad.
Žádné komentáře:
Okomentovat