29.4.: Zas do prulomu (den 30.)

Spali jsme dlouho a vydatne, protoze pokazde, kdyz zazvonil budik, zacalo prset. Kolem poledne jsme ukuchtili posledni spolecny obed, opulentni bramborovou omeletu, povymenovali hudbu a vyrazili do Picktonu, pricemz jsme po ceste nabrali stoparku Lenu.

Charlotte s Mattem vcera zjistili, ze prace v Nelsonu neni, takze se presouvaji na sever, kde by se jeste nejakou dobu melo sklizet kiwi.

Pri louceni jsem malem nevydrzela a propukla v nezrizeny plac, tahle francouzsko-nemecka dvojice mi bude moc chybet a navic uz jsem s nimi odvykla samotarskemu zivotu. Sice jsem na ne obcas remcala, ale uz jsem holt takovy protiva. Jsme domluveni, ze jednou se rozhodne vsichni sejdeme v Parizi na predstaveni Rocky Horror Picture Show.

Jak napsal Jack Kerouac: "Zas se na chodniku nakupila hromada nasich zbedovanych zavazadel. Pred nami byl jeste vetsi dil putovani, ale co, cesta je zivot."

Z Pictonu do Blenheim je to jen lehce pres dvacet kikometru, takze presun byl rychly a to navzdory tomu, ze zacalo opet chcat. Muj ridic James mi sdelil, ze pocasi je na tuto rocni dobu neobvykle spatne.

Copperbeech je klasicky pracovni hostel nadupany Nemci a napisy se zakazy a narizenimi. Od manazeru jsem se dozvedela, ze s praci v Blenheim je to momentalne na pytel, coz mi pomohlo v rozhodovani. Ozval se mi totiz Petr, ze maji v Opawe prece jen volno. Takze opet zmena planu a pozitri rano vyrazim smer Christchurch. Doslo mi, ze pracovni hostel je opravdu krok zpet. To uz tady bylo. Verim ve svetle zitrky. A kdyby se nahodou zitrky pos*aly, zustavaji jeste porad pozitrky.

28.4.: Predposledni den (den 29.)

Dnesek se prilis nevydaril. Vydatne chcalo celou noc, ovsem Paki Paki nezklamal a vydrzel.

Chcalo i dopoledne, ale uz jsme nechteli dele cekat, takze jsme sbalili kemp za deste a vyrazili do Richmondu, kde jsme zbytek destiveho dne stravili v teple mistni knihovny. Charlotte se dozvedela, ze ji prijali na tlumocnictvi v britskem Prestonu, takze program na pristi rok ma jasny.

Byl to nas posledni spolecny vecer, sla na me melancholie, kterou nastesti brzy zahnal Stolen Base. Jeho porizeni, stejne jako porizeni nahradniho plynu do varice, nam vsak zkomplikovala jedna zrejme velmi zatrpkla vedouci v Countdownu.

27.4.: Mesic s Mattem a Charlotte (den 28.)

Vylet se chyli ke konci, takze Matt vcera vyhlasil liny den. Z kempu jsme vyrazeli az po dvanacte a pozdeji si dali jen lehkou prochazku u jezera Rotoroa (NP Nelson Lakes). Slibovany vodopad byl jen vysoky cmrndacek, ktery jsem ani nefotila a prochazek kapradinovymi lesy uz take par probehlo, panoramata kolem jezera vsak byla celkem hezka.

Zitra uz zbyva jen cesta do Nelsonu, kde chteji Matt se Charlotte zacit hledat praci na farmach a idealne bydlet v aute nekde primo na farme. Mne nevyslo bydleni v Christchurch u Petra, zrovna maji plno, takze se vydam do pracovniho hostelu Copperbeech Backpackers v Blenheim, ktery mi kdysi v Rotten Apple doporucoval Argentinec Gus a uvidim, co se bude dit.

26.4.: Posvatny je mi kazdicky rano (den 27.)

Vstavali jsme opet za kuropeni a bez snidane jsme si podruhe strihli Pancake Rocks (vcera jsme si totiz trasu probehli skoropotme s celovkami, protoze jsme nemeli co delat), ackoliv Charlotte remcala, ze vecer ji to stacilo. Bylo to perfektni rano. Slunce se jeste nestihlo poradne probrat a jen zvolna se drapalo nad kopce. Turisti vyspavali, takze jsme meli Pancakes na chvili jen pro sebe. Pozdeji trasa zacinala zavanet Vaclavakem.

Tzv. Pancake Rocks a Blow Holes jsou soucasti narodniho parku Punakaiki. Jde o velmi pusobive skalni utvary pri pobrezi vymodelovane s trochou fantazie do tvaru palacinek navrsenych na sebe v mnohametrovych hromadach. Vedci dodnes nevi, jak presne vznikly. Nevelke skalni mestecko palacinkovych skal je plne prurv, skvir a jeskyni, ktere casem vyhlodalo more, takze na nekterych mistech se voda dostava na povrch v podobe vodni pary, vlna jen musi uderit na to spravne misto a byt dostatecne velka. Vypada to, jako kdyz zatahnete za pist v parni lokomotive. Jinde se zase hluboko pod vami v prilivovem bazenku more zmita a tristi o skaly tak dumyslne, ze zpusobuje rany ne nepodobne buraceni hromu ci odpalovani skal v kamenolomu, az nabyvate dojmu, ze plocha pod vami se musi roztrhnout.

Po palancikove prohlidce jsme se vydali dal na sever. Kousek od Punakaiki jsme objevili skvele snidanove misto na slunci a se stolem, takze jsme si udelali vynikajici vajecne omelety.

Pozdeji nas na mape zaujalo mesto Charleston, u kteteho se mely nachazet Ananui Caves. Doufali jsme v dalsi speleologicke dobrodruzstvi, ale v Charlestonu jsme se dozvedeli, ze jeskyne jsou pristupne pouze s oficialni jeskynarskou tour. Slanovani propasti, rafting na podzemni rece a jine legrace vypadaly skutecne vyborne. Bohuzel momentalne byly nad nase financni moznosti, snad sem priste prijedeme bohatsi.

Pokracovali jsme do Westportu. Mestecku vevodila typicka hlavni lajna s obchody, bary a institucemi. Navstivili jsme vystavu mistnich umelcu. Vsechny vytvory byly dost hrozne (krome hezkeho oleje lodi v mlze), ale je pekne, ze se lide snazi.

Vystavu poradali dva zestarli hippici, Mary se svym protejskem, se kterymi jsmr pohovorili a Matt si s nimi pozdeji zaimprovizoval. I Mary prispela k vystave svou troskou, objevili jsme jeji misu z lyka palmy Nikau zkraslenou keramickymi ozdobami.

Nocni utociste nam poskytl Kawatiri Picnic Area u reky Buller kousek od vstupu k narodnimu parku Nelson Lakes. Mezi lety 1921 - 23 tu staval 'Pikomaku Railway Camp' obyvany tremi sty zeleznicnimi delniky a jejich rodinami, kteri pracovali na stavbe zeleznicniho tunelu.

Po ceste do kempu nase zraky upoutala 'Old Ghost Highway', kde jsme se vydali na kratickou 'Lyell Walkway' ke staremu lesnimu hrbitovu a posleze jsme zvladli jeste jednu zajizdku a to ke Swing Bridge - nejdelsimu lanovemu mostu na Novem Zelande. Prochazka po nem normalne stoji $5, tesne pred setmenim uz byl ovsem bez dozoru, takze jsme se pohoupali a pokochali potemnelymi vyhledy na reku bez placeni.

25.5.: Jak opracovat greenstone (den 26.)

Rano jsme opet vstavali jeste pred slepicemi, aby nas nevyhmatla DOC hlidka. Dest zurive busil do kapoty celou noc, az jsem ve svych snech nabyla dojmu, ze rano se probudime uprostred obrovskeho jezera jako trosecnici, coz se ale k memu prekvapeni nestalo. Rozednivalo se jen velmi pozvolna, nad hlavami se nam stale vzdouvaly tluste sedive mraky, ktere branily vysvitnout sebemensimu paprsku slunce.

V Hokitice jsme v predtuse dalsiho deste zamirili do nejblizsi kavarny. Po chvili se opet setmelo a z nebe se znovu spustily provazy deste, tentokrat doplnene bourkou.

V 10:30 zacinala v obchode a vyrobne 'Mountain Jade' komentovana prohlidka, ktere jsme se rozhodli zucastnit. Jade, nebo take greenstone ci pounamu, je drahy kamen nachazejici se v novozelandskych rekach a na plazich, ale zdroje se vyskytuji take v Rusku, Kanade, Australii (tam maji cerne jady) ci Myanmaru. Dobrym zdrojem je prave West Coast a okoli Hokitiky, takze na plazi casto potkate nadsence, ktery se snazi najit pravy jade, coz vsak neni vubec snadne. Zelenych a nazelenalych kamenu se v pisku vali spousta, more vyvrhuje dalsi a ten spravny jade navic vubec nemusi byt zeleny. Jade je tezsi nez ostatni kameny a take tvrdsi, takze kapesni rybickou ho rozhodne neposkrabete.

Tradicnini zpracovateli jadu byli samozrejme Maorove, kteri nazyvaji jade 'pounamu'. Podle maorske legendy vodni had Poutini, strazce pounamu, unesl krasnou Waitaiky. Pri pronasledovani jejim manzelem Poutiny roztrousil pounamu po nekolika mistech Noveho Zelandu a pozdeji promenil v pounamu i Waitaky, protoze kdyz ji nemohl mit on, tak nikdo.

Existuje asi sest zakladnich tvaru a kazdy z nich ma svou originalni symboliku. Fish Hook (Hei Matau) vam prinese zdravi, prosperitu a stastnou cestu pres vodu. Spiral (Koru) symbolizuje nove zacatky, rust a harmonii. Manaia se stane vasim duchovnim strazcem a znamena take rovnovahu mezi nebem, zemi a morem. Infinity ci Twist vyjadruje specialni druh pratelstvi, nebo vztahu. Jade se stane vasim talismanem. Kdyz ho vybirate, at pro sebe, ci pro nekoho, udajne instinktivne sahnete po symbolu, ktery vas nejvic vyjadruje.

Ve vyrobne jsme se dozvedeli take spoustu zajimavosti o ruznych druzich jadu a jeho zpracovani. Kvuli sve tvrdosti se opracovava diamantem a carveri dodnes vyuzivaji predevsim maorskou symboliku. Z jadu se vyrabi privesky, nausnice, prsteny, zasazuje se do zlata a samozrejme se z nej modeluji sosky kiwi, slonu a jinych ptakovin.

Posleze jsme se zastavili v Greymouthu a to kvuli bazenu. Zatouzili jsme si protahnout kosti, vyhrat se v saune a samozrejme se dat do poradku ve sprse. Bazen ovsem trochu zklamal. Chybela virivka, ledova sprcha u sauny a kvuli statnimu svatku byl naslapany rvoucimi decky. Nasledovala samozrejme Domino pizza a pivo.

V zaveru dne se obloha zacala projasnovat, takze v Barrytownu (kde je udajne nejlepsi loviste) Matt nemusel hledat jady v desti. My se Charlotte nevystrcily nos z auta, vitr ficel s takovou intenzitou, ze hrozilo odvanuti do Australie.

Misto na spani jsme nasli tesne pred setmenim na malem neoznacenem parkovisti pri sterkove ceste vedouci k oceanu.

24.4.: Vzpominka na Rakousko-Uhersko (den 25.)

Po destive noci kousek za Fox Village jsme vstavali po sedme a protoze bylo jasno, vyrazili jsme za panoramaty na Lake Matheson. View of Views tentokrat nepostradal view a u Reflection Island jsem pozorovala reflection. Takrka dokonale. Dorazit o dvacet minut driv, vyhledy by byly doplnene rannim ruzovym oparem, ale takovou dokonalost uz bych nemusela zvladnout.

Hodinu a pul dlouhou prochazku jsme ukoncili v pravy moment. K jezeru se zacali sjizdet autobusy plne Asiatu ovesenych obrimi Canony a Nikony. Nekteri vlaceli hned dva fotaky, k tomu samozrejme stojan a hromadu objektivu a jini se tolik obavali, ze promeskaji perfektni snimek, ze nevahali a na misto urceni doslova utikali. Nadobicko za nimi vlalo, padalo jim z rukou... Legrace. Tomu rikam zurivi reporteri.

Po Lake Matheson nasledovala prochazka k ledovci Franz Josef. Franz je mensi nez Fox a jen od roku 2008 se rapidne zmensil, takze za padesat let uz mozna zadny track k ledovci nebude.

Na noc jsme nasli DOC kemp kousek pred mou oblibenou Hokitikou. Kdyz jsme odbocovali na lesni cestu, prebehl nam pres cestu maly hnedy ptak. Kiwi! Konecne jsme spatrili to legendarni novozelandske stvoreni! Nase radost byla nepopsatelna.

Podle rosnicek se mely v noci prihnat jeste mohutnejsi deste nez obvykle, takze o stavbu Paki Paki jsem se ani nepokousela a opet nasla utociste v aute.

23.4.: Kdyz se certi zeni (den 24.)

Charlotte s Mattem se pred par dny zminili, ze potrebuji zacit hledat praci. Myslela jsem, ze to znamena jeste minimalne tyden na West Coast, ale vcera jsem se dozvedela, ze by byli za ctyri dny radi v Nelsonu, takze mirime kvapem na sever. Co naplat. Abych taky pomalu vymyslela, kde se zase zapojim do procesu. Sraz s Krtkem v Australii se blizi (tedy pokud probehne, Krtka laka pruvodcovani v Albanii), takze dolary se budou hodit. Mam tri moznosti: Christchurch a velesympaticka ceska komunita, Blenheim a working hostel, nebo jiny working hostel na Severnim ostrove, kam me tahne i lakava nabidka dvou wooffingu (Coromandel ci Hamilton). Jsem proste opet nerozhodna.

Cestu z Wanaky na West Coast jsem absolvovala zhruba pred mesicem s Hannesem a Jakobem a opakovani nestalo za nic. Rano se zdalo, ze rosnicky lhaly a bude opet slunce seno den, ovsem pocasi slo rychle do kopru. Pri zastavce u Blue Lakes zacalo mrholit, u Fantail Fall (vol.2) se rozprselo vic, u Thunder Creek Fall uz prselo vytrvale a u reky Haast uz lilo jak z konve. Odnekud se prihnal Kebule a rozhodl se nam zneprijemnovat zivot po zbytek dne. Ocean po nasi levici, ktereho jsme se drzeli spoustu kilometru, jsme takrka nezahledli.

Pozdeji jsme kousek od ledovce Fox vecereli v aute. Charlotte potrebovala po jidle slofika a Matthew se rozhodl, ze ji k tomu bude zpivat. Zpetne nechapu, ze jsem neutekla do deste, protoze romanticke sislani prechazejici do hvezdopechotovskeho zpevu a adorovani bozske Charlotte, by udolalo i hluchonemeho. Mam je oba rada, ale posledni dny se ukazuje, ze cestovani s parem uz dosahlo sveho limitu.

22.4.: Wanaka vol.2 (den 23.)

Free Camping u jezera Dunstan jsme docenili teprve rano. Podzimni kyc doladeny azurovym nebem byl opravdu nadherny.

Pozdeji jsme po stopoveru v Puzzling World zastavili ve Wanace. Luxusni jezerni panoramata, kratky track kousek za mestem. Mrzelo me, ze jsme zase vstavali pozde a nestihli nejaky z celodennich tracku, kterymi se to kolem Wanaky (vstup do narodniho parku Mount Aspiring) jen hemzi.

Vecer jsme zakotvili v kempu za $5 v Luggate. Slo o improvizovany kemp na hristi kriketoveho klubu. Pustili jsme si konecne The Descent. Tesne po jeho zhlednuti by se mi na prohlidku Clifton Caves prilis nechtelo.

20.4.: Dalsi odpocinkovy den (den 21.)

Noc jsem stravila opet v prijemne vyhrate susarne. Pri vstavani me pristihla slecna vyzvedavajici suche pradlo. Chvili jsme se bavily a posleze z ni vypadlo, ze ji taky napadlo nocovat v susarne, ale netroufla si.

Matt s Charlotte nechteli byt buzeni brzo, takze jsem vyrazila do mesta na kafe a wifinu. Po navratu do kempu zhruba v pul jedenacte se ukazalo, ze teprve snidaji a nechteji se nikam presouvat. Trochu me to dozralo, ale dnes tomuhle milemu francouzsko-nemeckemu paru krenim preane tri tydny, takze jsem misto kyselych obliceju vyrazila na prochazku kolem jezera.

Pres jiz zname Wildlife Centre jsem to strihla na start Kepler Tracku (dalsi veleslavny great walk) a odsud kousek po prvnim useku pres Dock Bay do Brod Bay, kam jsem ale nedosla. Libiva jezerni panoramata ladena do podzimnich barev, kterych se clovek proste nenabazi, samozrejme nechybela.

Neprijemnym zjistenim bylo, ze na Velikonoce se v supermarketech nesmi prodavat alkoholy (nepochopim), ale nastesti mi zbyla jeste dve piva z predchozich dnu. Navic jsem se rebelantsky rozhodla nezaplatit kemp a opet stravit noc v osvedcene susarne.

PS: Karavany se mi nikdy nelibily, ale nasla jsem oldschool vyjimku potvrzujici pravidlo.

21.4.: Dreams Town vol.2 (den 22.)

Rano se rysovalo podle stejneho scenare jako vcera, bala jsem se, ze se opet nikam nevykopeme. Nakonec jsme vsak odjeli. Ve dvanact.

Byl nadherny polojasny podzimni den. Opustili jsme Fiordland a region Southland a vratili se zpet do Otaga. Kdyz jsem poprve prijela do Queenstown, podzim byl jeste v plenkach, ted uradoval naplno, takze panoramata ziskala pomyslnou tresnicku. Perfektni byla predevsim cesta do Queenstown soubezna s jezerem Wakatipu. Monumentalni zubate vrcholky Remarkables, syte okrove odstiny stromu, zcerena hladina jezera a promenlive slunce.

Queenstown opet pusobilo jako tovarna na turisty, presto se mu neda uprit prijemna atmosfera mesta pod horami. Po vegetarianske strave (Charlotte je vegetarianka, Matt ne, ale kdyz Charlotte neni maso, on taky ne) jsem neodolala pravemu novozelandskemu hovezimu ve Fergburgeru a tentokrat jsem si dala i hranolky. Matt zvladl Domino Pizzu (Vege Trio jako Charlotte ja pokazde) a posleze i burger, nechapu.

Tesne pred setmenim jsme zastavili v Arrowstown, coz je male mestecko za jezerem Hayes. De facto se jedna pouze o jednu ulici, zbytek jsou nepravidelne rozesete obytne domy, ktere nestoji za rec. Ona jedina hlavni trida vsak oplyva nenapadnym geniem loci zapomenuteho zlatokopeckeho strediska promeneneho v turistickou perlicku s prijemnymi bary a vintage obchudky.

Vyrazili jsme k rece najit misto, kde se natacel Pan prstenu (v aute zustal po predchozich majitelich pruvodce po vsech mistech, kde se natacelo). Potloukali jsme se malebnym okolim (vytunene podzimnimi barvami pusobilo az kycovite) s knihou v ruce a Charlotte trefne podotkla, ze vypadame jako Lord Of The Rings Hardcore Fans.

Zacinalo prituhovat a tak jsme se zastavili v The Fork and Tap - prijemne stylove hospode dalo by se rict s novozelandskymi minipivovary na cepu. Dala jsem si po pinte Emerson's Pilsen a Central Otago Pale Ale. Dobrota. Oni ti Novozelandane umi uvarit i dobre pivo, kdyz chteji. Charlotte s Mattem si objednali v prvnim kole australske ginger beer a v druhem si Charlotte dala pouze vodu a Matt nejsladsi mozny cider. Omg. Moji zahranicni kamaradi nemaji zalibu v alkoholech. Dobre pro ne, spatne pro me.

Kazdopadne z The Fork and Tap jsem si odnesla zasadni poznatek: VELMI postradam obcasne opilstvi se svymi prateli (nemuzu vas vsechny jmenovat, na nekoho bych urcite zapomnela a dotycny by se urazil) a kvalitni prazske podniky, ktere nam ho umoznuji. Do prdele me je smutno.

Tesila jsem se na cestu vinicemi kolem Gibbstonu, kde jsem woofovala u Mary a Philipa, ale kvuli free campu jsme po tme doputovali az k jezeru Dunston kousek od Cromwellu, kde jsem po nekolika dnech zase vytahla stan.

19.4.: Skotsky den (den 20.)

Henry Creek jsme opustili podle planu uz po sedme. Do Te Anau zbyvalo 25 kilometru, takze zivacka. Trochu me mrzelo, ze uz se nebudeme toulat po Fiordlandu, kde by nechalo stravit jeste spousta dni a vracime se do mesta kvuli hloupemu Tartan festivalu, Charlotte s Mattem se vsak tesili a ja jim nechtela kazit radost. Navic demokraticke hlasovani by stejne dopadlo v muj neprospech.

Te Anau bylo v sobotu rano mrtve. Matt s Charlotte se rozhodli pro kafe a ja samozrejme pro Telecom wifi, kterou jsem bohuzel rychle vyplacala diky The Descent (onen jeskynarsky horor) a skypovani.

Rozhodli jsme se zustat znovu v Lake View Holiday Parku. Zabydleli jsme se hned dopoledne a po nekolika prozevlovanych hodinach jsme vyrazili na "skotske hry", kde nas cekalo velke zklamani. Byla jsem znudena uz po peti minutach. Vsude se sice rozlehalo pronikave kvileni dud a pani v kiltech postavali na kazdem kroku, souteze ve vrhu kladou a otepi vsak meli chabou ucast a v tanecni soutezi jsme zahledli pouze nekolik deti. Cela akce navic krome dvou vyjimek, ktere nestoji za zminku, postradala stanky s jidlem a hlavne s alkoholy. Myslim, ze pokud na podobnych akcich neucinkujete vy, nebo vasi znami, jimz se nemuzete posmivat a k tomu si nemuzete dat pivo, neni to ono. Ke Skotsku navic podle me patri ochutnavka whiskey a huggies. Proste obrovske zklamani.

Vecer jsem vyrazila na prochazku a kus od kempu na brehu jezera Te Anau objevila Wildlife Centre, kde se odchovavaji vzacni zivocichove, aby mohli byt znovu vypusteni do volne prirody. Konecne jsem videla, jak vypada kea a takahe, i kdyz tedy nebyli na divoko.

18.4.: Kousek z Routeburn Track (den 19.)

Z kempu od jezera Gunn to bylo co by kamenem dohodil k vychodisti Routeburn Tracku (jeden z nejpopularnejsich novozelandskych Great Walks) - Divine.

Podle predpovedi melo prset, takze jsme zvolili kratky usek ke Key Summit. V prvni casti nas cekala zhruba hodinu a pul dlouha lesni stoupacka a na jejim konci Key Summit Alpine Track, coz byla super prochazka po povalkovem chodnicku bazinatym horskym terenem se specifickou florou, v jejimz zaveru jsme se pokochali vyhlidkou na jezero Marian, ktere vsak, napasovane mezi dva horske stity, bylo sotva postrehnutelne.

Pocasi se stale drzelo, takze jsme se vydali k Howden Hut a pote na doporuceni jinych turistu smerem k dalsi chate Mackenzie. Na ceste se mely nachazet libive vodopady, ktere si pry nesmime nechat ujit. Misty velmi blativa stezka vedla lesy plnymi stromu kompletne porostlych mechem, vypadaly uplne jako plysove.

174 metru vysoke Earland Falls byly skutecne pusobive, zamrzelo jen to, ze se mi cele nevesly do hledacku. Dale k Mackenzie Hut uz jsme nepokracovali a stocili to zpatky k Divine. Vzpominala jsem na Karhunkierros ve finske Oulance, kde jsme kdysi s Petrem (ano, tim z Christchurch), Martinou a Ladinem putovali pet dni a nemelo to chybu. Rada bych si dala cely track. Bookovani chat v dostatecnem predstihu, davovka na usecich a cena chat me vsak odrazuji. S Charlotte a Mattem jsme se ale shodli, ze bychom nejaky vicedenni track radi absolvovali a nemusi to rozhodne byt Great Walk. Pocasi nam vsak do karet prilis nehraje.

Vecer jsme to zapichli v DOC campu Henry Creek, kde jsme se rozhodli ridit stejnou strategii jako predchozi noc. Matt s Charlotte sli do hajan snad uz v osm vecer, coz jsem odmitla a venovala se blogu. Vybrat par fotek z poslednich dnu dalo zabrat, moje japonske alter ego se cinilo vic nez obvykle.

17.4.: Nejslavnejsi z fjordu (den 18.)

Podle novozelandskych rosnicek nam zbyval posledni den pred mnohadennim lijavcem, takze program byl jasny. Vzhuru do Milford Sound! Matt se nanestesti probudil v nalade typu chandra, od rana mluvil pouze po tretim vyzvani a jen melancholicky ziral do prazdna se sluchatky na usich. Odmital vyvyjet jakoukoliv cinnost a na otazky, co se deje, odpovidal, ze to neni moje vina. Charlotte tvrdila, ze ho to brzy prejde. Zdrzela jsem se tedy rypavych poznamek a radoby vtipnych komentaru a doufala, ze ma pravdu.

Zhruba dvouhodinova cesta z Te Anau do Milford Sound, oznacovana jako Milford Road Highway, je plna vyhledu na hory, jezera, potoky, vodopady a take ceduli s napisy 'no camping' a 'do not feed kea' (kea je horsky papousek na pokraji vyhynuti a pokud se mladi kea nenauci sami shanet potravu a stanou se zavislymi na cloveku, zahynou). Obcas jsme zastavili (napr. prochazka k Lake Mistletoe), kochali se a delali fotky. Nabrali jsme stopujiciho Earla, kteremu se porouchal autobus a potreboval se dostat do Milford Village, aby zajistil nahradni transport pro skupinku vracici se z Milford Track. Neustale opakoval, jak je nam vdecny (pres pul hodiny ho uprostred divociny nikdo nenabral) a ze se turisti ani neobtezuji zastavit.

Milford Sound cili Piopiotahi (sound znamena fjord) je patnactikilometrovy zarez v jihozapadnim pobrezi Jizniho ostrova a pravdepodobne nejznamejsi cestovatelska meta Noveho Zelandu. Neco jako Eiffelovka, Westminster Abbey, Koloseum nebo Karluv most. Proste tam musite, i kdyz vite, ze vas tam cekaji davy turistu a genius loci pravdepodobne nesplni vase ocekavani. U samotneho fjordu lezi mala stejnojmenna vesnice (v podstate jde pouze o infocentrum, parkoviste a pristaviste, kteremu predchazi na tak malou ves obri obludny autobusovy terminal), z niz mate vyhled na slavnou dominantu Mitre Peak. Pokud si vsak chcete Milford opravdu uzit, je treba si vybrat z nabidky snad deseti predrazenych spolecnosti a zakoupit plavbu fjordem az k jeho usti do Tasmanova more.

My zvolili (tedy ja s Mattem, Charlotte byla lakoma) dvouhodinovou plavbu od Mitre Peak Cruises za $70. Kdyz jste v pristavu v pul 9 rano, muzete plout s Juicy hodinu a pul za $45, ale to jsme samozrejme nestihli. Nakonec jsme se vdak shodli, ze to byla dobra investice. Kapitan Dave nas provezl az na more a z vyhledu ve fjordu jsme sli do kolen. Plavba mi malicko pripominala cestu pres albanske Komani, ovsem s tim rozdilem, ze skaly kolem se tycily mnohem vys a v podpalubi se nedala na zahrati zakoupit levna rakije, ale pasazeri se mohli zdarma obslouzit cajem a kavou. Matt se probral ze sveho tranzu a normalne komunikoval. Pocasi nestalo za moc, Dave nas vsak ujistoval o opaku (v Milfordu pry leje dve ste dni v roce). Sice neprselo, ale vichr nas malem srazel z paluby a rval nam cepice z hlav. Panoramata nastesti nezklamala. Nektere skaly vybihaji z more v uhlu devadesati stupnu a jsou opravdu monumentalni. Na trech mistech jsme mohli pozorovat tulene a z nekolika metru dokonce delfiny. K videni byvaji i tucnaci, ovsem na ty jsme opet nekapli. Fjord zkrapi hned nekolik hezkych vodopadu, jsou to sice spis curky, ale rozfoukane vetrem pusobi mnohem objemneji. Dave nas zavezl primo pod ne, takze jsme si na vlastni kuzi vyzkouseli, ze na hladinu more dopada spise jen mlha nez voda. Blize k mori se fjord rozsiruje, skaly snizuji a vlny zvetsuji.

Plavba skoncila v pet odpoledne, takze jsme vyrazili hledat campsite. Spat na divoko u ceduli zakaz kempovani jsme si v narodnim parku prece jen netroufli. Kolem Milford Highway je rozeseto hned nekolik DOC campu (DOC = Department of Conservation - Ministerstvo zivotniho prostredi). Od normalnich kempu se lisi tim, ze byvaji mnohem levnejsi, nebo dokonce zdarma. Cena je odvozena od kvality sluzeb. Taboriste podel Milford Highway nabizi vetsinou jen suchy zachod a pitnou vodu (nekdy ani tu ne), takze stoji shodne $6/osoba.

Do kempu u jezera Gunn jsme dorazili takticky po setmeni. I $6 se totiz Mattovi s Charlotte zda dost (a maji vlastne pravdu, za co platit, pokud si clovek nemuze ani dat sprchu). Kdyz totiz prijedete dostatecne pozde a odjedete primerene brzy, s nejvetsi pravdepodobnosti minete kontrolu a nemusite platit. Novozelandsti kontrolori nastesti neoplyvaji dumyslnosti tech ceskych.

Kemp Gunn byl jeden z tech vzacnych, kde muzete rozdelat ohen, takze vecer mihotani plamenu, cerne vrcholky hor kolem, klidna hladina jezera Gunn a mihotani celovek v obytnych dodavkach na jeho brehu. A zima a sandflies.