Skala (18.10.)

Ukol znel jasne: pokorit Uluru (Ayers Rock, The Rock), slavnou horu duchu zhruba 350 kilometru jihozapadne od Alice Springs. Moc jsem se tesila a trochu se bala. Kultovni mista byvaji problematicka a pro me melo zrovna tohle specialni vyznam. Cele detstvi jsem si tuhle skalu uprostred pouste ukazovala na mape a rikala si, ze tam jednou urcite pojedu.

Do parku jsme vjeli jako opravdovi Cesi. Krtek uz Uluru navstivil zhruba pred rokem a pul a odmitl znovu investovat $25 za vstup. Abychom s Danem nejeli, nepripadalo v uvahu. Rozhodli jsme se tedy schovat Krtka do kufru (slo o jeho napad) a propasovat ho. Pri vjezdu do parku vas zastavi brana podobna hranicim, nebo vyberu dalnicniho myta. V budce sice sedi panimama a auta kontroluje, ale nastesti zustava ve sve kukani a auto dale nelustruje. Jaci magori by taky vezli kamaradku v kufru.

Paseractvi uz jsme sice natrenovali na jablkach a cibuli pri prejezdu do Zapadni Australie, ovsem pasovani lidi, to byl jiny kalibr. Pripadala jsem si jako obchodnik s bilym masem.

Krtka jsme zdarne provezli a pred nami se objevovala stale vetsi a vetsi piskovcova masa Uluru. Krtek s Danem mi odmitli zastavit v kulturnim centru, vedeli, ze bych se u aboriginskych legend sekla na poradne dlouho a odbyli me s tim, ze tam urcite zajedeme na zpatecni ceste.

Pro nas blede tvare je Ayers Rock (nazev z 19. stoleti podle jihoaustralskeho politika sira Henryho Aeyrse, az pozdeji se zacal pouzivat domorody nazev Uluru) 863 m.n.m. vysoka hora stara 600 milionu let, kterou prvni zdolal v roce 1873 William Goose. Geolog by rekl, ze ve skutecnosti ani horou neni. Jde o starobyle vrstvy morskych a ricnich sedimentu, ktere vrasneni vyzvedlo 348 metru nad okolni rovinaty teren. Masiv Uluru je dlouhy 3,6, siroky 2,4 kilometru a zasahuje az 5 kilometru pod povrch zeme. Meni barvu podle slunce.

Pro mistni aborigince Anangy ma Uluru nesmirny nabozensky a kulturni vyznam a je samozrejme makamaka. Po Uluru by  se nemelo splhat a na vetsine mist se nema ani fotografovat. Neni to vylozene zakazano, ale je to otazka respektu. Uluru bylo domovem aborigincu odjakziva. Ukryt jim poskytovaly mistni jeskyne a skalni previsy, kde se dochovaly jejich malby. Uluru je krizovatkou domorodych cest stvoreni. Temi nejdulezitejsimi jsou Mala (klokan pruhovany), Liru (jedovaty had), Kuniya (krajta) a Kurpany (psi netvor). Dalsimi jsou pak napriklad Kalaya (emu), Lungkata (ješterka s modrym jazykem), Luunpa (lednacek ricni) a Tjintir-tjintirpa (konipas). Jeden z legend o Uluru vypravi, ze na pocatku sveta, v Case snu, kdy nebylo svetla, lidi ani zvirat, chodili sirou zemi mocni duchove. Jednim z nich byl Duhovy had, plujici nebem nad  nedozirnymi planemi sveta. Ten upustil sve obri vejce, a to osamoceno a vydano na pospas veku zkamenelo a stalo se sidlem duchu pouste, bourek, blesku a vetru. Duhovy had se casto vraci a place nad ztracenym vejcem. Jeho slzy se meni v prudke deste a jeho zal v klikate blesky bicujici vrchol hory... Podobnych pribehu existuji desitky: 'This place has a story... Come on a journey'.

Uluru jsme si obesli kolem dokola (samozrejme klasicky rozdeleni na sprintersky a japonsky team). 'Base Walk' meril 10,6 kilometru.

Problem nastal pri navratu. Zjistili jsme, ze vyjimecne otevreli track, ktery vede na vrchol Uluru. Dan ho samozrejne zdolal v mezifazi, kdy na nas cekal a chtel se okamzite presouvat do padesat kilometru vzdaleneho parku 'Kata Tjuta', na ktery nam platila tridenni vstupenka na Uluru. Tusila jsem, ze me ceka Sophiina volba - bud Kata, nebo cesta k vrcholu. Nemohli jsme byt jako normalni lidi - jeden den na Uluru a druhy v Kata Tjuta, museli jsme vsechno odsprintovat za jeden den, idealne za jedno dopoledne. Dan samozrejme odmitl cekal ve stinu pristresku, nez zdolame vyslap. Nemohl si proste dve hodinky cist, studovat mapu, zdrimnout si, relaxovat, cokoliv... Vystrelil jak na perku do Kata Tjuta a ze nas nabere za dve az tri hodiny a me pry pote hodi znovu do Kati, abych si dala tamejsi kratky track.

Na vrchol Uluru jsme se s Krtkem opravdu vyskrabaly. Zejmena prvni cast, lemovana retezy, radne proverila nase vrcharske schopnosti (ze ze me vrchar nikdy nebude, uz vim dlouho). V druhe fazi zabradli s retezy nahradila bila prerusovana cara, ktera nas hrebenovkou stacejici se chvili dolu, chvili nahoru, zavedla az k vrcholu, oznacenem geodetickym barelem. Presne po mesici v Australii vyslap na Uluru. Hezke.

Splhat po Uluru byl sice moc hezky pocit, ale na druhou stranu jsem si pripadala jako bleda tvar bez spetky respektu k mistni kultute. Snad jsem si prilis nerozhnevala mocne duchy.

Sestup jsme samozrejme dokoncily az pred sestou, takze bylo jasne to, co jsem stejne vedela od zacatku. Kata Tjuta nebude. Vyrazili jsme ke kulturnimu centru. Uz bylo samozrejme zavrene, coz me zprudilo stejne jako to, ze neuvidim Kata Tjutu. Co naplat.

Zamirili jsme tedy alespon na 'Sunset Point'. Nestihli jsme dojet az k idealnimu bodu, ale i tech par minut, kdy jsme pozorovali Uluru, kterak ho zapadajici paprsky barvi az do krvave oranzove, nemelo chybu. Jak slunce padalo za obzor, Uluru se zhasinalo a magicka oranzova se menila v nudnou hnedou. Tuhle podivanou bych si klidne opakovala denne.

Utociste jsme nasli ve free kempu 'Curtin Springs'. Po dlouhe dobe jsme si doprali plnohodnotnou sprchu (zpoplatnenou $3), navic Dan koupil pivo (australske Coopers, nebylo spatne, chtela jsem ho zkusit uz na Zelandu), ktere slibil po vyhrabavani z duny. Po mesicni abstinenci bodlo.